Murray N. Rothbard: Manifest svobody

Po delší době přichází masivní příspěvek do naší webové knihovny! Je to právě Murray Newton Rothbard, kdo z velké části formoval podobu moderního libertarianismu a pro tisíce zastánců myšlenek svobody na celém světě je jeho dílo základním čtivem a klíčovým rozcestníkem k dalšímu pronikání do argumentů ve prospěch svobodné společnosti. V této knize dělá nevídanou až pedofilní věc – zkoumá bezstátní společnost.

Obsah

  1. Úvod
  2. Recenze
    1. Highlighty
  3. Obsah
    1. Shrnutí
  4. Závěr
    1. Co je podle Rothbarda moralita
    2. Co je cílem libertariánství

Úvod

Rothbard nám neúnavně připomíná, že zamezení možnosti svobodně konat představuje primárně akt agrese, násilí, donucení, tedy znásilnění naší svobody – popření základního stavebního kamene každé svobodné společnosti.

Tento člověk se nestal vůdčí osobností světového libertarianismu kvůli kritice bobtnajícího zaopatřovacího státu. Rothbard se stal velkým myslitelem proto, že své znalosti několika společenských věd využil k tomu, aby dovedl argument svobody – argument ideálu společnosti bez politických privilegií založené na soukromém vlastnictví – až do jeho logického konce.

V Manifestu svobody objasňuje, že státní donucení při poskytování „základních funkcí státu“ je stejně jako v jiných sektorech principiálně neospravedlnitelné a že navíc i tento systém (jakkoli omezené vlády) vede k tomu, co známe i z jiných sfér vládního působení – k plýtvání, byrokratizaci, klientelismu a zneužívání politiky k obohacení mocných zájmových skupin.

Rothbardovská utopie svobody nám nabízí směrovku k cíli v každé situaci bez ohledu na to, jak je tento cíl daleko.

Recenze

Absurdita, vnitřní rozpory, a zase jen absurdita – to je, jak nám Rothbard v nepopiratelně logických výrocích ukazuje, prostě stát. Manifest svobody se podobně jako drtivá většina libertariánské literatury (např. Obhajoba neobhajitelného, Anarchokapitalismus, Etika svobody, Obchodem k bohatství, Ekonomie v jedné lekci) věnuje těm nejožehavějším oblastem (zejména soudnictví, policie, školství, veřejné silnice atd.) a ukazuje, že ani zde stát nepotřebujeme.

Pokud chápete základní libertariánské myšlenky, tak nevidím důvod číst druhou část této knihy. Vy můžete přejít rovnou na konec. Pokud se ale s libertarianismem setkáváte poprvé, tak vám mohu Manifest svobody doporučit číst rozhodně před Anarchokapitalismem, Ekonomií v jedné lekci nebo před Obhajobou neobhajitelného, a to hezky od začátku.

Principiálně stát není potřeba v žádné oblasti a v každé oblasti, kam zasahuje, tropí jen problémy. Pokud chcete odhalit Jádro, odkud celý libertarianismus vyvěrá, tak se připravte na náročnější Lidské jednání.

Největší přidanou hodnotu Manifestu svobody vidím v popsání možného fungování tržní policie i soudnictví, v předložení přesvědčivých historických ukázek bezstátního fungování společnosti, selského objasnění rakouské teorie hospodářského cyklu a ve vysvětlení základního libertariánského postoje proti násilí.

Highlighty

  • Co je radikálního na tom začít se bránit permanentní hrozbě násilím?
  • Stát je výjimkou v páchání násilí
  • Žádný člověk nesmí utočit na druhého nebo jeho majetek.
  • Jedině šílenec by nenásilně nashromáždil dostatek prostředků pro financování tak šílené věci (jaderné zbraně) a jedině šílený investor by z takového projektu očekával zisk. Tohle dokáže udělat jedině stát.
  • Společnost není samostatná entita, je to jen kolektivní koncept, nic víc. Volbu jednání provádí vždy jednotlivec.
  • „svobodu slova“ nelze zastávat absolutně, není-li brána jako součást obecných vlastnických práv jednotlivce
  • Svoboda je stav, kdy není zasahováno do vlastnických práv člověka.
  • Cenový mechanismus volného trhu je přesně ten důvod, proč měď a další kovy již dávno nevymizely ze světa.
  • Sociální dávky demotivují lidi pracovat a fungují jako opium,
  • Vlastnická práva jsou lidská práva. Lidské právo proto nemůže existovat samostatně a izolovaně od vlastnického práva.
  • Jestliže má být masová veřejnost vzdělávána ve státních školách, jak se tyto školy mohou nestát mocným instrumentem pro vštěpování poslušnosti státních úřadů?
  • …Všimněme si například dvou stěžejních oblastí, ve kterých se znečištění stalo podstatným problémem: vzduch a vodní cesty, konkrétně řeky. Toto jsou přesně ale dvě z životně důležitých oblastí ve společnosti, ve kterých nebylo soukromému vlastnictví umožněno fungovat.
  • A jaké zákony by měli soukromí policisté vymáhat? Přece ty, za něj jsou spotřebitelé ochotni zaplatit.
  • Ze všech lidí a institucí jedině stát získává své příjmy násilím. To vám přijde normální?
  • Zdanění nelze ani definovat tak, aby se nelišilo od prosté krádeže.
  • Stát je něco, co vždycky vzniklo násilím.
  • Žádný stát nemá legitimní majetek, protože všechno jeho území je výsledkem nějakého druhu agrese a násilného dobývání.
  • Ani libertariánské vzdělávání nemůže probíhat bez vyváženého mixu teorie, aktivismu, ideologie a lidí, kteří tuto ideologii ponesou vpřed.
  • Morálka je legitimita vůči vlastnickým právům druhých.

Obsah

„Faktické oddělení státu doslova od všeho.“

Kniha má 414 stránek, což by se dalo v klidu shrnout i do 2000 slov, jenže Manifest svobody, jakožto jedna z nejlepších knih o liberalismu, si zaslouží mnohem více prostoru i v rámci shrnutí obsahu. Množství geniálních myšlenek v ní obsažených je totiž naprosto enormní a dlouho jsem přemýšlel, jak se s tím poprat.

Konečné řešení tedy zní: 414 stránek jsem zkoncentroval na 53 (přibližně o 87 % méně). Nikdo to nemusí číst celé, a proto vám níže vkládám navigaci, abyste si přečetli případně jen to, co vás skutečně zajímá. Kapitoly jsou pro lepší orientaci hierarchicky očíslované jako seminární práce.

Manifest svobody je dokonce tak dobrá kniha, že k částem tohoto článku bude směřovat minimálně stovka odkazů odjinud, abych se neopakoval a nedělal hůře něco, co už je dopilováno Rothbardem k dokonalosti. Příjemné čtení!

  • Úvod – jak se libertariáni vzdali
  1. Část první: Libertariánské krédo – vlastnická práva jako původ
  2. Část druhá: Aplikace libertariánství na současné problémy – problémy v oblastech, kam zasahuje stát, a jejich bezstátní řešení
  3. Část třetí: Epilog – strategie cesty ke svobodě

Slovník

(Přeskoč. Orientuji se v ekonomických pojmech nutných pro pochopení knihy.)

  • Odbory jsou právnickou osobou ve formě sdružení – především zaměstnanců, založené s cílem prosazovat pracovní, hospodářské, politické, sociální a jiné zájmy svých členů
  • Nominální cena je číselná cena uvedená na bankovce
  • Ekonomický statek je termín pro věc v oblasti ekonomie podléhající nějaké směně
  • Liberálové jsou zastánci politického směru, který stojí na tom, že svoboda je hlavní politická hodnota; vznikl v Anglii v 17. stol., od anarchismu se odlišuje tím, že stát považuje za nutný k ochraně svobody
  • Libertariáni jsou odpůrci donucování a násilí (i ze strany státu, čímž se odlišují od jiných směrů) a zastánci svobody, rozvíjející anglický liberalismus ještě dále
  • Keynesiánci jsou zastánci aktivního zásahů státu do hospodářství
  • Etatismus je víra ve stát ve smyslu mimořádné společenské instituce
  • Laissez-faire je heslo „nechte plynout“, vyjadřující odmítnutí zásahů státu do hospodářství (z něj vznikla představa „trh vyřeší všechno“)
  • Marxismus je filozofický a ideologický směr odmítající kapitalismus a provádějící tzv. třídní boj včetně bezbřehého vyzdvihování střední třídy a „spravedlivé“ práce
  • Kapitalismus je ekonomický systém založený na striktním dodržování vlastnických práv, jehož tahounem je dosahování zisku a akumulace i investování kapitálu
  • Kapitál jsou obecně nespotřebované prostředky použité jako vstupy do další výroby (třeba stroje)
  • Intervencionismus je hospodářská politika, která upřednostňuje zásahy státu do hospodářství s cílem náprav tržních selhání

(Přeskočil jsi slovník. Až nebudeš něčemu rozumět, tak nebreč, ale nadávej sám sobě.)

Úvod

„Argument pro svobodu je veskrze neekonomický.“

Jeho základem je uznání (přirozených, ale s tímto slovem opatrně) práv člověka – práva na nedotknutelnou autonomní zónu kolem každého člověka tvořenou jeho vlastním tělem a plody jeho práce. Osobně říkám, se slovem přirozených opatrně – to proto, že pro komunisty bylo právo rovnosti také přirozené.

V této rovině je svoboda jen další z myšlenkových odnoží a bude třeba vysvětlit, proč je tak unikátní a jak vlastně funguje. Toto vysvětlení si však ponechám na starost já, protože podle mě autor argumentuje docela pocitově a konečný argument pro svobodu de facto nepředkládá, i když všichni asi cítíme, že násilí je nepřípustné. Tím nechci jeho práci znevažovat (na jeho dobu, tj. 1978 byla unikátní), akorát od té doby už uběhlo spoustu let a nyní se může na jeho práci podívat zase trochu jinak myslící člověk.

Co bude Rothbard dělat

Abyste se v knize lépe orientovali, tak je dobré říct, co vlastně ten Rothbard bude knihou řešit:

  • V první části ukáže, na čem libertariánství stojí a proč uznává vlastnictví a pak předvede, proč je vlastně stát agresor (a ten největší v naší společnosti)
  • V druhé části vyjmenuje většinu z hlavních problémů společnosti, které se stát snaží řešit, a vysvětlí, kde přesně spočívá agrese a proč státní zásah nedosahuje kýženého cíle, když poruší vlastnická práva
  • V poslední, třetí části, nastíní, jaká je vhodná taktika pro dosahování svobody

1 Libertariánské dědictví: Americká revoluce a klasický liberalismus

  • Kapitola o liberální straně v Americe
  • Klasický liberalismus ale začal v Anglii v 18. století
  • Vzdor proti kolkové dani (Bostonské pití čaje – protest amerických kolonistů proti britskému impériu v bostonském přístavu dne 16. prosince 1773, tento konflikt směřoval k americké revoluci)
  • V amerických koloniích neexistovaly feudální pozemkové monopoly (to jsou monopoly šlechta–půda–poddaný) a aristokratická (elitářská) vládnoucí třída, jaká byla zakořeněna v Evropě
Prosím, neplést!

·        Liberálové jsou zastánci politického směru, který stojí na tom, že svoboda je hlavní politická hodnota; vznikl v Anglii v 17. stol., od anarchismu se odlišuje tím, že stát považuje za nutný k ochraně svobody

·        Libertariáni jsou odpůrci donucování a násilí (i ze strany státu, čímž se odlišují od jiných směrů) a zastánci svobody, rozvíjející anglický liberalismus ještě dále

1.1 Odpor proti svobodě

Pokud je libertariánský odkaz v americké tradici tak živý, tak co se pokazilo? Proč dnes potřebujeme nové libertariánské hnutí k obnovení amerického snu?

