Ludwig von Mises: Lidské jednání

Ještě nikdy jste nečetli tak konzistentní (bezvýjimkovitou) a domyšlenou knihu. Tohle není další příspěvek do dogmatické knihovničky nejožehavějšího společenského tématu, tohle je vědecká práce o našem životě.

Mises spojuje ekonomii s lidským jednáním ve vědním oboru exoticky nazvaném praxeologie a nalézá pravidelnosti tam, kde celá staletí lidé tvrdili, že žádná neexistují. Dovolte, abych vám představil Lidské jednání – vrcholnou práci rakouského ekonoma Ludwiga von Misese.

Obsah

  1. Úvod
  2. Recenze
  3. Obsah
  4. Závěr

Úvod

Tuto knížku jsem četl neuvěřitelných šest měsíců, ale tím se vůbec nenechte odradit. Šlo o to najít si dostatek klidu, protože Lidské jednání se nečte jako noviny v metru na koleni.

Když se lidé ptají, proč by měli číst něco tak šíleně filozoficky znějícího, a navíc od autora, který je ekonom, existuje jen jediná odpověď – protože Lidské jednání změní váš pohled na svět. Zda k dobrému nebo špatnému, už záleží čistě na vaší interpretaci.

Proč jsem to četl

Důvod, proč jsem si já přečetl tuto bichli, mi přijde zcela přirozený. Neměl jsem nějak konkrétně určený svůj politický směr a už mě štvaly obecné řeči státníků a příšerné logické rozpory. Proč bych měl hlasovat ve volbách? A proč vždy jedna strana zvítězí na úkor druhé? Proč se musí zbytek podřídit?

Mises místo řešení každodenních banalit typu výše důchodu nebo doba mateřské dovolené jde ale Mises k naprostému jádru věci. A tím je lidské jednání. Na něm stojí člověk, společnost a civilizace.

Největší pohnutkou pro četbu však byl zjevný a citelný nesoulad, který jsem si uvědomil už ve škole na hodinách dějepisu – jak se může demokratická nebo jednoduše většinová vláda považovat za legitimní, když mezi ní a autokratickým diktátorem je rozdíl pouze v počtu rozhodovatelů? Přišlo mi to zvláštní, takové ne úplně dotažené do konce. Jako by se neohlíželo na všechny důsledky.

Stejně tak nedotažený mi přišel důchodový systém – proč bych měl někomu platit na důchod? Z morálního hlediska? No dobře, ale jak potom konzistentně určit, co je morální a co už ne? Tyto výjimky mě doprovázely několik let. Byly jako nedopočítaný příklad. Důchodový systém byl jen kapkou v moři.

Bylo nesmírnou výzvou se konečně zabývat snad nejožehavějším tématem v dějinách lidské historie.

Tím, co naše životy ovlivňuje stále více a více, a tím, kde už neexistuje větší množství protichůdných názorů – politikou. Já chtěl ale hlouběji a Lidské jednání už by mohlo z názvu napovědět, že bude tím, kdo mi to nakonec umožní.

Recenze

Nesnáším filozofické blábolení nebo politické argumenty, které jsou takzvaně děravé a např. si neuvědomují vedlejší efekty nějakého tvrzení. Zároveň mi, tak jako většině lidí, vadí definice, a to z toho důvodu, že jsou maximálně zkondenzované. Co nejméně slovy se snažíte vyjádřit celý její obsah, až se těžko chápou.

Mises při výkladu své ekonomické teorie používá přesná vyjádření a definice na každém kroku. Když se snaží pomocí dlouhého odstavce přesně vymezit nějaký pojem, tak to nedělá proto, aby vám předvedl svou duševní gymnastiku, ale proto, aby o jeho tvrzení nebylo naprosto žádných pochyb. Vždyť i drobné nepřesnosti mohou vést, jak uvidíte, ke katastrofálním následkům.

S Misesem jsem měl poprvé pocit, že i ta „nevědecká“ věda o lidském jednání, takzvaná praxeologie, je naprosto přesná a určitá.

Ztratil jsem veškeré předsudky vůči knihám podobného druhu. Čistá logika, matematika a ostatní vědy nejsou v rozporu s abstraktně zbarveným lidským jednáním, ať už do něj zasahují emoce jakékoliv síly a jakéhokoliv druhu.

Nejde o dva různé vesmíry a ani jedna z nich nepřevažuje tu druhou. Jsou v naprosté symbióze. Pokud si knihu přečtete, tak budete mít pocit, že na světě neexistují lidé a vědci, ale pouze vědci a že jsme ve skutečnosti vědci všichni, protože se vlastně nikdo z nás nechová čistě „nelogicky“.

Highlighty

  • Dokud není všeho neomezeně, vždy bude existovat lidská touha mít se lépe, a tato touha povede k jednání.
  • Kvůli všudypřítomným omezeným zdrojům existuje vlastnictví, přiřazující lidem výsadu zacházet s určitým majetkem. Vlastnictví je produktem omezených zdrojů.
  • Praxeologie je věda o lidském jednání, jejíž součástí je i ekonomie, zabývající se alokací omezených zdrojů. Praxeologie a ekonomie je deduktivní vědou!
  • Žádný ekonomický teorém, který není pevně připoután ke svým základům nevyvratitelným řetězem uvažování, nelze považovat za funkční.
  • Jednání se odehrává v naší mysli a jedině mysl ho dokáže uchopit a zkoumat.
  • Praxeologie k cílům přistupuje jako k danosti, vstupním datům. Nehodnotí je. Úkolem ekonomie není říkat lidem, o jaké cíle by měli usilovat, ale jak, jakými prostředky, by to měli provést. Konečné vyhodnocení a provedení volby o cíli dalece přesahuje předmět jakékoliv vědy.
  • S ekonomií nemůžete nepočítat, ať děláte jakoukoliv lidskou aktivitu. Od plánování oslavy až po rozhodování, co budete zítra dělat nebo jíst k večeři.
  • Veškerá lidská aktivita vychází z faktu, že člověk pociťuje nespokojenost nebo chce změnit svůj dosavadní stav.

Obsah

Zkoncentrovat obsah této tisícistránkové knihy nebylo vůbec nic jednoduchého, obzvlášť, když má sedm velkých částí, mnoho podkapitol a odborných názvů. Je dokonce možné, že po dalších přečteních tuto část aktualizuji. Beztak vám ale významnou měrou usnadním přístup ke kvalitním myšlenkám za bariérou příliš mnoha stran. Pusťme se do toho.

Půjdu podkapitolu po podkapitole, protože tohle není knížka, u které bych si mohl dovolit nedodržet původní strukturu a koncentrovat i celé kapitoly do pár odstavců.

Člověk jedná, a dělá to proto, že chce zmírnit pociťovanou nespokojenost. Pokud by byl plně spokojený, nikdy by nejednal a stal by se nepředstavitelnou, nečinnou a nemyslící bytostí. Aby člověk jednal, tak musí být přesvědčen, že jeho jednání povede ke snížení pociťované nespokojenosti.

Půjdu podkapitolu po podkapitole, protože tohle není knížka, u které bych si mohl dovolit nedodržet původní strukturu a koncentrovat i celé kapitoly do pár odstavců.

Navigace

Postupně dodám.

Předmluva – Vlastnictví, ekonomie a socialistické experimenty

Tato kniha je průkopnickou prací na poli ekonomické teorie, ale její záběr  hranice ekonomie daleko přesahuje. To, co Mises vytvořil, je ucelený systém poznání. Důraz na univerzálnost a praktičnost zaručil Lidskému jednání kvalitu, která se s časem nemění.

Dokud bude člověk člověkem, nemůže Misesův odkaz zastarat.

Mění se pouze kulisy, ale ne podstata problémů tížících společnost.