Zájmové skupiny těžily ze státem vydobytých monopolů a noví konzervativci argumentovali pokrokem, aneb „my také chceme industrializaci a vyšší životní standard, ale k tomu je potřeba zregulovat průmysl, aby pracoval pro veřejné dobro. Musíme namísto divoké konkurence neregulovaného trhu dosadit organizovanou spolupráci.“ To byl mimo jiné zárodek socialismu.

Argument se metodicky přesunul od teologické iracionality (motiv tradiční hodnoty, vláda panovníka z boží vůle) k vládě vědy skrz „odborníky“. Školy začaly sloužit k indoktrinaci obyvatel poslušností.

1.2 Vnitřní úpadek liberalismu

Hlavním problémem se ale stala obava určitých libertariánů růst státu zastavit. Teď už budeme mluvit pouze o libertariánech. Zlo není třeba prodlužovat (radikální a okamžitá změna, avšak bez násilí), ale libertariáni se nechávali umluvit, až ztratili na síle. Tato osudová chyba vedla k postupným ústupkům libertariánů ve věci základních funkcí státu a byly položeny nové základní kameny pro systematické pošlapávání svobody.

Liberálové se rozhodli smířit se s ponecháním všech hlavních mocenských pák společnosti v rukou státu (armáda, školství, bankovnictví, dopravní infrastruktura). Praví libertariáni se s tím nesmířili nikdy.

Část první: Libertariánské krédo

2 Vlastnictví a směna

2.1 Axiom neutočení

Axiom je tvrzení, které se předem pokládá za platné, a jehož platnost se tudíž nedokazuje. Teď to zní dogmaticky, ale rozebrat, proč je akt násilí něco, co libertarián zavrhuje, není cílem této knihy (to bude vyžadovat trochu filozofování a nechci vám teď motat hlavu).

Žádný člověk nesmí utočit na druhého nebo jeho majetek.

Ničím neomezené právo vlastnit, to je axiom neútočení. Všimněme si např., že povinna vojenská služba je státním otroctvím v obrovském měřítku. Jediné přípustné násilí je násilí obranné. Člověk má právo porušit vlastnické právo druhého přesně v tom rozsahu, v jakém druhý narušil to jeho.

Spousta lidí by nyní řešila, že patří libertarianismus na politickou pravici. Dle současné terminologie se libertariánské postoje k majetku a ekonomice opravdu nacházejí na extrémní pravici politického spektra. Libertarianismus ale není ani pravice ani levice.

Pozice libertariánů je jako jediná vnitřně konzistentní (nerozporná) co do svobody každého jednotlivého člověka. Jak mohou levicoví politici bojovat proti násilí válek a povinné vojenské služby a současně podporovat agresi spočívající ve zdaňování a státní regulaci, jejíž porušení bude mít v konečném důsledku neblahé účinky na lidský majetek? Jak mohou pravicoví politici halasně troubit, že podporují soukromé vlastnictví a svobodu podnikání, a přitom současně podporovat válčení, povinnou vojenskou službu a zákaz všemožných aktivit z důvodu, že je považují za nemorální? Ne, tady nemají být výjimky na stát.

Ústřední dominantní agresor proti vlastnickému právu byl a je stát.

Libertarián je proto halasné neindoktrinované děcko z pohádky o nahém králi, jehož neviditelný plášť všichni kromě dítěte odmítají nevidět, a který představuje stát, co káže nenásilnou vodu, a přitom nás mlátí vinným bičem. Jak to, že on může? Libertarián poukazuje na zjevné.

Dnes vládní odvolání se na cesty páně nahradilo obecné dobro a veřejné blaho, ale despotismus zůstal stejný. Přitom jakoukoli státní službu může vykonávat soukromý sektor (jen se zamysleme, na základě čeho by vůbec měla existovat služba, kterou by nedovedl nahradit? Na základě naprosto logicky neopodstatněného dojmu nebo pocitu?).

Ze všech lidí a institucí jedině stát získává své příjmy násilím. To vám přijde normální?

2.2 Vlastnická práva

Jak se dospělo k axiomům vlastnických práv? Buď emotivně – „je to prostě jasné“ (tj. na základě osobního, emotivně zaujatého hodnotového soudu), nebo přes lidské jednání.

Každý jednotlivý člověk totiž jedná – stanovuje si své cíle a vybírá si prostředky, kterými těchto cílů dosáhne. Násilný zásah do tohoto procesu proto přímo odporuje lidskému jednání. Mě osobně toto vysvětlení nestačilo, a proto jsem nezůstal jen u Manifestu svobody jako u jakési svobodomyšlenkářské bible. Šel jsem tak říkajíc dál, a proto vlastně vůbec vznik Kryptozvědavec. O tom ale až v jiném článku.

2.2.1 Právo na sebevlastnění

Základem vlastnických práv je, že člověk vlastní svoje tělo. Zdánlivě samozřejmou věc může narušit konstatování, že stát si s námi může udělat prakticky cokoliv. Může nás nutit chodit k soudu, vystěhovat se z domu, léčit se apod.

2.2.2 Teorie spravedlivého vlastnictví

Pokud chceme zakládat libertariánství na vlastnických právech, bude dobré říct, jaká teorie vlastnictví je tedy „spravedlivá“.

Řekněme, že když věc přeměním v něco jiného, než to původně bylo přírodou poskytnuto (protože nikdo ve skutečnosti nic nevytváří, hmota se prací pouze přeměňuje), svou prací k této věci přidávám něco, co nadále vylučuje práva ostatních lidí k této věci. To je pravidlo původního přivlastnění (tzv. homesteading principle).

Vlastníkem ještě nevlastněného objektu je ten, kdo si jej prvotně přivlastní, a to v případě, že objekt už nevlastní někdo jiný. Jednoduché. Každé další jednání už je jen řetěz dobrovolných přenosů vlastnických práv. Zde není prvotní přivlastnění nutné řešit.

2.2.3 Ustanovení vlastnických práv k ostatním fyzickým věcem tohoto světa

Problematiku vlastnických práv k ostatním předmětům kromě vlastního lidského těla můžeme pocítit na legendárních Rothbardových hodinkách. Pokud vidíme, že Petr sebere hodinky Janovi, nemůžeme předpokládat, že útočí na majetek, protože Petr se možná pouze brání předešlé krádeži, tedy agresi proti vlastnickým právům.

Stejně, jako při vlastnictví lidských těl, máme i zde u vlastnictví ostatních předmětů tři logické možnosti:

  1. Vlastnická práva má ten, kdo věc vytvořil nebo přeměnil z původního stavu
  2. Jiní lidé či skupina lidí mají „právo“ na tento výtvor (v tom případě se musí jednat o agresi proti vlastnictví, tj. mají právo onu věc získat násilím, a tím pádem i bez souhlasu původního tvůrce)
  3. Každý člověk na světě má nárok na poměrnou část vlastnických nároků na onu věc („komunální“ řešení)
Nemám na mysli právo v ústavním smyslu (právo, které by vymáhal stát), mám na mysli právo pouze ve smyslu prostého logického nároku, který k němu připíšu.

Kde ale tento proces začíná? Jak píše John Locke, jeden z nejslavnějších libertariánských intelektuálů, v příkladu s žaludy, v jakém okamžiku se staly sběračovým majetkem? Když je strávil? Nebo když je snědl? Když je uvařil? Když je přivezl domů? Nebo v okamžiku, kdy je sesbíral? Přece v okamžiku, kdy je poprvé sesbíral (nenechte se rozptylovat, ale já s tím úplně nesouhlasím).

Co ale námitka, že na tyto žaludy a jablka neměl žádné právo, jelikož k tomu nedostal svolení od každého člověka na zemi? Je tedy možné tento čin považovat za loupež, jelikož si přivlastnil něco, co doposud patřilo všemu lidu? Pokud by skutečně takový souhlas byl nezbytný, lidstvo by vymřelo, aniž by využilo toho nesmírného bohatství, které mu daroval Bůh, protože by každý potřeboval souhlas.

Mou kritiku této kontroverzní kapitoly naleznete v budoucích článcích. Rothbard se totiž vůbec nevěnuje viditelnosti vlastnického svazku k nějakému předmětu, což mě dohání k šílenství. My nevíme, jestli jsou hodinky Petrovy, a máme velmi omezené a upřímně pochybné metody, jak to určit (dnes existuje zatím pouze jedna cesta, a tou je moderní šifrování, kryptografie). Moje kritika ale není něco, co by celý libertarianismus kvůli takovému pedantství poslalo pod květiny – základní myšlenka nenásilí zůstává celá a drobná nekonzistence v definici vlastnictví na tom nic nezmění.

Rothbard ještě ukazuje na trefném příkladu, jak obtížné určit to spravedlivé vlastnictví může být. Představte si, že libertariáni mají dilema, protože vláda dala veškerý státní majetek panovníkovi nebo jeho rodině. Má ho uznat jako legitimní soukromé vlastnictví, nebo ne? Rothbard odpovídá jednoznačně „ne“.

Podle mě na to nelze odpovědět, protože majetek již byl nelegitimně nabyt, a jeho „spravedlivý návrat do rukou veřejnosti“ nelze dokonale provést jakoukoliv privatizací. Uznáním tohoto vlastnictví by se stát přeměnil v pár vyvolených vybírajících místo daní poplatky od svých „nájemníků“.

Jak konkrétně tedy řeší přirozené právo otázku vlastnických práv? Lidé ke svému přežití potřebují fyzické předměty okolního světa a musí vlastnit minimálně prostor, na kterém stojí.

2.2.4 Vlastnictví půdy

Pokud každý člověk vlastní své tělo a tím pádem i svou práci, z čehož vyplývá, že vlastní i veškeré předměty, jež „vytvořil“ či vyňal z původního přírodou poskytnutého stavu, kdy byly nevyužité a nikomu nepatřily, jak je to s poslední velkou otázkou: právem vlastnit či ovládat samotnou půdu? Jinými slovy, pokud má dotyčný právo vlastnit všechny žaludy či borůvky, které sesbírá, nebo sklizeň obilí či broskví, kdo má vlastnická práva k půdě, na které tyto věci vyrostly?

Na tomto místě se s libertariány, s nimiž jinak své názory sdílejí, rozcházejí Henry George a jeho následovníci, kteří tvrdí, že jednotlivci nemají právo vlastnit půdu, tu samou půdu, na které dochází k těmto činnostem. Georgisté tvrdí, že každý člověk sice má vlastnit statky, které vytvoří, ale jelikož půdu stvořil Bůh či příroda, žádný jednotlivec nemá právo si přisvojit vlastnictví oné půdy.

Nicméně pokud má být půda využívána jako vzácný zdroj nějakým efektivním způsobem, je nutné, aby ji někdo vlastnil či ovládal, ať už jednotlivec nebo skupina lidí. A i zde máme, jako u vlastnictví čehokoliv jiného, naše tři logické možnosti: buď půda patří tomu, kdo ji poprvé obhospodařil, nebo patří skupině jiných lidí, nebo patří světu jako celku, kde každý jednotlivec vlastní poměrnou část každého akru půdy.

George je zastáncem poslední možnosti, která ale neřeší jeho morální dilema: pokud má půda patřit Bohu nebo přírodě, proč by mělo být společné vlastnictví půdy všemi lidmi na světě morálnější, než kdyby byla vlastněna jednotlivci? V praxi je samozřejmě nemožné efektivně vykonávat vlastnická práva k jedné čtyřmiliardtině („pokud jsou na Zemi čtyři miliardy lidí“ – tehdy, tj. 1978) každého kusu půdy na Zemi. V praxi by samozřejmě půdu ovládala a vlastnila malá skupina oligarchů, a ne celý svět.

2.2.5 Vlastnictví zvířat

Ochočení divokého zvířete je podobné jako „ochočení“ divokého kusu země. Materiálové nároky se nemění. Jak prohlásil John Locke:

Člověk vlastní tolik půdy, kolik je schopen obdělat, zasít, zkultivovat a využít její produkce. Svou prací pozemek vyjímá z všeobecného vlastnictví. Líbí se mi hlavně první část tohoto souvětí.