Mises stavěl na přístupu rakouského ekonoma Carla Mengera (průkopníka marginalistické revoluce, kde se poprvé v historii použily v ekonomii mezní veličiny) a svou vědu, kterou na jeho Zásadách vybudoval, nazval praxeologií, univerzální vědou o lidském jednání, jejíž poznatky nejsou určeny jen hrstce akademiků, ale vyjadřují praktickou myšlenkovou výbavu každého člověka.

Proč mají být myšlenky nějakého Rakušáka studovány zrovna v České republice? Protože žijeme v postsocialistické době. Socialismus nedokázal vytvořit prosperitu a jeho plánovači nedosáhli slíbených cílů. Na konci byly miliony ožebračených lidí. Ale i přesto se stále schovává v zásazích vlády do našeho hospodářství.

Není-li ekonomie schopna vysvětlit, proč jsou některé země bohaté a jiné nikoli, selhává ve svém poslání. S pádem socialismu začali tedy i ekonomové usilovat o to, aby poskytovali realistické poznatky. Nikdo se již seriózně nemohl nadále zabývat plošným plánováním a navrhovat jej jako návod na cestu k prosperitě.

Dnes už se neřeší, jestli je lepší socialismus nebo kapitalismus, ale „pouze“ jak rozsáhlý má být vládní aktivismus v rámci kapitalismu.

Teď bych podotkl, abych vás tímto výrokem neodradil nebo dokonce nenaštval, že kapitalismus je v terminologii této knihy ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení zisku. Nic jiného.

Ludwig von Mises je nejen věhlasným ekonomem, ale i největším teoretikem kapitalismu a liberalismu. Chápal totiž dříve a více než ostatní, že nutným základem funkčního společenského řádu založeného na dělbě práce je vlastnictví. A právě přístup k vlastnictví je největší Misesův přínos.

Efektivnost je nutné chápat jako důsledek fungování trhu, který vyrůstá na respektu k vlastnictví – jako výsledek působení podnikatelů, kteří se snaží nahlédnout do budoucnosti a přizpůsobit své chování již dnes budoucím přáním spotřebitelů.

Efektivnost nemůže být založena na donucení, pošlapání vlastnictví a jejím následném politickém deklarování, nýbrž je zakořeněna ve vyjádřeném souhlasu dotčených subjektů o vzájemné výhodnosti jejich transakce.

Efektivnost není předpokladem fungování trhu, ale jeho důsledkem.

Každá snaha trh „vylepšit“ totiž trh rozkládá.

Úvod

Kdo si teď pomyslel, že budeme mluvit jen o „ekonomických“ otázkách, nechť tuto myšlenku rychle opustí. Lidské jednání a ekonomii, jak na konci pochopíte, nelze oddělit. Kapitola Úvod se zabývá převážně způsoby nahlížení na praxeologii jako vědu a s tím spojenými problémy.

Pro potenciálního čtenáře knihy je největším oříškem a testem, protože používá spoustu složité, ale důležité filozofie.

Ekonomie a praxeologie

Ekonomie je nejmladší ze všech společenských věd. Odhalení pravidelností v následnosti a vzájemné provázanosti tržních jevů překračuje rámec tradičního systému učení. Vzniká poznání, na něž není možné nahlížet ani jako na logiku, matematiku, psychologii, fyziku, ani jako na biologii.

Filozofové se odpradávna pokoušeli odhalit cíle, které se Bůh či příroda snaží v průběhu lidských dějin uskutečnit. Hledali zákony lidského osudu a evoluce. Všichni ale byli plně přesvědčeni, že v běhu lidských událostí neexistuje žádná obdobná pravidelnost a neměnnost, kterou je možné nalézt ve fungování lidského rozumu a v následnosti přírodních jevů.

Nehledali zákony společenské spolupráce, protože se domnívali, že člověk může společnost zorganizovat zcela libovolně. Jestliže společenské podmínky nenaplňovaly přání reformátorů, jestliže se ukázala nerealizovatelnost jejich utopií, spatřovali chybu v morálním selhání člověka, nikoliv v systému, který vymysleli.

Přistupovat ke společenským faktům z pozice cenzora, který je schvaluje či neschvaluje na základě arbitrárních a subjektivních hodnotových soudů, je k ničemu. Zákony lidského jednání a společenské spolupráce je třeba studovat stejně, jako studuje fyzik zákony přírody.

I když přesně to udělali klasičtí ekonomové, tak tzv. rozpor v teorii hodnoty jim bránil vyjít mimo „ekonomické aspekty lidského jednání“. Ekonomie od něj byla odtržená. Transformace myšlení, kterou započali, byla dovršena až moderní subjektivní ekonomií, jež zahrnula teorii tržních cen do obecné teorie lidské volby.

Epistemologické problémy obecné teorie lidského jednání

Epistemologie je teorie lidského poznání. Jak lidé poznávají svět – jestli např. s fyzikálními pomůckami a tabulkou pro záznam výsledků, tím, že se malé dítě spálí o plotnu, a darwinisticky už to znovu neudělá, nebo tím, že vydedukují z Pythagorovy věty sinus a pak s touto znalostí postaví Eiffelovu věž. Existuje spousta metod a ne každá se hodí k poznávání všeho na světě. Epistemologie (též noetika) patří mezi základní filozofické disciplíny.

Ale nenechte se odradit, není to jen pedantská pře o pár slovíček. Jde o mnohem více – jde o to, které metody výzkumu lze pro lidské jednání použít. Různé postoje totiž tuto vědu zatracovaly (př. empirismus, důkaz fyzickou zkušeností; historismus, důkaz historickou zkušeností; realismus, předmět poznání nezávislý na pozorovateli a jeho skladbě atd).

Marxismus například tvrdil, že každá společenská třída má vlastní logiku myšlení, a poprvé v historii byla popřena i samotná logika.

Polylogismus zase tvrdí, že se logická struktura lidské mysli v průběhu časů mění.

(Logická struktura lidské mysli znamená naprosto zřejmou a jasnou věc – všichni lidé chápou základní logické vazby stejně. Příklad, když řeknu „mám kočku a psa“, ale vzápětí, že „buď mám kočku, nebo psa“, tak si takovou situaci nedovedu ani představit, protože takový modus myšlení (z našeho pohledu navzájem si odporující) zkrátka nemáme a nedovedeme ho ani pochopit. Více později.)

Iracionalismus dokonce popírá, že lidské jednání lze poznat díky rozumu.

Ono to opravdu vypadá jako slovíčkaření, jenže pak je velký rozdíl, jestli zvolíte empirismus nebo něco jiného a apriorního (apriorní znamená nezávislý na zkušenosti, poznatelný bez působení zkušenosti, předem pravdivý nezávisle na zkušenosti, nevyžadující empirické důkazy k prokázání své platnosti).

Buď budete obrazně dokazovat Pythagorovu větu tak, že ji dokážete pro každý pravoúhlý trojúhelník, u kterého vás to zajímá (a každý další bez tohoto důkazu budete muset zavrhnout, dokud důkaz neprovedete), nebo použijete logickou strukturu mysli a provedete třeba matematický důkaz výpočtem, že věta platí pro všechny pravoúhlé trojúhelníky na světě.

První metoda by nikdy nepřipustila, že Pythagorova věta platí pro všechny pravoúhlé trojúhelníky na světě, protože je ještě neotestovala. To je propastný rozdíl. Apriorní vědy (jako praxeologie a ekonomie) proto dávají také smysl.

Epistemologické problémy teorie lidského jednání znamenají problémy praxeologie v oblasti poznání. Něco jako dva způsoby důkazu Pythagorovy věty, kdy první vědec bude druhému tvrdit, že jeho důkaz nefunguje, protože je apriorní. Přírodní vědec nemůže poznat další druhy rostlin tak, že by je vydedukoval z pohodlí kanceláře a matematik neobjeví integrální rovnice z listu pod mikroskopem.

Když marxisté už neodolali logickým námitkám ekonomů vůči vlastnímu buržoaznímu výkladu světa, tak jediné, co mohli udělat, bylo zpochybnit způsob lidského poznání. Každá námitka, kterou ale mají, je třeba podstoupit zkoumání a pečlivého vyvrácení. Nelze rovnou negovat s odkazem na jejich původ myšlení (marxisti, socialisti, komunisti, fašisti… automaticky nemají pravdu atp.).

Ekonomická teorie a praxe lidského jednání

Věda nám neposkytuje absolutní a konečnou jistotu, pouze jistotu v rámci omezení našich mentálních schopností a existujícího stavu vědeckého myšlení. Ekonomie samozřejmě není a nikdy nebude absolutně dokonalá. Výtky vůči nedokonalosti jsou vznášeny ze dvou úhlů:

  1. Naturalisté a fyzikalisté – odsuzují ekonomii proto, že nepoužívá jejich metody (velbloud se směje jiným, že nemají také hrb)
  2. Kritici společenských věd, které podle nich nedokázaly zlepšit společenské podmínky – nárůst bohatství a blahobytu je možný díky provádění svobodomyslných ekonomických politik

Ekonomové např. vyvrátili dogmata o zlých strojích beroucích lidem práci, o špatnosti používaní jiných než tradičních metod, o nespravedlnosti předčit konkurenta lepšími výrobky atd., čímž způsobili průmyslovou revoluci.

Právě ekonomické myšlení lidí a zbavení se starých doktrín umožnilo civilizaci pokrok.

Pro dnešní dobu je zase moderní ekonomii popírat. Dnes působí velké síly ekonomii zavrhovat jako „nauku o ještě lepší hamižnosti“ a sobectví. Tato věda ale zatím ukazuje, že pokud lidé vědomě nebo nevědomě porušují základní ekonomické principy, tak zpravidla nedosahují svých cílů, a to nemluvím pouze o politických stranách a jejich programech.

S ekonomií nemůžete nepočítat, ať děláte jakoukoliv lidskou aktivitu. Od plánování oslavy až po rozhodování, co budete zítra dělat nebo jíst k večeři.

Je pravda, že ekonomie je teoretickou vědou a jako taková se zdržuje jakýchkoli hodnotových soudů.

Úkolem ekonomie není říkat lidem, o jaké cíle by měli usilovat, ale jak, jakými prostředky, by to měli provést. Konečné vyhodnocení a provedení volby o cíli dalece přesahuje předmět jakékoliv vědy.

Věda nikdy neříká člověku, jak by měl jednat; pouze mu ukazuje, jak jednat musí, chce-li určitých cílů dosáhnout.

Mnohým lidem se zdá, že je to velmi málo a že věda, omezená na zkoumání toho, co je, a neschopná vyjádřit hodnotové soudy o nejvyšších a konečných cílech, nemá pro život a jednání žádný význam. I to je chyba. Její odhalení však není úkolem těchto úvodních poznámek. Je to jedním z cílů předkládané knihy.

S ekonomií nemůžete nepočítat, ať děláte jakoukoliv lidskou aktivitu.

Část první, lidské jednání

1 Jednající člověk

1.1 Účelové jednání a zvířecí reakce

Lidské jednání je účelové chování. Nespadají pod něj reflexy a dobrovolná reakce tělních buněk. Tato definice, jak zjistíte časem, je naprosto nezbytná, i když se vám může nyní jevit jako naprosto zbytečná. Hranice pojmu je ostrá. Pokud se člověk zdrží ovládnutí nedobrovolných reakcí těla, též jedná a jeho chování je účelové.

Předmětem naší vědy je lidské jednání, nikoli psychologické události, které jednání předcházejí. Právě toto odlišuje obecnou teorii lidského jednání, praxeologii, od psychologie.

Zda jednání vychází z jasného rozvažování, nebo je vůle řízena zapomenutými vzpomínkami a potlačenými přáními, nemá na podstatu jednání vliv. Neurotik, psychopat i vrah jednají a sledují nějaký cíl.

Jednání nepředstavuje pouhé udávání předností jedné volby před ostatními. Člověk volí i tehdy, kdy se věci jeví nebo přímo jsou nevyhnutelné.

1.2 Základní předpoklady lidského jednání

  1. Jednání je vždy výsledkem nespokojenosti a touhy mít se lépe.
  2. Aby člověk jednal, musí očekávat, že jeho účelové chování nespokojenost zmírní.

Praxeologie je vůči konečným cílům jednání indiferentní (nijak se k nim nevyjadřuje). Její závěry jsou platné pro všechny typy jednání bez ohledu na to, k jakým cílům směřují. Je vědou o prostředcích, nikoli o cílech. Termín štěstí používá v čistě formálním smyslu. Je jedno, jestli jde o vyšší nebo materiální či čistě pudový cíl (sexuální uspokojení).

Veškerá lidská aktivita proto vychází z faktu, že člověk pociťuje nespokojenost nebo chce změnit svůj dosavadní stav.

1.3 Lidské jednání jako konečná danost

Nejnižší poznanou jednotku lze vždycky rozšířit, nikdy se ale nedostaneme k příčině všech příčin (k prvotnímu hybateli). Konečná danost je neredukovatelný prvek lidského poznání. Jako atomy. Konkrétní lidské soudy (proč si dal k obědu kebab a ne pizzu) nelze dále analyzovat. Co to znamená?

Můžeme předpokládat, že jednání plně závisí na dalších příčinách. Dokud však nevíme, jak vnější fakta – fyzikální a fyziologická – tvoří v lidské mysli konkrétní myšlenky a rozhodnutí ústící do konkrétního jednání, musíme čelit nepřekonatelnému metodologickému dualismu (musíme čelit danosti).

Naše vědy nejdou tak daleko, aby určily, proč má někdo něco, nebo dokonce někoho, rád a dá tomu, jemu nebo jí přednost před jinou volbou.

Můžeme, ale nemusíme věřit tomu, že přírodní vědy jednoho dne uspějí při vysvětlování tvorby konkrétních myšlenek, hodnotových soudů a jednání stejným způsobem, jakým vysvětlují tvorbu chemických sloučenin jako nutný a nevyhnutelný výsledek určité kombinace prvků.

Tzn., že bude konkrétní myšlenka nebo rozhodnutí vysledováno až k úplnému, pravděpodobně chemicko-fyzikálnímu počátku. Nikdo ale není v pozici, aby mohl určit, co udělá člověka šťastnějším.

1.4 Racionalita a iracionalita; subjektivismus a objektivita praxeologického výzkumu

Nemá smysl se o cílech ostatních lidí vyjadřovat, protože lidské jednání je nutně racionální, ať dosahuje jakéhokoliv cíle. Opakem jednání není iracionalita, ale reaktivní chování (když třeba člověk pozře jed a jeho organismus vyšle protijed).

A ať je cíl člověka jakýkoliv, prostředky, které člověk volí k jejich uspokojení, jsou určovány racionálním zvážením nákladu a úspěchu (zisku) – i v případě, že je samotný cíl iracionální. Naprosto zásadní tvrzení.

Pokud chci rozšířit náboženství, uznávající, že je země placatá, musím zohledňovat náklady na propagaci a konverzi reklamy.

Praxeologie k cílům přistupuje jako k danosti, vstupním datům. Nehodnotí je.

Vytýkat společenským vědám čistou racionalitu je nemístné, i když život je iracionalit plný. Důvod je takový, že každá věda se dříve nebo později při hledání dalších a dalších příčin zastavuje na počátku všeho, který je iracionální a neprobádaný.

Nezáleží na tom, jak moc budeme chování člověka zkoumat z hlediska příčiny myšlenek, tedy pravděpodobně počátku lidského jednání. Praxeologii to totiž vůbec neovlivňuje.

1.5 Kauzalita jako podmínka jednání

Kauzalita je kategorií jednání, což znamená, že kategorie prostředků a cílů jednání předpokládá kategorii příčiny a následku. Je kategorií, znamená, že v naší praxeologii tvoří pojem, který lze sledovat a který vše ostatní „vytřídí“ mimo oblast praxeologického zkoumání.