2.3 Společnost a jedinec

Volbu v jednání provádí jednotlivec, jehož svoboda musí být respektována. I když mohou etatisté (tj. ti, co věří ve stát) souhlasit s respektem k vlastnickým právům, tak mohou totiž ještě podlehnout častému klamu, že společnost jedná, a pak ospravedlnit „drobné“ nesvobody páchané na jedincích. Společnost nikdy nejedná, to je jen metafora. Vždy jednají jednotlivci. Přisuzovat skupině lidí nějakou vlastní magickou identitu pro účely jednání je jako soudit kompletní národnostní menšinu za krádež.

Společnost není samostatná entita, je to jen kolektivní koncept, nic víc. Stejně tak my nejsme stát; stát není složen z nás a v žádném smyslu nereprezentuje většinu lidí, ale i kdyby to byla pravda, i kdyby se 90 % lidí rozhodlo zavraždit zbývajících deset, potom je to stále vražda bez ohledu na to, kolik lidí se na této vraždě shodne! Proto se nenechme zaslepit demokracií a její extrémně silnou propagandou, i když prováděnou s dobrými úmysly.

Pokud se v nějaké malé společnosti deset lidí domluví a společně okradou jiné tři lidi, zcela evidentně se jedná o akt skupiny jednotlivců vůči jiné skupině jednotlivců. Pokud by se dotyční zloději hájili tím, že vystupovali jakožto „společnost“ a jednali v „jejím“ zájmu, každý soud by se jim vysmál a zřejmě i samotným zlodějům by tento argument přišel trapný. Ale stačí zvýšit jejich počet a najednou takováto argumentace přestává být směšná a veřejnost ji bez dalších otázek přijímá.

Klam používání kolektivního podstatného jména jako „národ“ (v tomto smyslu podobný termínu „společnost“) skvěle vystihl historik Parker T. Moon. Dovolím si ho kompletně odcitovat:

Když někdo vysloví krátké slovíčko Francie, člověku se vybaví Francie jakožto jednotka. Když (…) řekneme, že „Francie vyslala své vojsko dobýt Tunisko“, tak této jednotce přisuzujeme i osobnost. Slova zakrývají skutečnost a dělají z mezinárodních vztahů úchvatnou dramatickou hru, v níž jako herci vystupují personifikované státy, přičemž příliš snadno zapomínáme, že skutečnými herci v tomto divadle jsou lidé z masa a kostí (…)

Kdybychom neměli slova jako Francie (…), tak bychom tuto tuniskou výpravu popsali mnohem realističtěji: „Několik málo ze třiceti osmi milionů Francouzů poslalo třicet tisíc jiných Francouzů, aby dobyli Tunisko.“ Pokud to podáme takto, ihned vyvstane logická otázka, nebo spíše řada otázek. Kdo jsou ti „několik málo“? Proč poslali třicet tisíc lidí do Tuniska? A proč tito lidé poslechli?

Impéria nevytvářejí „národy“, ale lidé. My se musíme zabývat nacházením těchto konkrétních lidí, kteří mají vlastní zájem na imperialismu, ale jichž je v každém národu menšina, a poté analýzou důvodů, které vedou většinu lidí k financování tohoto imperialismu a účasti v těchto válkách, ke kterým imperialismus nezbytně vede.

2.4 Svobodná směna a smluvní svoboda

Jestli člověk něco vlastní, tak má právo se tohoto vlastnictví vzdát nebo svá vlastnická práva směnit s někým jiným. Z tohoto práva na vlastnictví plyne ospravedlnění svobody uzavírání smluv a celé tržní ekonomiky.

I kdyby byla společnost založená na despotismu a systematickém porušování vlastnických práv produktivnější než ta postavená na „systému přirozené svobody“, tak by libertarián měl podporovat tento systém svobodné směny a smluvní svobody. Naštěstí, stejně jako v tolika jiných oblastech, jde užitečnost ruku v ruce s morálkou a přirozená práva s obecnou prosperitou taktéž.

Zde bych jen upozornil, že morálka v autorově pojetí znamená legitimitu vůči vlastnickým právům, nikoliv pouštění staršího člověka v tramvaji si sednout nebo přispívání na charitu. Pro to Rothbard pojem nemá (to je prý prostě „slušnost“).

Morálka je legitimita vůči vlastnickým právům.

Libertariáni definují koncept svobody jako stav, kdy není zasahováno do vlastnických práv člověka. Ten, kdo krade majetek jiného, páchá agresi a omezuje svobodu své oběti. Svoboda a neomezované vlastnické právo jdou ruku v ruce.

Svoboda je stav, kdy není zasahováno do vlastnických práv člověka.

Pro libertariány je zločin aktem násilí proti vlastnickým právům člověka, ať už jde o vlastnictví jeho osoby nebo hmotných předmětů. Zločinem je násilný vpád do soukromé sféry člověka, a tedy do oblasti jeho svobody. Opakem svobody je „otroctví“, tedy stav, v němž jsou vlastnická práva otroka na své tělo a plody vlastní práce systematicky porušována za použití násilí.

2.5 Vlastnická práva a „lidská práva“

Při rozdělování na „lidská práva“ a „majetková práva“ dělají liberálové tu základní chybu, že považují lidi za nehmotná, éterická stvoření. Pokud má mít člověk právo na vlastnění sebe sama a má mít kontrolu nad svým životem, pak v reálném světě musí mít i právo udržet se naživu pomocí hmotných předmětů kolem sebe a jejich přeměňování.

Musí mít možnost vlastnit zemi, na které stojí, a zdroje v ní obsažené, které dále používá. Jinými slovy, aby mohl mít svá „lidská práva“ – práva na vlastnictví sebe sama – musí mít i vlastnická práva na hmotné předměty ve svém okolí a na předměty, které vyrobí. Vlastnická práva jsou lidská práva a jsou nezbytná k udržení lidských práv, která se levice snaží zachovat. Lidské právo na svobodu tisku závisí na svobodě vlastnit novinové vydavatelství.

Vlastnická práva jsou lidská práva.

Ve skutečnosti nelze žádná lidská práva oddělit od souvisejících vlastnických práv. To je možná jeden z nejdůležitějších poznatků z této knihy. Na praktikování svobody slova si potřebujete buď pronajmout, nebo přímo vlastnit nějaký prostor, kde budete mluvit.

Lidské právo proto nemůže existovat samostatně a izolovaně od vlastnického práva.

Například lidské právo na svobodu tisku znamená vlastnické právo nakoupit papír a vytisknout na něj letáky či knihy a ty potom prodat těm, kteří si je přejí koupit. Neexistuje žádné právo na svobodu slova ani svobodu tisku, existují jen vlastnická práva. Kromě toho, pokud si uvědomíme, jaká vlastnická práva skutečně garantují tato „lidská práva“, vyřešíme i zdánlivé konflikty, které se při aplikaci „lidských práv“ mohou objevit.

Vezměme si například klasický případ, kdy liberálové většinou přiznávají, že „právo na svobodu slova“ musí ustoupit „veřejnému zájmu“: slavné diktum soudce Holmese, že nikdo nesmí v divadle zakřičet „hoří“, když nehoří. Holmes používá tento příklad, aby ilustroval, že žádná práva nejsou přesně definovatelná a absolutní. Nicméně problémem zde není absolutizace pojetí práv, ale že na tento případ aplikujeme jakousi vágní „svobodu slova“ místo správného práva na soukromé vlastnictví (celý případ podrobněji zanalyzovaný naleznete zde).

Ostatní svobody se zrodily z ekonomické svobody, tedy svobody vlastnit a směňovat fyzický majetek.

3 Stát

3.1 Stát jako agresor

Většina lidí násilí odmítá. Libertariáni ale odmítají i násilí páchané ze strany státu, a v tom jsou naprosto unikátní a kontroverzní. Stát si své zákony totiž vynucuje násilím.

V libertariánské společnosti by neexistoval žádný státní nadvládní, který stíhá kriminálníky ve jménu neexistující společnosti s jednotnou identitou, dokonce i proti přání obětí zločinu. Oběť sama by se rozhodovala, zda chce vznést obvinění.

V libertariánském světě by oběť mohla vznést obvinění proti pachateli, aniž by musela přesvědčit toho stejného státního návladního o tom, že by měl případ vzít. V systému kriminálních trestů libertariánského světa by se dále nikdy, oproti současnému stavu, nekladl důraz na to, aby „společnost“ uvěznila kriminálníka; důraz by byl nezbytně kladen na přinucení kriminálníka, aby oběť odškodnil.

Současný systém, kde oběť není kompenzována, ale místo toho musí platit daně, aby podporovala uvěznění svého vlastního útočníka, by byl zřejmým nesmyslem ve světě, který se soustředí na obranu vlastnických práv, a tedy na oběti zločinu.

Stát je výjimkou v páchání násilí; on může legitimně páchat masové vraždy a říkat tomu „válka“, on může okrádat lidi a říkat domu „daně“. V čem se tedy liší od mafie?

Zdanění nelze ani definovat tak, aby se nelišilo od prosté krádeže.

Na ochranu před „soukromými“ „kriminálníky“ jsme měli možnost obrátit se na stát a jeho policii, kdo nás ale ochrání před státem samotným? Nikdo. Já tomu říkám paradox kontroly. Pokud se nám například nelíbí rozhodnutí státních soudů, nemáme žádné jiné ochranné agentury, na které bychom se mohli obrátit. Máme sice ústavu, ale i přes ni se státní moc plíživě rozrůstá.

Člověk může jít do federální věznice za to, že říká, co chce, a v cele si může nahlas odříkávat (…) „Kongres nesmí vydat zákon omezující svobodu slova“ (…) Vláda říká obchodníkovi s podmáslím, kolik si za něj může a musí účtovat.

Všehovšudy existují jen dvě metody získávání bohatství: násilím (politickými prostředky) a dobrovolnou směnou (ekonomickými prostředky). A stát je něco, co vždycky vzniklo násilím, nikdy ne společenskou smlouvou. Jeden kmen napadal ostatní, až se vyvinul a zjistil, že by bylo výhodnější zotročení. A zrodil se feudalismus.

Dnes jsou techniky mnohem pokročilejší, a, jak si ukážeme, nejdůležitější je přesvědčit oběť, že se bez státu obejde. Řečeno metaforicky, vlády přešly od prostého fyzického násilí k patologické šikaně. Ale lidé naštěstí nejsou hloupí a už začínají podvědomě objevovat, že král nemá plášť a je nahý.

3.1.1 Činnost výběru daní

Činnost výběru daní je nerovná. Zisk z daní pobírá menší skupina lidí než ta, která je platí, jinak by činnost státu byla absurdní (sesbírat peníze od X lidí a zase je mezi X lidí rozdělit zpátky), proto ve většině libertariánských knih najdete, že stát slouží jen určitým skupinám (zájmové skupiny). Z logiky musí.

3.2 Stát a intelektuálové

Intelektuál stát podporuje odměnou za moc ve veřejných funkcích a hmotným zajištěním (samozřejmě ne každý intelektuál). Bez něj by byl vystaven silám volného trhu, kde by jeho živobytí mohlo být pochybné.

Intelektuál přesvědčuje veřejnost např. „nevyhnutelností“ vlády, averzí ke „konspiračním“ (jako je např. tato libertariánská) teoriím, svaluje problémy vlády na „společenské síly“, agresivní činnost obhajuje veřejným blahem, běduje nad přízrakem „bezvládního chaosu“ a plete lidi kolektivismem (zaútočili na nás místo zaútočili na naši vládnoucí třídu). A ještě podporují standard dvojí morálky, vysvětlím.

Pokud bychom politiky považovali za předměty těch stejných peněžních cílů jako všechny ostatní, bylo by naprosto zřejmě vidět, že je stát zlegalizovaná mafie, která vznikla dobýváním (příklad západní Evropa – indiáni v jižní Americe podrobeni Španělům, nová vláda Normanů nad Sasy v Anglii roku 1066, libertariánské Irsko v 17. stol. dobyto po dlouhých staletích Anglií).