Kauzální znamená příčinný. Nevidí-li člověk kauzální vztahy, nemůže jednat. Pokud neví, že teplo bylo příčinou ohně, nemůže jednat a rozdělat si oheň. Člověk v tomto smyslu hledá „zákon“ podobný tomu fyzikálnímu.

Pokud člověk nepoznává zákonitosti světa, pak nemůže účinně zasáhnout, aby se svět ubíral žádaným směrem.

Chci-li ovlivnit svět kolem sebe, musím vědět, jak funguje. A k tomu je třeba objevovat vztahy mezi příčinami a následky.

1.6 Alter ego

Člověk nemůže uvažovat jinak, než jakou má logickou strukturu svojí mysli. Logická struktura mysli znamená např. očekávání stejného výsledku při stejných podmínkách. Když budu opouštět míč z jednoho metru, tak očekávám, že pokaždé vyskočí stejně vysoko. Kdybych to neočekával, tak bych svět nechápal a viděl jen chaos v podobě skákajícího míče.

Lidské jednání má k uchopení reality k dispozici pouze kauzalitu (příčinnost) a náboženství (vysvětlení jevů nějakou vyšší mocí – selhává, pokud se zeptáme, kde se ta moc vzala). Pokud lze lidské jednání vysvětlit jinak než kauzalitou nebo náboženstvím, pak nejsme schopni toto vysvětlení chápat, protože tak nemyslíme.

Změnu lze chápat buď jako důsledek fungování mechanické kauzality, nebo jako důsledek účelového chování. Lidské mysli není dostupná žádná třetí možnost.

Praxeologie odhaluje poznání pouze v rámci vnímání člověka, tedy relativně. Nezajímá se o absolutní cíle.

Je zřejmé, že zatím nedokážeme svět pochopit jinak než skrze logické uvažování vycházející z kauzality. Všichni lidé tak mají minimálně jednu společnou věc – logiku. To nám umožňuje jednání vůbec zanalyzovat a zobecnit. Pokud by každý národ měl svou vlastní logiku, jak tvrdí marxismus, byli bychom s praxeologií ztraceni.

2 Epistemologické („poznávací“) problémy vědy o lidském jednání

2.1 Praxeologie a historie

Předmětem všech historických věd je minulost. Nemohou nám říci nic, co by platilo pro všechna lidská jednání, tedy i pro budoucnost. Neexistuje žádná zkušenost z něčeho, co se stane (proto musí být praxeologie apriorní vědou). Ekonomie není historickou vědou.

Zkušenost, kterou se praxeologie zabývá, nikdy nelze izolovat tak, abychom pozorovali změnu pouze jednoho prvku (chci vědět, jak s tím souvisí princip neurčitosti a Einstein s Böhrem). Na to je příliš komplexní. Historie tak nikdy nemůže potvrdit nebo vyvrátit nějaké obecné tvrzení tak přesvědčivě jako třeba fyzikální experiment.

Poznání praxeologie je čistě formální a obecné bez vztahu k jednotlivým charakteristikám konkrétního případu. Její tvrzení nepodléhají ověření zkušeností, ale předcházejí porozumění veškerým historickým faktům. Bez nich bychom neviděli v událostech souvislosti, ale jen kaleidoskopickou změnu a chaos tak, jako v příkladu s míčem.

2.2 Formální a apriorní charakter praxeologie

U apriority ještě chvíli zůstaneme.

Je módou popírat jakékoliv apriorní poznání. Věda, která nám přinesla pokrok, přece také vychází z pozorování skutečnosti. Její metody se ale pro praxeologii zkrátka nehodí.

Nic nenaznačuje, že logika, jak ji známe, je posledním a konečným stadiem intelektuální evoluce. Základní logické vztahy ale nepodléhají potvrzení či vyvrácení. Každý pokus je dokázat musí předpokládat jejich platnost. Nelze je vysvětlit bytosti, která je sama nemá.

Všichni ve svém každodenním jednání vypovídáme o neměnnosti a univerzálnosti kategorií myšlení a jednání. Každý, kdo se obrací na dalšího člověka, kdo jej chce informovat či přesvědčit, kdo se ptá a odpovídá na otázky ostatních, tak může činit pouze proto, že se může odvolat na něco, co náleží všem lidem, konkrétně na logickou strukturu lidského rozumu.

Myšlenka, že A může být současně non-A nebo že preferovat A před B (příklad s kočkou a psem a buď kočkou, nebo psem zároveň) by současně mohlo znamenat preferovat B před A, je prostě nemyslitelná a absurdní. Nedokážeme porozumět žádnému předlogickému či metalogickému myšlení. Nelze si představit svět bez kauzality a teleologie.

Zaříkávač, šaman i pračlověk jednali a šli za svými cíli, jak nejlépe jim to obsah jejich myslí dovolil.

2.3 A priori a realita („předchůdnost“ a realita)

Všechny poznatky praxeologie jsou deduktivní povahy a proto prý nepřinášejí nic nového. V tom případě by implikace Pythagorovy věty z pravoúhlého trojúhelníka nepřinesla také nic nového. I apriorní poznatky rozšiřují naše vědění, i když jsou logicky odvozeny ze základních předpokladů nějaké teorie a nebyly zkoumány jako to dělá věda. Praxeologie ale souvisí s realitou, a to více, než bychom si mohli myslet.

Reálná věc, která je předmětem praxeologie, lidské jednání, pochází ze stejného zdroje jako lidské myšlení. Jednání a myšlení jsou příbuzné a homogenní (stejnorodé, ze stejného těsla); lze je dokonce nazvat dvěma stránkami téže věci.

To, že má rozum moc objasnit skrze čisté rozvažování podstatné vlastnosti jednání, je důsledkem skutečnosti, že jednání je plodem rozumu.

Proto se pořád pohybujeme v takové hodně abstraktní sféře.

Jednání se odehrává v naší mysli a jedině mysl ho dokáže uchopit a zkoumat.

Nelze pak provést empirický (zkušeností získaný) důkaz.

Věty získané správným praxeologickým uvažováním jsou nejen dokonale jisté a nevyvratitelné stejně jako správné věty matematiky, ale navíc se s plnou přísností své apodiktické jistoty a nevyvratitelnosti vztahují k realitě jednání, jak se jeví v životě a historii.

Výchozím bodem praxeologie je reflexe podstaty jednání, nikoliv výběr definic a rozhodnutí o volbě postupu. Neexistuje jednání, kde by se praxeologické kategorie neobjevovaly plně a dokonale. Např. směna buď je, nebo není. Nic mezi tím neexistuje.

Zkušenost týkající se lidského jednání se odlišuje od zkušenosti přírodních jevů v tom, že praxeologickou znalost vyžaduje a předpokládá. Kdo nezná lidské jednání, nemůže s ním mít zkušenost. Bez praxeologického zkoumání by byla historie jen změtí chaoticky posbíraných dat.

2.4 Princip metodologického individualismu (přeloženo do češtiny, princip jediné platné metody)

Lidské jednání je chápáno přes poznání jednání jednotlivých lidí. Kat, nikoli stát, popravuje zločince. Až význam, který mu přisuzují dotčení lidé, v jednání kata odhaluje jednání státu. Skupina ozbrojenců obsadí nějaké místo. Teprve mínění těch, jichž se to týká, přisuzuje tuto okupaci nikoli přítomným důstojníkům a vojákům, nýbrž jejich národu.

To, že existují národy, státy a církve, že existuje společenská kooperace, je patrné pouze v jednání konkrétních jednotlivců.

Nikdo ještě nespatřil národ, aniž by viděl jeho členy.

2.5 Princip metodologického singularismu

Na praxeologické problémy musíme nahlížet skrze jednotlivce. Nelze na ně nahlížet univerzálně. Příklad – člověk se nikdy nerozhoduje mezi „zlatem“ a „železem“, ale vždy pouze mezi určitým množstvím zlata a určitým množstvím železa.