3.2.1 Střežení strážců

Idea striktně omezené vlády skrze ústavu se ukázala jako utopická.

Kdo bude střežit strážce?

Paradox kontroly (nebo autority). Stát jmenoval sám sebe v případech, které se ho týkají, do role soudce, a tím porušil základní justiční princip spravedlivých rozhodnutí (příklad program New Deal v Americe pro obnovu země z krize skrze státem udělované veřejné zakázky a „rozdávání práce“).

Část druhá: Aplikace libertariánství na současné problémy

4 Problémy

Daně, války, znečištění vody, dopravní zácpy, drahé letenky, výpadky proudu, znečištění vzduchu, Česká pošta, televize, městské bydlení, školství, ekonomické krize a ekonomický cyklus, rozpočtové krize, kdy se města a celé státy propadaly do veřejných dluhů (první bylo New York City), nezaměstnanost… Existuje společný jmenovatel těchto problémů? Ale jistě – zásah státu.

5 Nevolnictví

Jestli existuje něco, proti čemu musí libertarián být v naprosté opozici, je to nevolnictví – vynucená práce – akt, který popírá to nejzákladnější právo na vlastnictví sebe sama. „Svoboda“ a „otroctví“ se považují za pravé opaky. Libertarián je proto naprostým odpůrcem otroctví. Někdo může namítnout, že se jedná pouze o akademickou otázku.

Vždyť co jiného je otroctví než (a) přinucení druhého k práci, kterou po něm chce otrokář, a (b) výplata tak nuzná, aby sotva přežil, nebo alespoň výrazně menší, než kolik by otrok dobrovolně přijal. Krátce řečeno, jde o nucenou práci za mzdu nižší než mzda na svobodném trhu.

5.1, 5.2 Branná povinnost a armáda

V dnešní Americe nevolnictví bohužel existuje ve formě branné povinnosti (tj. jít kvůli malé skupině lidí do boje proti vojsku druhé malé skupiny vládnoucích lidí a zabíjet).

Když si ale dennodenně lze bez donucení najmout lidi na vykonávání nebezpečných služeb, jako jsou hasiči na hašení lesních požárů, strážci, testovací piloti, ale i policisté a soukromá ochranka, proč by nešlo úplně stejně najmout vojáky? Proč k tomu musí stát lidi nutit? Protože určuje mzdy vojáků, které nejsou tržní a neodpovídají míře podstoupeného rizika – jinak by to šlo přece dobrovolně.

Ještě jednu věc chci poznamenat, dezertovaný voják může být i popraven, zatímco předčasný odchod zaměstnance, který podepsal s firmou dlouhodobou spolupráci, popravou trestán není. Podle libertariánství není vymahatelné někoho v zaměstnání držet, i když se jedná o armádu.

Trh nabízí elegantní řešení, kdy se takovému zaměstnanci, nedbajícímu smluv, jednoduše zhorší věrohodnost a pověst v tomto ohledu, čímž může úplně přijít o jakoukoliv slušnou budoucí práci a skončit pod mostem, což bude dostatečným (nenásilným!) trestem k jeho porušení smlouvy.

5.3 Zákony omezující stávky

Zákony omezující stávky a nutící zaměstnance pracovat jsou naprosto zjevnou a nepopiratelnou formou nevolnictví. Je nicméně pravdou, že stávka je specifickým způsobem, jak přestat pracovat. Stávkující nedají jednoduše výpověď; přestanou sice pracovat, ale tvrdí, že jim jakýmsi metafyzickým způsobem zaměstnání stále „patří“, mají na něj nárok a až se neshody vyřeší, zase se do něj vrátí. Avšak řešením jak tohoto protimluvu, tak i rušivého vlivu stávkujících odborů na ekonomiku nejsou zákony zakazující stávky; řešením je odstranit zákony na federální, státní a místní úrovni, které odborům přisuzují speciální privilegia.

5.4 Daňový systém

V jistém smyslu je celý systém daní druhem nevolnictví. Vezměme si například daň z příjmu. Vysoká úroveň daně z příjmu znamená, že značnou část roku – několik měsíců – pracujeme zadarmo na strýčka Sama a až poté si můžeme dopřát plody své práce. Vždyť podstatou otroctví je mimo jiné právě vynucená práce za nízký či žádný plat. Ale daň z příjmu znamená, že dřeme a vyděláváme peníze, jejichž značnou část si stát násilím vezme a utratí, jak sám uzná za vhodné. O co jiného tu jde než o vynucenou práci zadarmo?

Srážková povaha daně je samozřejmě základním pilířem federálního systému daně z příjmu. Pokud by se stát musel obejít bez tohoto stabilního a relativně bezbolestného procesu strhávání daní přímo u zaměstnavatele, a pokud by daně vybíral jednorázovou částkou jednou za rok, tak by si mohl jen nechat zdát o tom, že by vybral tolik co dnes. Jakým morálním právem lze navíc obhájit, že jsou zaměstnavatelé nuceni vystupovat jako neplacení vybírači daní?

Jen málo lidí si přitom dnes pamatuje, že srážková daň byla zavedena až během druhé světové války a měla být jen dočasným válečným opatřením. Ovšem stejně jako u mnoha jiných projevů státního despotismu se z dočasného nouzového opatření stala nedílná posvátná součást amerického systému.

Aby toho nebylo málo, tak je každý daňový poplatník nucen si sám spočítat, kolik státu dluží, což je často úmorná činnost, za kterou mu nikdo nepoděkuje a samozřejmě nezaplatí. Ani zde nemůže státu předložit účet za náklady a dřinu utrpěné při počítání toho, kolik má zaplatit. Kromě toho je zákon přikazující každému spočítat si své daně v jasném rozporu s Pátým dodatkem Ústavy, podle kterého stát nesmí nikoho nutit svědčit proti sobě (Vivien Kellemsová z Connecticutu v roce 1948 kvůli tomu zažalovala stát, ale neuspěla).

Administrativa a výdaje spojené s počítáním daní navíc diskriminují menší podniky (podobně jako v České republice zavedení EET).

5.5 Soudy

Vynucená práce prostupuje celou naší právní a soudní strukturou. Kupříkladu velká část uctívaného soudního procesu závisí na vynuceném svědectví. Jelikož axiomatickým předpokladem libertariánství je zákaz donucovacích prostředků vůči komukoli vyjma usvědčených zločinců, tak i vynucené svědectví je nutné zrušit.

Povinné předvolání k soudu a svědectví by také mělo být zrušeno. Pokud se někdo nedostaví k soudu, i když je obžalován, je to přece jeho problém, že bude případ projednán bez něj.

Jak by vypadal soudní proces ve svobodné společnosti? Nebude existovat žádný „státní zástupce“, který by obžalovával ve jménu jakési neexistující „společnosti“. To je utopické. V libertariánském světě prokurátor vždy reprezentuje konkrétní oběť a trest slouží k jejímu odškodnění. Upřímně, nahradí následky krádeže vězení, nebo když to zloděj prostě zaplatí?

Takový model převládal v koloniální Americe. Pokud někdo okradl farmáře, tak ho neuvěznili, ale donutili odškodnit oběť nucenou prací na farmářově pozemku. Monopolizací soudnictví státem se princip odškodnění z tohoto systému téměř vytratil.

5.6 Vězení pro duševně choré

Povinná léčba duševně chorých je příklad naprosto jasného nevolnictví podstoupit nedobrovolnou léčbu už při prvních „náznacích“ podezření z toho, že by člověk mohl být nebezpečný sobě nebo svému okolí. To, že složky státu vstupují do hry už tehdy, když existuje podezření, že k agresivnímu činu může v budoucnu dojít, otevírá Pandořinu skříňku ničím neomezené tyranie. Podle takové logiky lze umístit za mříže téměř kohokoliv.

Lékaři a psychiatři tyto nebohé lidi vězní „pro jejich vlastní dobro“. Díky rétorice o lidumilství je tato praxe nyní snazší a umožnila lidem se mimo jiné jednoduše zbavit svých příbuzných, aniž by je trápilo černé svědomí.

Vyjmutí duševně chorých z působnosti objektivního práva také postrádá logiku, protože vše pak závisí na posouzení psychiatra, který může člověka prohlásit za zdravého už po dvou letech, když mu hrozil pětiletý trest, ale nebo také nikdy. Druhou věcí je snaha vězně psychiatra podvést (v obou směrech).

6 Osobní svobody

6.1 Svoboda slova

Svoboda slova a tisku byla po dlouhou dobu střežena těmi, co se vymezují jako „občanští libertariáni“ („civil libertarians“) – „občanští“ ve významu, že ekonomická svoboda a práva k soukromému majetku jsou z rovnice vynechány. Jenže, jak jsme již viděli ODKAZ (kde? Přece v kapitole 2.2 Vlastnická práva a „lidská práva“), „svobodu slova“ nelze zastávat absolutně, není-li brána jako součást obecných vlastnických práv jednotlivce (s důrazem na zahrnutí majetkového práva k vlastnímu tělu).

Proto člověk, který zakřičí „hoří“ v zaplněném divadle, nemá sebemenší právo tak činit, neboť je takové jednání aktem agrese proti smluvním majetkovým právům vlastníka divadla a návštěvníků představení.

6.1.1 Podněcování k výtržnostem

Pokud je řečník obžalován z burcování davu, který následně tropí výtržnosti, jsou to lidé v davu, kteří se dobrovolně rozhodli mu naslouchat a jednat. Zločincem by byl jen tehdy, pokud by svým jednáním nějak upřel davu svobodu, třeba tak, že by je nutil své burcování poslouchat.

Poškozováním dobrého jména se implicitně zabývám zde. Z pragmatického hlediska, kdyby neexistovaly zákony o urážkách a pomluvách, lidé by byli daleko méně ochotni obviněním nepodloženým přesvědčivými důkazy uvěřit. V dnešní době, pokud je někdo obviněn ze špatnosti nebo špatného skutku, většina lidí tomu věří, protože přece kdyby to obvinění bylo falešné, tak „proč ho nezažaluje za pomluvu?“

Zákony o pomluvách pochopitelně tímto způsobem diskriminují chudé, neboť nemajetná osoba je jen těžko připravena vést nákladný soudní spor, na rozdíl od člověka, který penězi oplývá. Bohatí lidé navíc mohou tyto zákony používat jako klacek na chudinu a bránit jim ve zveřejňování naprosto pravdivých obvinění a výpovědí pod pohrůžkou, že budou své chudší nepřátele žalovat za pomluvu.

6.2 Svoboda rozhlasu a televize

V roce 1927 vydala federální vláda Radio Act, čímž znárodnila rádiové vlny a prohlásila se de facto za jejich vlastníka. A v tom právě spočívá problém – pokud zdroj (rádiové vlny) alokuje vláda, pak o něm i rozhoduje. Všichni víme, jak to dopadá – korupce, lobbismus a neefektivita.

Námitka, že bez vlády by se rozhlasové stanice navzájem rušily, je stejně absurdní, jako argument pro znárodnění veškerých pozemků, po kterých projíždějí auta, protože se mohou „rušit“. Stejně tak i půda. Libertarianismus v tomto ohledu přispěchává na pomoc s pravidlem prvotního přivlastnění (tzv. homesteading). A tak mimochodem vlastnictví vln fungovalo před Radio Actem rádia se mezi sebou soudila podle toho, kdo si vlny osvojil jako první. Chaos byl pouze vládní záminkou.

Nejproslulejší je případ Tribune Co. v. Oak Leaves Broadcasting Station (Obvodní soud v Cook County, Illinois, 1926). V tomto procesu dospěl soud ke stanovisku, že provozovatel existující stanice má právoplatné vlastnické právo, které nabyl předchozím používáním. To postačilo k tomu, aby soud zakázal nové stanici používat takovou radiovou frekvenci, která by rušila signál zavedené stanice. Pořádek byl tedy z chaosu nastolen přiřazením vlastnických práv.