2.6 Jednotlivec a měnící se charakteristiky lidského jednání

Jednání člověka je ovlivněno okolím a každý jednotlivec je výsledkem dlouhého fyziologického dědictví.

2.7 Předmět a specifická metoda historie

Historie zkoumá data zkušeností lidského jednání. Boje, války, nařízení, revoluce a tak dále. Zobrazení minulosti historikem podléhá jeho vlastnímu filtru. Věrného zachycení a popisu není schopen. Nepředkládá všechna fakta, ale relevantní fakta. Historie nikdy nepopíše události tak, jak se staly.

Historie nikdy nebude bez hodnotových soudů, a proto nemůže být nikdy doopravdy vědecká (neutrální a usilující o poznání pravdy). Nezaujatost by znamenala naprosto věrně zobrazit minulost a nic k tomu nedodávat. Jako fotografie bez komentáře. Historik musí událostem nějak porozumět.

2.8 Pojmové myšlení a rozumění

Polem rozumění (nikoliv poznání!) je mentální uchopení jevů, které nelze zcela osvětlit logikou, matematikou, praxeologií a přírodními vědami, a to v míře, v níž nemohou být všemi těmito vědami zcela vyjasněny. Rozumění je např. to, jak vy chápete rozečtený román.

Změny ve znalostech nehistorických věd vedou k přepisování historie. Už za menší úrodu nemůže hřích vladaře, ale atmosférické podmínky.

***

Technologie nám umí říci, jak silný musí být ocelový plát, aby jej neproděravěla kulka vystřelená z pušky značky Winchester ze vzdálenosti 300 yardů. Může nám tudíž odpovědět na otázku, proč byl či nebyl člověk, který hledal útočiště za ocelovým plátem, vystřelenou kulkou zraněn.

Historie nemá šanci vysvětlit se stejnou přesností, proč vzrostla cena mléka o deset procent a proč prezident Roosevelt porazil guvernéra Deweyho ve volbách vroce 1944 a proč měla Francie mezi roky 1870 a 1940 republikánskou ústavu. Takovéto problémy se vzpírají všemu uchopení s výjimkou rozumění.

Jednání je vždy nutně zaměřeno na budoucí, a proto nejisté podmínky. Jednání je tedy vždy spekulací. Jednající člověk se jakoby dívá pohledem historika do budoucnosti.

2.9 O ideálních typech

Ideální typy jsou pojmy rozumění. Žádný historický problém nelze uchopit bez odkazu na ideální typy (velitel, diktátor atd.). Zda je použití konkrétního ideálního typu vhodné, musí rozhodnout rozumění.

Praxeologie někdy pojmy ideálních typů použije, ale nemá je na mysli. Např. ekonomický termín „podnikatel“ je jasně definovaný a všichni mu v této definici budou rozumět stejně. Historický ideální typ „podnikatel“ by nezahrnoval třeba pouličního čističe bot (je moc drobný). Proto praxeologie nepojednává o hypotetickém ideálním člověku, jak je jí často vytýkáno. Nepoužívá totiž ideální typy.

Některé myšlenkové školy se snažily ekonomii na ideálních typech postavit. Klasickým ekonomům se proto nikdy nepodařilo přijít s uspokojivou teorií hodnoty. Nebyli schopni nalézt řešení zdánlivého paradoxu hodnoty.

Trápil je údajný paradox, že „zlato“ má větší hodnotu než „železo“, ačkoli je železo užitečnější. Nemohli tudíž sestrojit obecnou teorii hodnoty a vystopovat jevy tržní směny a produkce k jejich konečným zdrojům – chování spotřebitelů. Tento nedostatek je nutil opustit ambiciózní plány na rozvinutí obecné teorie lidského jednání.

Museli se spokojit s teorií, která vysvětlovala pouze činnost obchodníků, aniž by šli k volbám všech lidí coby konečným determinantám (tj. určujícím prvkům). Zabývali se pouze jednáním obchodníků, kteří se snaží koupit na nejlevnějším trhu a prodat na nejdražším. Spotřebitel z jejich teoretizování vypadl. Už jim nedošlo, že člověk není ideální typ a že jeho jednání zahrnuje vlastní hodnotové soudy.

V pozdějším stadiu našeho zkoumání ukážeme, že tento rozdíl mezi „ekonomickými“ a „neekonomickými“ motivy lidského jednání je neudržitelný.

Rozlišovat motivy lidského jednání na ekonomické a neekonomické je z pohledu praxeologie zcestné.

2.10 Postup práce ekonomie

Jak už jsme víceméně řekli, tak praxeologická znalost je v nás, nepřichází zvnějšku. Je vlastně jako logika a matematika. K pochopení tvrzení praxeologie není třeba žádná další znalost a žádná zkušenost je nemůže odhalit bytosti, která by již předem nevěděla, co lidské jednání je.

Praxeologie není jen duševní gymnastikou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Při vkládání předpokladů do své analýzy se ujišťuje, že dané předpoklady mohou při chápání reality poskytnout užitečné služby.

Ekonom nikdy nemůže být oblíbencem autokratů a demagogů. Pro ně je vždy nepohodlným škůdcem, a čím více jsou vnitřně přesvědčeni, že jsou jeho námitky smysluplné, tím více ho nenávidí.

V kontextu těchto vzrušených agitací (násilných přesvědčovacích programů) je vhodné zdůraznit fakt, že výchozí bod veškerého praxeologického a ekonomického myšlení, kategorie lidského jednání, je imunní proti jakékoli kritice a námitkám. Jakýkoli odkaz na nějaké historické či empirické ohledy nikdy nemůže odhalit chyby ve tvrzení, že:

  • lidé účelově směřují k určitým cílům
  • člověk používá rozum k uskutečnění svých přání

Praxeologie a ekonomie tak postupují  krok za krokem od neotřesitelných základů kategorie lidského jednání. Zní to až příliš dobře, ale Mises tuto vědu utvořil tak dokonale (zejména první tvrzení), že z těchto tvrzení skutečně, jak uvidíte v průběhu celého obsahového koncentrátu Lidského jednání, lze logicky vydedukovat vše ostatní a pak spatřit těsný vztah mezi jednáním a ekonomií.

Přesným definováním předpokladů a podmínek praxeologie a ekonomie konstruují systém pojmů a vyvozují všechny závěry implikované nenapadnutelným logickým usuzováním. Vzhledem k takto získaným výsledkům lze zaujmout jen dva postoje.

Buď odhalíme logické chyby v řetězu dedukcí, který k těmto výsledkům vedl, nebo musíme uznat jejich správnost a platnost. Je marné namítat, že život a realita nejsou logické. Život a realita nejsou ani logické, ani nelogické; jsou prostě dané.

Logika je však jediným nástrojem, který má člověk k dispozici k jejich porozumění. Je marné namítat, že život a historie jsou nepochopitelné a nevyslovitelné a že lidský rozum nikdy nemůže proniknout do jejich nitra. Kritici si sami protiřečí, když pronášejí slova o nevyslovitelném a vykládají teorie – samozřejmě chybné – o nepochopitelném.

Mnoho věcí přesahuje možnosti lidské mysli. Pokud však je člověk schopen nějaké poznání, jakkoli omezené, získat, může tak učinit jen jedinou cestou, cestou, kterou mu otevírá rozum.

Praxeologie a ekonomie je deduktivní vědou. Žádný ekonomický teorém, který není pevně připoután ke svým základům nevyvratitelným řetězem uvažování, nelze považovat za zdravý.

To znamená, že se nelze zabývat úsekem ekonomie, aniž by toto uvažování spadalo pod ekonomii celou. Když si rozebereme úplné dopady celní politiky na dovoz třeba japonských aut, nemůžete začít uvažovat ve vzduchoprázdnu a arbitrárně (jen tak) něco určovat (třeba že clo vyšší než 5 % by bylo nezdravé), ale musíme úvahy dořetězit až na začátek a vše určit dedukcí z kategorie lidského jednání.