6.3 Pornografie

Zákaz pornografie, protože je nemorální, nedává smysl, podobně jako třeba zákaz násilných videoher. Podle libertariánů není úlohou zákona vynucovat něčí koncepci morálnosti. Jedinou úlohou zákona je bránit lidi před násilím a před svévolným vniknutím do sféry jejich soukromí a vlastnictví.

Jestli sledování násilí nebo pornografie v televizi vede nebo nevede ke zvýšené míře skutečné zločinnosti, by nemělo vůbec ovlivnit rozhodování zákonodárců. Zakázat násilí ve filmech, protože by mohlo někdy v budoucnu někoho popudit ke spáchání zločinu, je popírání konceptu svobodné vůle člověka a také naprosté popření práv těch, kteří tento film uvidí a žádného zločinu se poté nedopustí (podobně jako drogově závislí, kteří nikdy nikoho nezmlátili nebo neokradli a pouze si pokojně a v míru fetovali).

Zákaz pornografie je jasným zásahem do vlastnických práv, konkrétně práva vyrábět, prodávat a inzerovat.

6.4 Sex

Prostituce je dobrovolná legitimní směna. Tělo patří člověku a může si spát s kýmkoliv, kdo mu bude svolný. Stejně to platí i u sebezvrhlejších sexuálních praktik. Nejlépe to vysvětluje Walter Block ve své Obhajobě neobhajitelného v kapitole Prostitutka, kam už jsem vás odkázal vícekrát.

6.4.1 Potraty

Diskuse o legitimitě potratů se většinou ubere to slepé uličky typu, kdy až začíná lidský život, kdy se jedná o vraždu a kdy ne, jak lze poznat počátek úmyslu matky dítě mít, co když ho otec chce, protože dopomohl k jeho zplození atd.

Měl by tedy být potrat považován za vraždu? Který člověk má právo přežívat, nevyžádaně, jako nežádoucí parazit v těle jiného člověka? Toto je jádrem celé otázky: absolutní právo každé osoby, a tudíž každé ženy, na vlastnictví svého těla. To, co matka podstupující potrat dělá, je, že si nechává z vlastního těla odstranit nežádoucí entitu: pokud plod zemře, nevyvrací to fakt, že žádná bytost nemá právo přežívat, nevyžádaně, jako parazit v těle nebo na těle jiného člověka.

Obvyklá odpověď, že matka buď původně plod chtěla, nebo byla alespoň odpovědná za jeho uložení v jejím těle, je opět naprosto mimo. Dokonce i v tom nejsilnějším případě, kdy matka původně dítě chtěla, má i přesto jakožto vlastník svého těla právo změnit svou preferenci a plod odstranit.

6.5 Odposlouchávání telefonů

Podobná argumentace jako u uvěznění člověka do psychiatrické léčebny na základě domněnky, že by mohl vraždit, a samozřejmě zásah do soukromí a vlastnických práv. V případě nezbytně nutného odposlechu Rothbard přichází s nápadem, že by policista, který takto zasáhne, se de facto vsadil, a pokud by prohrál (odposlouchával zbytečně), pak by za to byl normálně potrestán, což by zamezilo bezúčelnému vnikání do cizího soukromí.

6.6 Hazard

Zákony proti hazardu jsou děravé a nesmyslné, protože se nedají plně vymáhat. Představte si, že v tichosti proběhne sázka mezi Jimem a Jackem na fotbalový zápas. Policie by musela být rozmístěna úplně všude a mít uši nastražené, což by nevyhnutelně vedlo k Orwellovské utopii. Tak i tak tu máme podivný morální rozsudek, se kterým se nelze ztotožnit: ruleta, dostihové sázky atd. jsou nějakým způsobem morálně špatné a policie proti nim musí rázně zakročit, zatímco tiché sázky jsou morálně v pořádku a není potřeba se jimi obtěžovat.

Ale vždyť zákaz vražd také není plně vymahatelný, může někdo namítnout. Drtivá většina veřejnosti však odsuzuje vraždy a chová k nim takový odpor, že se do takového jednání nezapojuje, proto je zákaz široce vymahatelný. Hazard je jako americká prohibice.

Argumentace pro hazard se podobá jakékoliv jiné argumentaci proti zákazu něčeho, co má být pro lidi špatné a nezdravé (mimochodem zákaz kouření je na tom stejně a drogy, jak by smet).

Jestliže musíme zakázat hazard, protože by v něm mohly davy lidí utopit velkou část svého živobytí, tak proč bychom neměli zakázat mnoho dalších položek masové spotřeby? Koneckonců jestliže je dělník odhodlán prohýřit svou výplatu, má k tomu mnoho příležitostí: může nerozvážně utratit příliš mnoho za televizi, hi-fi věž, alkohol, baseballovou výbavu a nespočet dalších věcí. Logika bránit člověku v hazardu pro jeho dobro nebo dobro jeho rodiny vede přímo k totalitní kleci.

6.7 Narkotika a další drogy

Vizte předešlé kapitoly, jinak zde detailní vysvětlení od Waltera Blocka.

6.8 Korupce

Pokud vláda zakáže něco, po čem je poptávka, pak se někteří policisté pravděpodobně stanou součástí regulérního byznysu a budou podplaceni. To vypovídá o jedné věci – zločiny, které vláda určila jako zločiny, většinou nejsou zločiny, např. hazard nebo prostituce, protože neútočí na majetek ani člověka. V některých zemích by bez korupce prakticky vymizel celý průmysl.

6.9 Zákony omezující zbraně

Jakmile máme stát, odevzdáváme všechny naše donucovací prostředky státnímu aparátu a předáváme veškerou naši moc konečného rozhodování této zbožňované skupině. Poté se musíme radostně posadit a tiše očekávat nekonečný proud spravedlnosti, kterým nás tyto instituce budou obdařovat – ačkoli v podstatě rozhodují spory, jichž jsou součástí. (profesor Charles Black)

Trocha historie těm, kdo stále nevěří: v Chicagu v posledních pěti letech (kniha vyšla v roce 1978) ozbrojení civilisté oprávněně usmrtili třikrát více násilných zločinců než policie. A ve studii obsahující několik set násilných konfrontací se zločinci Don B. Kates (profesor práva z Univerzity v St. Louis) objevil, že ozbrojení civilisté byli mnohem úspěšnější než policie:

Civilisté v sebeobraně útočníky zajali, zranili, zabili nebo zaplašili v 75 procentech případů, zatímco úspěšnost policie činí pouhých 61 procent. Je sice pravdou, že oběti, které projeví odpor při loupeži, bývají mnohem častěji zraněny než ti, co zůstanou pasivní. Kates však poukazuje na zanedbané prvky: (1) obrana bez zbraně byla pro oběti dvojnásobným hazardem oproti sebeobraně se zbraní v ruce a (2) rozhodnutí, zda se bránit, je plně v kompetenci oběti v závislosti na okolnostech a vyznávaných hodnotách.

Žádný fyzický předmět není sám o sobě agresivní.

Ten, kdo nemůže kvůli zákazu použít jakoukoliv střelnou zbraň, bude téměř stejně smrtelně nebezpečný s nožem, kladivem atd.

Proč není rozumné se v oblasti lidského jednání spoléhat pouze na historickou zkušenost a statistiky (příklad jsem uvedl jen proto, abyste mi více věřili), rozebírám v koncentraci knihy Lidské jednání, které je součástí Jádra webu (bude odkaz, nebojte).

7 Vzdělání

7.1 Veřejné a povinné školství

Státní školství je bezesporu jasnou diskriminací těch dětí, u nichž by bylo lepší už od útlého věku pracovat nebo se vyučit v nějakém zaměstnání a prostě dělat to, na co se nejvíce hodí. Vybavuji si lidi ze základní školy, kteří věděli (a jejich učitelé také), že studijní typy nejsou a nikdy nebudou, ale i přesto je systém nutil se učit, místo aby je nechal dělat to, na co se nejlépe hodí.

Na státní školství je nahlíženo s posvátnou úctou, ale přitom neexistuje lepší způsob státní indoktrinace, než kontrolovat vzdělání a nutit děti chodit do školy. Soukromé školy sice existují, ale jsou zregulovány tak moc, že prakticky patří státu.

Jestliže má být masová veřejnost vzdělávána ve státních školách, jak se tyto školy mohou nestát mocným instrumentem pro vštěpování poslušnosti státních úřadů?

Kdo tomu nevěří, tak by si měl uvědomit, že drtivá většina států vznikla násilím.

V koloniální éře bylo veřejné školství používáno jako prostředek k potlačení náboženského odporu, stejně jako ke vštípení ctností poslušnosti státu do hlav nepoddajných občanů. Je například typické, že Massachusetts a Connecticut při potlačování kvakerů zakázaly této, jimi opovrhované, sektě, aby si zřídila vlastní školy. A Connecticut, v marné snaze potlačit hnutí „New Light“, rovněž zakázal této sektě založit si vlastní školy. Jinak by, jak connecticutské úřady argumentovaly, tato sekta „mohla mít tendenci učit mladé špatným zásadám a praktikám a mohla vnést takový nepořádek, který by mohl mít osudové následky pro veřejné soužití a blaho této kolonie.“

Archibald D. Murphey, otec systému veřejného školství v Severní Karolíně, volal po založení těchto škol následujícími slovy:

„Všechny děti v nich budou vyučovány (…) V těchto školách by morální zásady a náboženství měly být vštěpovány a návyky podřízenosti a poslušnosti vytvořeny (…) Rodiče nevědí, jak je vyučovat (…) Stát, v hřejivé náklonnosti a starostlivosti o jejich blahobyt, se musí ujmout vedení nad těmito dětmi a umístit je do škol, kde může být jejich mysl osvícena a jejich srdce učeno ctnostem.“

Hrůza. Snad každý už někdy o škole zapochyboval. U mě to bylo na základní škole. Samozřejmě nepopírám, že i z důvodu nechuti učit se příliš obtížné věci. I tak ale byla zaostalost, nepraktičnost a neefektivita naší výuky tak strašně zřejmá, že jsem s pár kamarády od nějaké šesté třídy vytrvale a nesmyslně rebeloval proti veškeré výuce, která mi přišla k ničemu.

Čím více se vzdělání stane veřejným, tím více budou rodiče a děti zbaveni takového vzdělání, o jakém si myslí, že potřebují. Čím více se vzdělání stane veřejným, tím více bude tvrdá uniformita byrokracie pošlapávat potřeby a přání jednotlivců a menšin. Přitom kritické rozhodování ohledně osnov atd. je nadbytečné a nediverzifikované, alespoň mnohem více než svobodný trh (tj. soukromé školy).

Jak je toto rozhodování šílené, demonstruji na následujícím příkladu. Představte si, že vláda (i když skrz demokratické hlasování) rozhoduje o tom, který jeden časopis smí být v každém státě vydáván. Dokážete si představit ty hádky kvůli rozhodování, které vůbec nemuselo být takto uniformně učiněno? Byly by úplně stejně jako u dopravních předpisů, státních zakázek nebo čehokoliv jiného, do čeho stát zasahuje. Jakékoliv rozhodnutí by bylo neuspokojivé a spousta lidí by byla připravena o to, co chtějí.

7.1.1 Financování školství

Snad není třeba detailně rozebírat, že kvůli státnímu oddělení služby od platby dochází k brutálním asymetriím v tom, kdo koho skutečně dotuje. Např. zákon o školní podpoře podle počtu dětí diskriminuje ty, kteří malí dětí málo, a nutí je platit vzdělání těch, kdo jich mají více. Jak už bylo řečeno na začátku, stát prostě obohacuje jednu skupinu na úkor ostatních.

7.1.2 Mladistvý a nezaměstnaný

Odbory omezují konkurenci ze strany mladých a dospívajících dělníků mocným tlakem na povinnou školní docházku, která má za následek, že většina mladistvých není zaměstnána.

8 Blahobyt a stát blahobytu. Kde se vzala sociální krize?

Skoro každý, bez ohledu na ideologii, souhlasí, že s rozpínajícím se nekontrolovatelným sociálním systémem v USA – systémem, ve kterém čím dál více lidí žije jako pasivní paraziti na činnosti ostatních – je něco v nepořádku.