Kategorie lidského jednání je to, co u jednání sledujeme – tedy směřování k cíli a použití rozumu.

Arbitrární znamená libovolně rozhodnutý (skupinou nebo jednotlivcem) bez dedukce až ke kategorii lidského jednání. Třeba daň z příjmu 15 % je arbitrární a rozhodla o její výši skupina lidí, vzhledem ke kategorii lidského jednání zcela libovolně.

2.11 Omezení praxeologických jevů

Praxeologické kategorie a pojmy jsou tvořeny za účelem porozumění lidskému jednání. Začnou být rozporné a nesmyslné, pokud se je člověk pokouší aplikovat na jiné podmínky než podmínky lidského života.

Naivní antropomorfismus (myšlenkový postup přisuzující nelidským věcem lidské rysy) primitivních náboženství je pro filozofickou mysl nepřijatelný. Snahy filozofů definovat pomocí praxeologických kategorií atributy absolutní bytosti, osvobozené od všech omezení a slabostí lidské existence, jsou neméně sporné, protože jednání předpokládá omezené zdroje (a to ne pouze ty nerostné).

3 Ekonomie a revolta proti rozumu

Tento soubor kapitol se zabývá výpady proti ekonomii praxeologii založenými na popírání rozumu.

3.1 Revolta proti rozumu

Revolta proti rozumu, charakteristický mentální postoj naší doby, nebyla způsobena nedostatkem skromnosti, opatrnosti a sebezpytování na straně filozofů. Ani není důsledkem evoluce moderní přírodní vědy. Úžasné úspěchy technologie a terapeutiky mluví jazykem, který nikdo nemůže ignorovat. Útočit na moderní vědu, ať již z pozice intuicionismu či mysticismu či z jakéhokoli jiného pohledu, je beznadějné.

Revolta proti rozumu směřovala na jiný cíl. Nemířila na přírodní vědy, ale na ekonomii. Útok proti přírodním vědám byl jen logicky nutným výsledkem útoku proti ekonomii. Bylo nemožné sesadit rozum pouze v jedné oblasti a nezpochybnit jej současně i v ostatních odvětvích poznání.

Toto velké povstání se zrodilo v historické situaci, která existovala v polovině devatenáctého století. Ekonomové zcela zničili fantastické přeludy socialistických utopistů. Nedostatky klasického systému jim sice zabránily pochopit, proč nelze žádný socialistický plán uskutečnit. Věděli však dost na to, aby prokázali marnost všech socialistických schémat vytvořených do jejich doby. Jen jedna cesta mohla socialisty z této slepé uličky vyvést. Mohli zaútočit na logiku a rozum a nahradit usuzování mystickou intuicí.

3.2 Logické aspekty polylogismu

Polylogismus tvrdí, že se logická struktura mysli mezi lidmi liší. Marxismus pak, že mezi společenskými třídami, a rasimus, že mezi rasami. Marxisté ani rasisté se to však nikdy nepokusili dokázat. Odmítnout praxeologickou nebo ekonomickou teorii na základě původu jejího autora je však nedostatečné.

Konzistentní zastánce polylogismu by musel tvrdit, že myšlenky jsou správné, protože je jejich autor členem správné třídy, národa nebo rasy.  Marxisté však klidně nazvou „proletářským myslitelem“ kohokoli, kdo schvaluje jejich doktríny. Všechny ostatní znevažují jako třídní nepřátele nebo společenské zrádce.

Myslím, že hlouběji se polylogismem nemusíme zabývat.

3.3 Praxeologický aspekt polylogismu

Vypracovaná teorie je vždy podle Marxistů pošpiněna o ideologický původ jejího myslitele.

Vypracováním doktríny ideologie mířil Karl Marx výlučně na ekonomii. Jeho jediným záměrem bylo zničení reputace ekonomického učení, které nedokázal za pomoci logiky a uvažování vyvrátit.

Racionální odůvodnění je něco, co člověka vedlo k formulování teorie. O její platnosti nám ale nic neříká. Poukaz na racionální odůvodnění nemůže teorii nijak ovlivnit.

I kdyby byla pravda, že ekonomové nemají ve svém podvědomí jiné plány než ospravedlnit nespravedlivé nároky kapitalistů, mohly by přesto jejich teorie být docela správné.

3.4 Rasový polylogismus

Polylogismus rasistů je na rozdíl od toho marxistického založen na hmatatelnějších rozdílech mezi lidskými rasami.

Černoch i běloch ale používá rozum pro dosahování svých cílů. Odlišnosti v logické struktuře mysli jednotlivých národů neexistují.

Můžeme se odkázat na to, co o základních logických problémech mysli a kategoriálních principech myšlení a jednání bylo řečeno v předchozích kapitolách. K zasazení smrtelné rány rasovému i jakémukoli dalšímu polylogismu postačí už jen pár dodatečných poznámek. Kategorie lidského myšlení a jednání nejsou ani arbitrárními produkty lidské mysli, ani konvencemi. Neexistují mimo svět a běh kosmických událostí.

Kdyby existovaly rasy, u nichž se vyvinula odlišná struktura mysli, nedokázaly by rozum používat jako pomůcku v boji o existenci. Jediný prostředek přežití, který by je mohl uchránit před vyhynutím, by byly jejich instinktivní reakce. Přírodní výběr by příslušníky této rasy, kteří by se pokoušeli ve svém chování používat rozum, eliminoval. Přežili by pouze ti, kdo by se spoléhali výlučně na instinkty. Znamená to, že šanci na přežití by měli jen ti, kteří by nepovstali nad mentální úroveň zvířat.

3.5 Polylogismus a rozumění

Někteří zastánci marxistických a rasistických zásad interpretují své učení tak, že rasová příslušnost či dědičnost určuje konečné cíle jednání a odlišnostmi ve struktuře mysli se argumentovat nepokoušejí.

Není třeba znovu zdůrazňovat, že hodnotové soudy člověka a volba cílů odráží jeho vrozené tělesné vlastnosti a všechny proměnlivosti jeho života. To je však na hony vzdálené víře, že rasová dědičnost či příslušnost ke třídě v konečném důsledku hodnotové soudy a volbu cílů určuje.

3.6 Argument pro rozum

Zbavit se teorie poukazem na její historické pozadí, na „ducha“ doby, hmotné podmínky země jejího původu  aosobní vlastnosti jejího autora je slabým manévrem.  Teorie podléhá jen tribunálu rozumu. Měřítkem je vždy jen měřítko rozumu. Teorie je buď správná, nebo nesprávná. Může se stát, že současný stav našeho poznání neumožňuje rozhodnout o její správnosti či nesprávnosti. Teorie však nikdy nemůže platit pro buržou či Američana, pokud neplatí pro proletáře nebo Číňana.

4 První analýza kategorie jednání

Cílem těchto kapitol je ustanovit si se čtenářem základní slovník pojmů, který bude autor používat.

4.1 Cíle a prostředky

Výsledek, o který se jednání snaží, nazýváme cílem nebo účelem.

Prostředek je to, co slouží k dosažení libovolného cíle nebo účelu. Prostředky nám nejsou dány. Ve světě existují pouze věci. Věc se stává prostředkem, když ji lidský rozum plánuje použít pro dosažení nějakých cílů a lidské jednání ji za tímto účelem skutečně použije.

Je klíčové si uvědomit, že se části vnějšího světa stávají prostředky pouze díky působení lidské mysli a její odnože – lidského jednání. Vnější předměty jsou jako takové pouze jevy fyzikálního světa a předměty fyzikálních věd. Až lidské mínění a jednání z nich dělá prostředky.

Praxeologie se nezabývá vnějším světem, nýbrž lidským jednáním ve vztahu k němu. Praxeologickou realitou není fyzikální svět, ale vědomá reakce člověka na daný stav tohoto světa. Předmětem ekonomie nejsou věci a hmotné předměty, ale lidé, jejich mínění a jednání.

Prostředky jsou vždy omezené, jinak by jednání neexistovalo.

  • Spotřební statky jsou věci k přímému uspokojení (čokoláda, brandy, cigarety, jídlo…).
  • Výrobní statky či výrobní faktory uspokojují lidské potřeby nepřímo (továrna nás nedopraví do práce, ale jí vyrobené auto už ano).
  • Produkt je vytvořený výrobními statky (auto, počítač, kolo…).
  • Služby jsou nehmotné ekonomické statky (oprava vozu, finanční poradenství, společnice…).

4.2 Hodnotová škála

Člověk jedná podle priorit v hodnotové škále. Každé jednání je vždy v dokonalém souladu se škálou hodnot či přání, neboť tyto škály nejsou ničím jiným než nástrojem pro interpretaci lidského jednání. Konečné cíle jsou čistě subjektivní.

Hodnota není uvnitř věcí, není ani v nás. Hodnota je způsobem, jakým člověk reaguje na podmínky svého prostředí. Hodnota také není ve slovech a doktrínách. Odráží se v lidském jednání.

4.3 Škála potřeb

V oblasti ekonomie není žádný prostor pro škálu potřeb odlišnou od hodnotové škály, která se odráží ve vlastním chování člověka.

4.4 Jednání jako směna

Jednání je pokus nahradit méně uspokojivý stav věcí stavem více uspokojivým. Tuto záměrně způsobenou změnu nazýváme směnou

To, čeho se vzdáváme, je cena za dosažení cíle. Hodnota zaplacené ceny jsou náklady. Náklady se rovnají hodnotě, kterou přisuzujeme uspokojení, jehož jsme se museli vzdát, abychom dosáhli sledovaného cíle. Rozdíl mezi hodnotou zaplacené ceny (utrpěnými náklady) a hodnotou dosaženého cíle se nazývá ziskem či čistým výnosem. Je čistě subjektivní a je to zvýšení štěstí.

Hodnotový soud dokáže pouze seřadit preferenci. Neumí měřit. Rozdíl mezi hodnocením dvou stavů věcí je zcela psychický a osobní. Nelze jej nijak projektovat do vnějšího světa. Může jej vnímat pouze jednotlivec. Nelze jej sdělit jinému člověku. Je intenzivní veličinou.

Jednání nemusí vést ke splnění cílů.

5 Čas

5.1 Čas jako praxeologický faktor

Pojem změny implikuje pojem časové posloupnosti. Pevný, věčně neměnný svět by byl mimo čas, ale byl by mrtvý. Pojmy času a změny jsou neoddělitelně spjaty. Jednání směřuje ke změně, a je proto v časovém řádu. Lidský rozum dokonce nedokáže myšlenku bezčasové existence a bezčasového jednání ani pojmout.

5.2 Minulost, současnost a budoucnost

Jednání poskytuje člověku pojem času a díky jednání si je člověk vědom jeho plynutí. Idea času je praxeologickou kategorií. Jednání je vždy zaměřeno na budoucnost. Je ze své podstaty vždy nutně plánováním a jednáním pro lepší budoucnost. Jeho cílem je vždy uspořádat budoucí podmínky tak, aby vyhovovaly lépe než v případě absence jednání.

V praxeologickém smyslu to znamená:

  • Minulost – to, co už nelze udělat, protože příležitost pro to uplynula
  • Současnost – příležitosti jednání udělat to, k čemu bylo dosud příliš brzo, i to, k čemu bude následně příliš pozdě
  • Budoucnost – co nelze ještě udělat nebo spotřebovat, protože čas k tomu ještě neuzrál

Časové ohraničení určuje jednání, tzn. chápání situace člověkem za použití kategorií praxeologie. Toto rozdělení se proto nevztahuje k metodám měření času. Dnes již Zeus uctíván není, má na mysli jinou současnost než řidič automobilu, který si myslí: Teď je ještě příliš brzy, abych zatočil.

5.3 Hospodaření s časem

Člověk podléhá plynutí času. Narodí se, vyroste, zestárne a zemře. Jeho čas je vzácný. Musí sním hospodařit, stejně jako hospodaří sostatními vzácnými zdroji. Hospodaření s časem má zvláštní charakter kvůli jedinečnosti a nevratnosti časového řádu. Důležitost těchto skutečností se promítá do každé části teorie jednání.

5.4 Časové vztahy mezi jednáními

Dvě činnosti jednotlivce nemohou být nikdy synchronní. Podléhají vždy časovému vztahu dříve a později. Jednání různých jednotlivců lze považovat za souběžné pouze ve světle fyzikálních metod měření času. Jednání jednotlivce následuje jedno po druhém. Nikdy je nelze vykonat ve stejný okamžik. Mohou na sebe navazovat jen více či méně rychle. Existují jednání, která slouží najednou několika účelům. Bylo by však chybou nazývat je souběhem různých jednání.

Objevily se pokusy poukázat na neracionální jednání následující úvahou: Jestliže je a preferováno před b a b před c, pak musí být logicky a preferováno před c. Jestliže je však ve skutečnosti c preferováno před a, stojíme před modem jednání, kterému nemůžeme připsat konzistentnost a racionalitu.

Tato úvaha nebere zřetel na fakt, že dvě jednání jednotlivce nemohou být nikdy synchronní. Jestliže je v jednom jednání a preferováno před b a v dalším jednání b před c, není možné, jakkoli by byl interval mezi nimi krátký, zkonstruovat jednotnou hodnotovou škálu, v níž je a před b a b před c.

Stejně tak není možné považovat pozdější třetí jednání za současné s předchozími dvěma jednáními. Jediné, co uvedený příklad dokazuje, je, že hodnotové soudy nejsou neměnné, a že proto hodnotová škála, která je abstrahována z různých nutně nesynchronních jednání jednotlivce, může být vnitřně rozporná.

Nesmíme směšovat logický koncept konzistentnosti (tj. nepřítomnost rozporu) a praxeologický koncept konzistentnosti (tj. konstantnost či lpění na stále stejných principech). Logická konzistentnost má své místo pouze vmyšlení, konstantnost má své místo pouze v jednání.

6 Nejistota

6.1 Nejistota a jednání

Kdybychom znali svou budoucnost, tak bychom ve vztahu k základní definici jednání vůbec nejednali. Ať je míra poznání kauzálních vztahů jakákoliv, vždy existuje nejistá budoucnost.

Lidská vůle, jak někdo tvrdí, může být sebeklam, ale pouze ve vztahu k prvotnímu hybateli. Z lidského hlediska je jednání konečnou daností. Přírodní vědy nedokáží předpovědět lidské akty a volby.

Problémy pravdy a jistoty se týkají obecné teorie lidského poznání. Problém pravděpodobnosti je na druhou stranu primárně problémem praxeologie.

6.2 Význam pravděpodobnosti

Problém pravděpodobnostního vyvozování daleko přesahuje pole pravděpodobnostního počtu. Jen zaujetí pro matematické uchopení mohlo vést k vytvoření předsudku, že pravděpodobnost vždy znamená četnost.

6.3 Pravděpodobnost třídy jevů

Pravděpodobnost třídy jevů znamená, že víme vše o celé skupině jevů. Víme například, že v loterii je devadesát losů, z nichž pět bude taženo. Víme tedy vše o chování celé třídy losů. Vzhledem k jednotlivému losu však nevíme nic, než že je členem třídy losů.

Tato pravděpodobnost nám neříká nic nového o celé třídě, protože naše znalost byla dokonalá ještě předtím, než jsme o celé věci začali uvažovat.

Je vážnou chybou domnívat se, že pravděpodobnostní počet poskytuje hazardnímu hráči nějakou informaci, pomocí níž by mohl snížit riziko plynoucí z hraní. Zelinář může kupříkladu vědět, že každé páté jablko z určité dodávky shnije. Neví však, kterému konkrétnímu jablku se to stane. S těmito ztrátami pak nakládá jako s každou jinou položkou nákladů.