Pár čísel a jejich porovnání poslouží jako ukázka rozměrů tohoto problému: v roce 1934, uprostřed největší ekonomické deprese v amerických dějinách, na samém dně našeho ekonomického života, byly celkové sociální výdaje vlády 5,8 miliard dolarů, z čehož 2,5 miliardy připadalo na přímé platby (sociální dávky).

V roce 1976, po čtyřech dekádách největšího ekonomického rozmachu v amerických dějinách, v době, kdy jsme dosáhli stavu, ve kterém jsme měli nejvyšší životní úroveň v historii lidstva a zároveň relativně nízkou míru nezaměstnanosti, vládní sociální výdaje dosáhly celkových 331,4 miliard dolarů, z toho 48,9 miliard byly přímé sociální dávky. Stručně řečeno celkové sociální výdaje vzrostly o neskutečných 5 614 % během těchto čtyř desetiletí; přímé dávky vzrostly o 1 856 %. Jinak řečeno sociální výdaje v období let 1934–1976 průměrně rostly o 133,7 % ročně, zatímco přímá podpora ročně vzrostla o 44,2 %.

Sociální dávky demotivují lidi pracovat a fungují jako opium, které jakmile je podáno jednou, tak už se ho budou občané dožadovat automaticky, aniž by plnily svou funkci pomáhat lidem z chudoby. Lidí závislých na státu pak přirozeně přibývá.

8.1 Teď a potom

Tato podkapitola úplně nezapadá do konceptu knihy, ale stejně jsem si udělal poznámku. Profesor Edward C. Banfield ve své brilantní knize The Unheavenly City ukazuje důležitost něčeho, co nazývá kulturou „vyšších vrstev“ nebo „nižších vrstev“, při ovlivňování hodnot svých příslušníků.

Banfieldovy definice „vrstev“ nejsou založeny striktně na úrovni příjmu nebo statusu, mají ovšem přesto tendenci docházet k podobnému dělení. Jeho definice vrstvy je na rozdílech v postoji vůči současnosti a budoucnosti: příslušníci vyšších a středních vrstev obvykle věnují pozornost budoucnosti, jsou pragmatičtí, racionální a disciplinovaní. Nižší vrstvy naopak mají sklony k vysoké orientaci na současnost, jsou rozmarní, požitkářští, bez cíle, a tím pádem nemají zájem souvisle bojovat o místo nebo kariéru. Zkrátka záleží na nastavení mysli (na mindsetu).

Lidé z první skupiny tedy obvykle mají vyšší příjmy a lepší místa a lidé z druhé skupiny jsou obvykle chudí, bez práce nebo na dávkách. Stručně řečeno ekonomické úspěchy lidí jsou z dlouhodobého hlediska většinou výsledkem jejich vlastní vnitřní odpovědnosti, než aby byly určeny – jak liberálové (ano, liberálové, nikoliv libertariáni) často tvrdí – vnějšími okolnostmi.

8.2 Dobročinnost

Nejlepší způsob, jak pomoci chudým, je osekat daně a umožnit, aby úspory, investice a tvorba pracovních míst probíhaly bez omezení. Jak před lety řekl dr. F. A. Harper, produktivní investice jsou tou „nejlepší ekonomickou charitou“. Napsal:

Podle jednoho pohledu je sdílení kůrky chleba prohlašováno za způsob dobročinnosti. Ten druhý prohlašuje úspory a nástroje pro výrobu dalších bochníků chleba za nejlepší ekonomickou dobročinnost. Tyto dva pohledy jsou spolu v konfliktu, protože se tyto dva způsoby vzájemně vylučují, když mezi ně člověk dělí svůj čas a zdroje při všech rozhodnutích, které každý den dělá. (…) Důvod tohoto rozdílu v pohledu vlastně pramení z rozdílných představ o přírodě a ekonomice.

První pohled pramení z přesvědčení, že celkové množství ekonomických statků je konstantní. Druhý pohled staví na přesvědčení, že rozšiřování výroby je možné bez jakéhokoli nutného limitu. Rozdíl mezi těmi dvěma pohledy je jako rozdíl mezi dvoj- a trojrozměrnou produkční perspektivou.

Dvojrozměrná velikost je fixní v každém okamžiku, ale třetí rozměr, a s ním i velikost celku, může růst díky úsporám a nástrojům nade všechny meze. (…) Celá historie lidstva je důkazem, že celkové množství ekonomických statků není omezené. Historie dále ukazuje, že úspory a vylepšování nástrojů představují jedinou cestu k jakémukoli rozeznatelnému pokroku.

Libertariánská spisovatelka Isabel Patersonová to vystihla výmluvným argumentem:

„Porovnejme typického soukromého filantropa a soukromého kapitalistu a představme si příklad opravdu chudého člověka, který není hendikepovaný, a předpokládejme, že mu filantrop daruje jídlo, oblečení a přístřeší – jakmile je použije, je tam, kde začal, s tím rozdílem, že si ještě možná vytvořil návyk na závislost na ostatních.“

Naprosto souhlasím, a proto nemám filantropii rád. Vypadá na oko hezky, ale v praxi je vlastně úplně k ničemu.

„Nyní předpokládejme, že někdo, kdo nemá vůbec žádný úmysl být vůči někomu benevolentní a kdo jednoduše ze svých vlastních důvodů potřebuje mít zhotovenu nějakou práci, tohoto chudého člověka najme a zaplatí mu mzdu. Tento zaměstnavatel neudělal žádný dobrý skutek. Ale přesto se situace našeho zaměstnaného člověka změnila. Jaký je ten kritický rozdíl mezi těmito dvěma skutky?

Spočívá v tom, že neochotný zaměstnavatel přivedl toho muže zpět do života zaměstnání ve výrobě, což znamená výhodu pro obě strany, zatímco filantrop se může obětovat, aniž by se muž vrátil do zaměstnání, a tím pádem bude méně pravděpodobné, že příjemce jeho pomoci najde zaměstnání v budoucnu.

Kdybychom volali po plném zapojení upřímných filantropů od té doby, co je svět světem, zjistili bychom, že by všichni dohromady svými dobročinnými aktivitami nepřinesli lidstvu ani desetinu toho, co mu přinesly normální sobecké zájmy Thomase Alvy Edisona, nemluvě o ještě větších vědcích, kteří vynalezli principy, které Edison aplikoval. Nespočet spekulantů, investorů a organizátorů přispělo k pohodlí, zdraví a štěstí ostatních – protože to nebylo jejich cílem.“

9 Inflace a hospodářský cyklus: Kolaps keynesiánského paradigmatu

Od té doby, co trhy vybraly zlato a stříbro jako platidlo, se stát vždy snažil ovládnout funkci peněžní nabídky, tedy funkci určování a vytváření nabídky peněz ve společnosti. Mělo by být každému jasné, proč stát toto chce: znamená to totiž převzít kontrolu nad nabídkou peněz z rukou trhu a dát ji skupince lidí, která řídí státní aparát. Proč by o to měli mít zájem právě oni, je také jasné: získali by tak alternativu k daním, které jejich oběti vždy považují za omezující.

A jak? Utrácením nově natisklých bankovek, jejichž uvolňováním každého občana okrádá o tolik, o kolik pak klesá kupní síla peněz a roste inflace.

Keynesiánské paradigma spočívalo v tom, že lidé málo utrácí a ekonomika pak stagnuje, a proto je třeba zvýšit peněžní nabídku a „nastartovat“ ekonomiku. V době deprese se měla kupní síla pumpovat, a tím stimulovat utrácení a „nastartovat“ ekonomiku, zatímco v době růstu se měla odsávat, aby přebytky v prosperitě zaplatily to, co ekonomiku nastartovalo. Nebudu komentovat to, že žádná vláda na světě dosud nebyla natolik „správňácká“, aby dodržela druhou část plánu.

Problém nastal tehdy, kdy se země octla ve stavu inflace, recese a těžké nezaměstnanosti. Pak nedávalo smysl peníze ani přibírat ani ubírat z ekonomiky, protože by to bylo jako šlapat na brzdu a plyn zároveň. Tuto záhadu se podařilo vysvětlit až Rakouské ekonomické škole.

Oblíbené vysvětlení inflace je, že chamtiví podnikatelé neustále zvyšují ceny, aby zvýšili své zisky. Určitě ale kvocient podnikatelské „chamtivosti“ nemohl z ničeho nic skokově vzrůst po druhé světové válce. Copak nebyli podnikatelé stejně tak „chamtiví“ v 19. století a až do roku 1941? Proč tehdy neexistoval inflační trend? Dále, pokud jsou podnikatelé tak hrabiví, aby zvedli ceny o 10 % za rok, proč se zastaví na tomto čísle? Proč čekají? Proč nezvýší ceny o 50 % nebo na dvojnásobek nebo trojnásobek okamžitě? Co jim brání? Hranice spotřebitelské poptávky.

Příliš drahý chleba si zkrátka nikdo nekoupí. Pokud je ale poptávka limitována, jak je možné, že ceny a mzdy se každoročně zvyšují? Co umožňuje spotřebitelské poptávce, aby každý rok rostla, ale přesto nedopustí, aby rostla ještě více? Množství peněz spotřebitele.

Když vzroste, je omezení poptávky uvolněno, a za jinak neměnných okolností o stejnou míru porostou i ceny. Množství peněz tedy hraje klíčovou roli. Celková nabídka zboží ale v naší progresivní ekonomice roste, což by mělo být za následek trvalý pokles cen kvůli vyšší konkurenci a vyspělejším technologiím. Takže příčina inflace musí být na poptávkové straně, na níž je celková nabídka peněz.

Od druhé světové války se tempo růstu nabídky peněz zrychlovalo a bylo mnohem rychlejší než tempo růstu nabídky zboží, což přineslo inflaci. Přechod k papírovým bankovkám a zrušení zlatého standardu (určité množství zlata odpovídalo určité nominální hodnotě bankovek, tj. číslům na nich napsaných) přinesl vládcům státu jednoduchou cestu za ovládnutím peněz a ještě nebezpečnější formu zdanění (natisku peníze, můžu za ně nakupovat prakticky zadarmo, ale ředím je a okrádám tak úplně všechny). Žádný stát nedokázal kráse inflace odolat a nově vytvořené peníze utrácel, čímž strhával celou ekonomiku do záhuby.

Stejně tak jako si stát uzurpuje monopolní pravomoc na legalizované unášení lidí a nazývá to odvod do armády, stejně tak jako stát získal monopol na legalizovanou loupež a nazývá to daně, získal i monopolní moc padělat peníze a nazývá to zvyšováním nabídky dolarů (nebo franků, marek nebo čehokoli dalšího). Místo zlatého standardu, místo peněz, které vznikly ze svobodného trhu a jejichž nabídka je jím určována, žijeme pod nekrytým papírovým standardem.

To znamená, že dolary, franky apod. jsou jednoduše kousky papíru s těmito jmény na nich napsanými, vydány dle libosti centrální vládou – státním aparátem. Dále, protože zájmem padělatele je tisknout peníze tak dlouho, jak mu to jen projde, bude i stát tisknout peníze tak dlouho, jak to projde jemu, stejně tak jako využívá moci vybírat daně: vybrat tolik peněz, kolik je možné, aniž by vzbudil příliš velkou nevoli.

Státní moc nad peněžní zásobou je proto inherentně inflační ze stejného důvodu, jako vždy bude inflační každý systém, ve kterém nějaká skupina lidí získá moc tisknout peníze.

9.1 Federální rezervní systém a bankovnictví částečných rezerv

Staromódní nafouknutí peněžní nabídky tiskem peněz v dnešních dobách nahradilo něco mnohem méně viditelného a horšího. Místo tisknutí peněz si stát ponechal papírové dolary jako základní zákonné platidlo a na nich jako pyramidu vystavěl tajemné a neviditelné, ale naprosto reálné „šekové peníze“ neboli bankovní depozita. Výsledkem byl státem kontrolovaný inflační motor, kterému nerozumí nikdo jiný kromě bankéřů, ekonomů a státních centrálních bankéřů.