6.4 Pravděpodobnost jevů

Pravděpodobnost jevu znamená: S ohledem na konkrétní událost známe některé faktory, které určují její výsledek, avšak současně existují i určující faktory, o nichž nevíme nic. DOktor sdělující pacientovi šanci na přežití ale neoperuje s pravděpodobností jevu.

Chirurg řekne pacientovi, jenž zvažuje podstoupení operace, že třicet ze sta lidí během ní zemře. Pokud se pacient zeptá, zda je již tento počet úmrtí naplněn, nepochopil smysl doktorových slov. Stal se obětí chyby, která je známá jako „omyl hazardního hráče“.

Stejně jako hráč rulety, který z faktu, že desetkrát za sebou padla červená, usoudí, že pravděpodobnost černé barvy je v příštím kole vyšší, zaměňuje pravděpodobnost jevu s pravděpodobností třídy jevů.

6.5 Číselné vyjádření pravděpodobnosti jevu

Pravděpodobnost jevu nelze podrobit žádnému číselnému vyjádření. I když se to v některých případech může zdát, bližší prozkoumání ukazuje, že tomu tak není. Pravděpodobnost 1:1, že vyhraje Sparta nad Slávií, je jen metaforou, protože neznamená, že každou druhou hru vyhraje Slávie.

6.6 Sázení, hazardní hraní a hraní her

Hazardní hraní je závazek vsadit peníze nebo nějakou věc proti jinému člověku na výsledek události, oníž nevíme nic jiného než to, co je nám známo o chování celé třídy.

Hraní her lze nazvat jednáním, pokud je jeho cílem. Tento výrok však nelze obrátit a nazývat veškeré jednání hrou nebo s jednáními nakládat, jako kdyby to hry byly. Bezprostředním cílem hraní hry je porazit partnera dle pravidel dané hry. Je to zvláštní a specifický případ jednání. Většina jednání nesměřuje k ničí porážce či ztrátě. Směřují ke zlepšení podmínek. Může se stát, že tohoto zlepšení je dosaženo na úkor někoho jiného. Tak tomu ale určitě není vždy.

Uvnitř tržní ekonomiky konkurence neobsahuje antagonismy ve smyslu nepřátelských sporů protikladných zájmů. Je pravda, že konkurence může někdy v konkurentech vzbuzovat nenávistné vášně a zlobu, která obvykle doprovází záměr způsobit ostatním lidem škodu. Psychologové proto často pletou konkurenci s bojem.

6.7 Praxeologická predikce

Praxeologické poznání umožňuje předvídat s apodiktickou jistotou výsledky různých modů jednání. Takové predikce však samozřejmě nemohou implikovat nic ohledně kvantitativních záležitostí. Kvantitativní problémy podléhají ve sféře lidského jednání pouze jedinému nástroji vysvětlení, a to je rozumění. Můžeme předvídat, jak později ukážeme, že za jinak stejných okolností povede pokles poptávky po a k poklesu ceny a. Nemůžeme však předpovídat velikost tohoto poklesu. Zodpovědět tuto otázku může jenom rozumění.

7 Jednání ve světě

7.1 Zákon mezního užitku

Volba musí být vždy mezi konkrétními množstvími prostředků.

U volby v případě balíčku složeného z prvků s přiřknutým pořadím platí toho: neprobíhají zde žádné aritmetické procesy, ani sčítání, ani násobení, pouze hodnocení užitku, který závisí na vlastnictví dané části, balíčku nebo zásoby!

Užitek v tomto kontextu pouze znamená kauzální vhodnost pro odstranění pociťované nespokojenosti. Je čistě subjektivní.

Ekonomové, kteří objevili zdánlivý paradox hodnoty, zpozorovali, že věci, jejichž užitek je větší, mají menší hodnotu než věci s menším užitkem. Až mnohem později objevili řešení. Jednající člověk není v pozici, kdy by musel volit mezi veškerým zlatem a veškerým železem. Rozhoduje se v konkrétním čase za konkrétních podmínek mezi přesně omezeným množstvím zlata a přesně omezeným množstvím železa.

Neexistuje žádná myšlenková operace, která by mohla vést od hodnocení konkrétního množství či počtu věcí k určení hodnoty většího či menšího množství či počtu. Proto je toto hodnocení (či hodnotové soudy) konečná danost. S cíli jednání zkrátka nelze „počítat“.

A zase obráceně; není způsob, jak kalkulovat celkovou hodnotu zásoby, pokud známe pouze hodnoty jejích částí. Neexistuje žádný způsob, jak určit hodnotu části zásoby, jestliže jediná známá hodnota je hodnota celku. Ve sféře hodnot a hodnocení neexistují žádné aritmetické operace. Neexistuje nic jako kalkulace hodnot.

V okamžiku, kdy vznikne problém vzdání se jedné části – jednotky – jsou všechny považovány za stejně užitečné a hodnotné. Pokud se zásoba sníží o jednu jednotku, musí se jednající člověk o tom, jak použije zbývající jednotky, rozhodnout znovu. Řekl bych, „užitek pro konkrétního člověka“ není nikdy úměrný.

Pokud chce člověk odstranit patologické podmínky tím, že si vezme určité množství léčivého prostředku, nezpůsobí větší dávka lepší efekt. Přebytečná dávka buď bude mít stejné účinky jako dávka optimální, nebo bude mít účinky škodlivé.

Mezní užitek

Mezní (marginální) užitek vyjadřuje, o kolik vzroste celkový užitek, pokud se množství spotřebovávaného statku zvýší o jednotku. Neboli, „o kolik“ (trochu zavádějící, protože ho nelze spočítat) pro mě bude užitečnější 1001 banánů než 1000 banánů (nezáleží na definici jednotky).

Zásoba „n“ jednotek

Použití jednotky homogenní zásoby, které člověk činí, pokud je jeho zásoba n jednotek, ale které by za jinak stejných podmínek neučinil, kdyby jeho zásoba byla n-1, nazýváme nejméně naléhavým užitím či užitím mezním. Když jsem na opuštěném ostrově a mám 100 l vody, tak se k jednotce toho množství budu chovat jinak, než kdybych měl jen, dejme tomu, 99 l vody (vzorec je limitní). Užitek z něj odvozený pak nazýváme mezním užitkem.

Abychom získali toto poznání, nepotřebujeme fyziologickou ani psychologickou zkušenost, poznání ani uvažování. Nutně to plyne z našeho předpokladu, že lidé jednají (volí) a že v prvním případě má člověk n jednotek homogenní zásoby a v druhém případě n-1 jednotek.

Za těchto podmínek není jiný výsledek myslitelný. Náš výrok je formální a apriorní a nezávisí na žádné zkušenosti. To je fantastické. Tohle bylo podle mě jedno z prvních užitečných a praktických filozofování, které spojilo dost abstraktní definice z minulých kapitol (zejména 2.10 Postup práce ekonomie).

Zákon mezního užitku se netýká objektivní hodnoty užití, nýbrž subjektivní hodnoty užití. Nevztahuje se na fyzikální či chemickou schopnost věcí přivodit obecně jistý účinek, ale na relevanci pro blahobyt člověka, jak jej vidí on sám za konkrétních existujících podmínek.

Zákon klesajícího mezního užitku

Zákon klesajícího mezního užitku říká, že mezní užitek s růstem objemu spotřebovávaného statku klesá. Z toho vyplývá, že nejvyšší přírůstek uspokojení potřeb přináší první spotřebovávaná jednotka statku. Každá další jednotka přináší spotřebiteli menší užitek, za předpokladu, že se nemění intenzita spotřebitelových potřeb a vzácnost tohoto statku.

7. 2 Zákon výnosů

Budu pokračovat tady.

Zdroj obrázku v náhledu: Liberální institut

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..