9.1.1 Metoda „nákupu na otevřeném trhu“

Federální rezervní banka (dále jen FED) jde na trh a koupí aktivum, třeba kalkulačku za 20 dolarů. Firma, která ji prodala, třeba XYZ, dostane od FEDu šek na 20 dolarů. XYZ si u FEDu ale nemůže otevřít běžný účet, to mohou jen banky a federální vláda. XYZ si peníze proto uloží u své banky UVW. FED oněch 20 dolarů vytvořil „ze vzduchu“.

Pak jde banka UVW s šekem do FEDu, kde si ho uloží, a narostou jí rezervy o 20 dolarů. Nyní může UVW tzv. „úvěrově expandovat“, což je obzvláště nebezpečná a toxická bankovní technika. UVW totiž může nyní vytvořit depozita (vklady) ve formě půjček firmám (spotřebitelům nebo státu) až do chvíle, kdy celkový nárůst šekových peněz dosáhne podle zákonů USA maximálně šestinásobku, tedy 120 dolarů na bankovních účtech!

Celkový přírůstek peněžní zásoby činí 120 dolarů (20 od FEDu a 100 úvěrovou expanzí). Reálně FED místo kalkulaček nakupuje americké státní dluhopisy. Pokud si nějaká banka potřebuje vyzvednout část svých rezerv, aby získala hotovost, FED tyto peníze nemá, a proto si je jednoduše natiskne.

Státním dluhopisem získává vláda hotovost na financování běžného provozu státu. Dluhopis jednoduše znamená, že investor dá peníze, a za určitý čas mu bude vyplacen úrok, tedy odměna z toho, že je poskytl. Tento úrok ale státní dluhopisy na rozdíl od těch firemních je vyplacen přímo z daní, nikoliv z výnosnosti zafinancované činnosti.

Měnové dějiny tohoto století se skládaly z opakovaného uvolňování mantinelů na sklony státu k inflační politice, odstraňování jedné pojistky za druhou až do chvíle, kdy je dnes stát schopný nafouknout peněžní zásobu (a tím i ceny) dle přání.

Federální rezervní systém byl vytvořen v roce 1913, aby umožnil průběh tohoto chytrého pyramidového procesu. Nový systém povolil velké rozšíření peněžní zásoby a inflace, aby bylo na zaplacení válečných výdajů během 1. světové války.

Roku 1933 byl učiněn další osudný krok: vláda Spojených států ukončila v zemi systém zlatého standardu, což znamená, že dolary, ačkoli stále zákonem definovány jako jednotka hmotnosti zlata, už nebyly směnitelné za zlato. Jednoduše před rokem 1933 byla schopnost FEDu nafukovat a rozšiřovat peněžní zásobu pevně spoutána: bankovky byly směnitelné za příslušnou jednotku hmotnosti zlata. Pak už ne.

9.1.2 Defekty platební bilance

Poslední vadou na kráse byl stav, kdy okolní vlády stále požadovaly vyplácení papírových dolarů ve zlatě, takže když vysoce inflační země zvýšila dovoz, dlužila strašně moc zlata. Proto v srpnu roku 1971 vyhlásily Spojené státy bankrot tím, že „uzavřely zlaté okno“.

9.1.3 Bankovní půjčky a hospodářský cyklus

Hospodářský cyklus spočíval v cyklicky se opakujících sériích boomů a krizí. Do západního světa přišel v druhé polovině 18. stol. a zdálo se, že nejde vysvětlit, protože dříve neexistoval. Neexistuje důvod, proč očekávat v ekonomické aktivitě takový cyklický vývoj. Samozřejmě, v jistých druzích ekonomické aktivity budou nastávat cyklické změny (např. kobylka žije 7 let a lze očekávat sedmiletý cyklu boje s nimi v produkci odpuzujících sprejů apod.), ale není důvod očekávat cykly rozmachů a krizí v celé ekonomice.

To nám jen ve škole natlačili do hlavy, ale že ten hospodářský cyklus vůbec není přirozená věc a že ho vyvolává vláda, na to nějak zapomněli.

První ekonom, který vyvinul teorii cyklů zaměřující se na peníze a bankovní systém, byl v devatenáctém století David Ricardo (tvůrce významné teorie komparativní výhody), jehož následovníci vyvinuli měnovou teorii hospodářského cyklu.

Když probíhá úvěrová expanze, peněžní zásoba se rozšiřuje. Toto rozšíření vyvolává zvedání cen a uvádí do pohybu inflační boom. Protože ceny rostou, tak dovážené zboží bude levnější a objeví se schodek v obchodní bilanci, který se začne rozšiřovat a bude muset být zaplacen tím, že z inflační země odteče zlato do zemí s tvrdšími měnami (tvrdá měna = větší kupní síla).

Jak zlato ubývá, bankovní pyramida „šekových peněz“ těžkne a banky se octnou v nebezpečí bankrotu. Nakonec musí stát a banky expanzi zastavit. Dochází k úvěrové kontrakci a portfolia úvěrů i vydaných šekových peněž se zmenšují. To obrátí ekonomický koncept a následuje krize. Pokles nabídky peněz vede k deflaci (všeobecnému poklesu cen).

Zboží začne být zase konkurenceschopné oproti cizím výrobkům a zlato se přelije zpět. Dostaví se ekonomické zotavení. Krize touto teorií vůbec poprvé přestala být vnímána jako návštěva ďábla nebo jako katastrofa vnitřního fungování ekonomiky. Deprese je jen korekcí uměle vyvolaného růstu. K cyklu dochází opakovaně, protože komerční banky profitují z úvěrové expanze a stát financuje své vládní deficity.

9.1.4 Nahromadění podnikatelských chyb

Ricardiánská teorie ale nevysvětlila ono velké nahromadění chyb podnikatelů, které jsou jim z ničeho nic připsány, jakmile krize udeří a vystřídá boom. Podnikatelé jsou dostatečně kvalifikováni na to, aby byli schopni úspěšně předpovídat, a není jim vlastní to, aby najednou udělali náhlý shluk fatálních chyb, které by je přivedly k všudypřítomným a vážným ztrátám. Co se tedy děje?

Expanze bankovních úvěrů nejenže zvyšuje ceny, ale také uměle snižuje úrokovou míru, čímž vysílá podnikatelům falešný signál, díky kterému udělají špatná a neekonomická rozhodnutí. Na svobodném a neomezovaném trhu je úroková míra půjček určována pouze časovými preferencemi všech jednotlivců, kteří tvoří tržní ekonomiku. (odkaz na Závěr -> dnes už to podnikatelé sledují, aby chyby nedělali)

Podstatou jakékoli půjčky je to, že „současné zboží“ (peníze použitelné v současnosti) jsou vyměněny za „budoucí zboží“ (dlužní úpis, který může být použit někdy v budoucnu). Protože lidé vždy upřednostní okamžitou držbu peněz před vyhlídkou, že dostanou stejné množství peněz v nějaký okamžik v budoucnu, zboží v současnosti se vždy bude na trhu obchodovat s přirážkou ke zboží v budoucnosti.

Tato přirážka neboli „ážio“ se jmenuje úroková míra a její výše se bude měnit v závislosti na tom, jak moc lidé upřednostňují současnost před budoucností, jinými slovy na jejich časových preferencích. Časové preference lidí také určují, jak moc budou lidé spořit a investovat s vyhlídkou na budoucnost v porovnání s tím, kolik budou spotřebovávat nyní.

Kdyby časové preference lidí poklesly neboli pokud by klesla míra, v jaké preferují přítomnost před budoucností, lidé budou mít tendenci méně spotřebovávat dnes a více spořit a investovat; ze stejného důvodu také poklesne úroková míra. Ekonomický růst je většinou důsledkem klesající míry časové preference, což přináší zvýšení poměru úspor a investic vzhledem ke spotřebě a snížení úrokové míry.

Ale co se stane, když úroková míra klesne nikoli díky dobrovolnému snížení časových preferencí a vyšším úsporám na straně veřejnosti, ale díky státnímu vměšování, které podporuje rozšíření bankovních úvěrů a bankovních peněz?

Nové šekové peníze, vytvořené v rámci udělování bankovních půjček firmám, přijdou na trh jako nová nabídka půjček, a proto alespoň zpočátku sníží úrokovou míru.

Jinými slovy, co se stane, pokud úroková míra klesne uměle, tedy díky intervenci, a ne přirozeně na základě změn v hodnotách a preferencích spotřebitelské veřejnosti?

Stane se malér. Podnikatelé totiž, jakmile si všimnou poklesu úrokové míry, zareagují na takovou změnu tržního signálu tak, jak mají: více investují do kapitálu. Investice, zejména ty v dlouhých a časově náročných projektech, které se dříve jevily jako neziskové, se nyní jeví jako ziskové díky poklesu úrokových nákladů.

Podnikatelé reagují, jako by se úspory opravdu zvýšily: pustí se do investování těchto úspor. Rozšíří své investice více do dlouhodobého vybavení, do kapitálových statků, do průmyslových surovin a do výstavby než do přímé výroby spotřebitelského zboží.

Firmy si tedy vesele půjčují nově vytvořené bankovní peníze, které k nim při nízkých úrokových sazbách tečou, používají tyto peníze k investicím do kapitálových statků, a nakonec jsou tyto peníze vyplaceny pracovníkům v odvětvích kapitálových statků ve formě vyšších mezd.

Zvýšená firemní poptávka sice tlačí na růst personálních nákladů, firmy si ale myslí, že budou schopny tyto zvýšené náklady platit, protože byly obelhány státními a bankovními intervencemi na trhu půjček a manipulováním se životně důležitým signálem, který vysílá tržní úroková míra – signálem, který určuje, kolik zdrojů bude přiděleno na produkci kapitálových statků a kolik na výrobu spotřebitelského zboží.

Tržní úroková míra je signál, který určuje, kolik zdrojů bude přiděleno na produkci kapitálových statků (tj. investováno do technologicky náročnějších procesů) a kolik na výrobu spotřebitelského zboží.
9.1.5 Kapitálová odvětví v hospodářském cyklu

Problémy vyplavou na povrch, jakmile začnou pracovníci utrácet nové bankovní peníze, které získali ve formě vyšších mezd. Časové preference veřejnosti se totiž ve skutečnosti nesnížily; veřejnost si nepřeje spořit více než doposud.

Pracovníci tedy vyrazí spotřebovat většinu svých nových příjmů; jednoduše znovu nastolí svůj původní poměr utrácení ku spoření. To znamená, že přesměrují útraty v ekonomice zpět do odvětví spotřebního zboží a že nebudou spořit a investovat dostatek prostředků na nákup oněch nově vyprodukovaných strojů, kapitálového vybavení, průmyslových surovin apod.

Tento nedostatek úspor a investic k nákupu všech nových kapitálových statků za očekávané a existující ceny se projeví jako nenadálá, prudká deprese na trhu kapitálových statků. Protože jakmile spotřebitelé znovu nastolí svůj preferovaný poměr mezi spotřebou a investicemi, zjistí se, že firmy investovaly příliš mnoho do kapitálových statků (proto termín „teorie peněžního přeinvestování“) a že také investovaly málo v oboru spotřebitelského zboží.

Firmy byly svedeny státními manipulacemi a umělým snižováním úrokových sazeb a jednaly, jako by bylo k dispozici více úspor k následným investicím, než tomu bylo ve skutečnosti.

Jakmile se nové bankovní peníze prokousaly skrz celý systém a spotřebitelé znovu nastolili své původní proporce časových preferencí, vyplavalo na povrch, že neexistoval dostatek úspor na nákup všech výrobních statků a že firmy špatně investovaly omezené množství dostupných úspor („teorie chybného peněžního investování“). Firmy investovaly příliš mnoho do kapitálových statků a příliš málo do spotřebitelského zboží.

9.1.6 Očista

Než se spustí očistný proces deprese, trvá to dlouho, protože úvěrová expanze probíhá neustále a nedává spotřebitelům šanci znovu obnovit své preferované proporce spotřeby a úspor; nedává šanci, aby nárůst nákladů v kapitálových odvětvích dohnal inflační růst cenové hladiny. Tento náskok oddaluje vystřízlivění.

Až když se musí úvěrová expanze zastavit, protože jsou banky v problémech nebo protože je veřejnost neklidná ohledně neutuchající inflace, dostihne boom konečně odplata, která zlikviduje všechny chybné investice v odvětví kapitálového zboží.

Kapitálové zboží není spotřebováno a slouží k tvorbě dalšího zisku (jako vstup). Dobrým příkladem jsou nové obráběcí stroje, nespotřebovaný materiál nebo investice ze zisku firmy do akcií.
9.1.7 Jak mohou jít v recesích ceny nahoru?

Proč dnes životní náklady navzdory recesím rostou? Během boomu rostla peněžní zásoba, klesala úroková míra, více se investovalo do kapitálových odvětví, tím pádem rostly ceny kapitálových statků více než ceny spotřebního zboží, čímž braly a falešně přesměrovávaly zdroje, jako by lidé začali více spořit.

Během krize ceny klesaly, ale ceny kapitálových statků musely klesnout více, díky čemuž se zdroje přesouvaly zpět ke spotřebnímu zboží. I tak se ale ze snížení spotřebitelských cen mohli lidé hořce těšit (i když v relativním vyjádření vzrostly). FED nyní může peněžní zásobu ale zvyšovat i v období krize, takže když peněžní zásoba vždy roste, i ceny budou vždy růst a lidé se nikdy nebudou těšit poklesu cen v recesi. Nárůst relativních cen spotřebního zboží během recese tak na lidi dopadne i v podobě růstu nominálních cen.

Životní náklady během deprese nyní rostou, takže jsou lidé v ještě větším pytli, než když FED nezvyšoval peněžní zásobu permanentně.

10 Veřejný sektor I. – Stát jako podnikatel

Pod těmito nadpisy Veřejný sektor shrnuji obrovskou škálu kapitol o vládní neefektivitě. Pokud se často díváte na televizi, tak si všimnete, že vláda často projednává v parlamentu něco, co by soukromí podnikatelé vyřešili raz dva. Třeba dopravní zácpy. Proč nezpoplatnit všechny silnice a v určitých hodinách účtovat jiný tarif, aby se předešlo kolonám?

Vaše námitky mohou směřovat jedině ke konkrétní realizaci, ale upřímně, co mi je do toho? To by vyřešil podnikatel, ne věštec. Kniha překládá mnoho různých realizací soukromých silnic, ale to sem psát nebudu, protože je to podle mě irelevantní.

Rakovina takzvaných „veřejných problémů“ bohužel často pošramotila naši mysl až natolik, že nevnímáme, jaký průser je jakýkoliv vládní zásah. Poškození vlastnických práv, pošlapání svobody, hrozba násilím nebo pokutou (tj. hrozba krádeží peněz státem, nazývejme to pravými jmény) a hlavně to, že „hlasování“ nenahradí tržní proces zdokonalování ve jménu vyššího zisku.

11 Veřejný sektor II. – Ulice a silnice

Jak by vypadaly ulice, když by policie i ulice samotné patřily soukromníkům? Jednoduše – platila by zde stejná pravidla jako v bytových domech nebo soukromých rezidencích. Také jste si představili tu D1, za jak dlouho by byla opravená, kdyby ji provozoval soukromník, který si nemůže dovolit to dělat několik let v kuse.

11.1 Dilema zablokování

Při argumentaci pro soukromé vlastnictví ulic, narážející na problém veřejného prostranství (stát nemá na rozdíl od podnikatele motivaci se o tato místa dostatečně dobře starat), nás může napadnout problém, co když se majitel přilehlé nemovitosti rozhodne nám zablokovat přístup do domu? Můžeme být podle libertariána nadobro a legálně odříznuti? Může nám majitel naúčtovat horentní sumu za průchod?

Volnotržní přístup k ulicím počítá s tím, že přístup bude zajištěn smluvní formou a „právy průchodu“ tak, aby jakákoliv blokáda představovala porušení smluvního vztahu. Jestli si myslíte, že nic podobného nikdy ani neexistovalo, tak vás možná překvapím soukromými železničními spoji v USA v 19. století, krásným příkladem, že není třeba mít žádný „veřejný“ prostor.

12 Veřejný sektor III. – Policie, právo a soudy

12.1 Policejní ochrana

Když funguje osobní stráž a sekuriťáci, proč by nemohla fungovat i soukromá policie? Trh a soukromé podnikání již existují, většina lidí si tedy dokáže představit volný trh u většiny zboží a služeb. Pravděpodobně tou nejsložitější oblastí k pochopení je ale zrušení vládní správy ve službách ochrany: policie, soudy atd. – oblastí zahrnující osobní a majetkovou ochranu proti útoku či invazi.

Státní policie je nezbytná

Tento problém se vztahuje na jakoukoli komoditu nebo službu v libertariánské společnosti, nejen na policii. Ale není ochrana nezbytná? Snad, ale stejně jsou pak nezbytné i různé druhy potravy, ošacení, střecha nad hlavou atd. Jistě jsou tyto nejméně stejně, pokud ne více, důležité jako policejní ochrana, a ani tak skoro nikdo neříká, že proto musí vláda znárodnit potravu, ošacení, střechu nad hlavou atd. (prostě vrcholný socialismus) a poskytovat tyto zdarma jako povinný monopol.

Ti nejchudší by byli, všeobecně, zajištěni soukromou charitou, stejně jako neplátci soukromého sociálního a zdravotního pojištění. Dále pak v konkrétním případě policie, zde zcela jistě budou cesty, jak dobrovolně poskytovat policejní ochranu potřebným zdarma – ať už samotnými policejními společnostmi pro dobré jméno (jako to nyní činí nemocnice a doktoři) nebo skrze speciální spolky pro „policejní pomoc”, které by pracovaly podobně jako dnešní spolky pro „právní pomoc“. (Spolky pro právní pomoc dobrovolně poskytují neplacenou právní poradnu potřebným ve sporech s úřady.)

A jaké zákony by měli soukromí policisté vymáhat? Přece ty, za něj jsou spotřebitelé ochotni zaplatit.

Policie je ale zdarma, tak proč ji zpoplatňovat soukromníky?

Moment – státní policie dnes není zadarmo. Je hrazena z našich daní, a to naprosto nerovnoměrně. Buď vy přispíváte na policejní ochranu někomu jinému, nebo naopak.

Nevymlátily by se ty vaše policejní agentury mezi sebou?

Nerozpoutala by se anarchie mezi soukromými policisty, pokud by byli ohledně nějaké situace v rozporu? A vy byste si zaplatili policistu, jehož agentura by na ulici postřílela tu druhou? Navíc by byl takový ozbrojený konflikt krajně ekonomicky neefektivní a sebedestruktivní, že by radši použili soukromých soudů.

Co kdyby byli ochránci prohnilí?

Co kdyby třeba policie jednala ve prospěch bohatých na úkor chudých? Ano, i to se může stát. Ale vy byste si takovou ochranu zaplatili? Já teda ne. Oprávněně se domnívám, že by taková policie dříve nebo později zbankrotovala, i když pro to nemám žádný empirický (hmatatelný) důkaz.

12.2 Soudy

Jak by pro všechno na světě mohly soudy být soukromé? Jak by soudy užívaly sílu ve světě bez vlády? Nenastaly by věčné konflikty a „anarchie” právě poté? Okolo roku 1900 se ve Spojených státech rozmohla dobrovolná arbitráž. V Anglii zase celá struktura obchodního práva přerostla v soukromé obchodní soudy. Jak to, že byly úspěšné?

Co je trestem při neuposlechnutí rozsudku? Jako jeden z nejlepších se jeví ostrakismus, tedy přerušení obchodních styků. S moderními sdělovacími prostředky by byl takový trest dnes mimořádně efektivní, jen si představte, jaký dosah mají veřejné pomluvy na sociálních sítích. Pokud někdo někomu ukradne peněženku, soukromý soud rozhodne o náhradě a potrestaný nic neudělá, může zbankrotovat, protože s ním nebude chtít nikdo nic mít.

A co hrubě kriminální případy, kde ostrakismus nestačí? Pak bude použito donucovacích prostředků.

Co když jedna detektivní kancelář někoho obviní a on svou vinu neuzná?

V prvé řadě musíme připustit, že v současnosti neexistuje žádný celosvětový soud či celosvětová vláda vymáhající svá usnesení, ale přesto – protože žijeme ve stavu „mezinárodní anarchie“ – je malý nebo žádný problém se spory mezi soukromými občany dvou různých zemí.

Předpokládejme, že právě teď například občan Uruguaye prohlásí, že byl podveden občanem Argentiny. Ke kterému soudu zajde? Zajde ke svému, tedy k soudu oběti či žalobce. Případ je projednán u uruguayského soudu a jeho rozhodnutí je respektováno argentinským soudem.

To stejné platí, pokud se Američan cítí být podveden Kanaďanem, a tak dále. Když v Evropě po Římské říši žily germánské kmeny, jeden vedle druhého, na stejných územích a Vizigót se cítil být poraněný Frankem, vzal případ ke svému soudu a rozhodnutí bylo obecně akceptováno Franky.

Chození k soudu žalobce je rovněž racionální libertariánská procedura, protože oběť nebo žalobce je ten, komu bylo ukřivděno a kdo přirozeně bere případ ke svému soudu.

Co odvolací soudy? Nemůže obžalovaný uniknout rozsudku nekonečným odvoláváním?

Dnes je v etatistické společnosti nejvyšší instancí Nejvyšší soud. V libertariánské společnosti by též musel existovat nějaký dohodnutý krajní bod, a protože v každém trestném činu nebo sporu jsou vždy pouze dvě strany – žalobce a obžalovaný – nejcitlivějším řešením pravděpodobně je, aby právní řád prohlásil, že rozhodnutí, na kterém se shodly jakékoli dva soudy, bude závazné.

Tento řád již může být obsažen ve smlouvě, kterou člověk podepíše, když si předplatí soudní služby. A co když si je nepředplatí? Pak je jeho osud v rukou cizího soudu a záleží na lidech, zda budou jeho (tj. soudu) rozhodnutí schvalovat a jeho služby i nadále využívat nebo ne (pokud by bylo rozhodnutí udělat fyzické násilí), avšak je nepřípustné, aby se skrz soud páchala tak nesmyslná agrese (i když třeba ve formě donucovacího prostředku), jakou páchá dnes stát, a aby skrz tento systém ubližoval jeden člověk druhému.

12.3 Právo a soudy

Jaký bude v libertariánské společnosti právní řád?

Základem bude úcta k soukromému vlastnictví a odmítání jakékoliv agrese vůči němu, protože, jak se už povedlo Rothbardovi ukázat (bude odkaz), veškerá práva jsou podmnožinou vlastnických práv a striktní oddělování právní sféry vede akorát k jejich poškozování (právo na minimální mzdu, právo na vzdělání, právo na příspěvek v nezaměstnanosti, právo na náhradní mzdu, právo na ambulantní péči, právo na dobré pracovní podmínky apod., většina z uvedených diktuje zaměstnavateli, jak má nakládat se svou vlastní společností, do které zaměstnanci dobrovolně vstoupili).

Nyní je tedy jasné, že v libertariánské společnosti bude muset existovat právní řád. Jak? Jak může existovat právní řád, právní systém bez vlády, která by ho vyhlásila, bez systému jmenování soudců a bez zákonodárného sboru k volbám stanov? Je vůbec právní řád konzistentní s libertariánskými principy? Ano.

Jsou tedy stabilní a konzistentní právní řády možné, když je vytváří a užívají pouze vzájemně si konkurující soudci bez přítomnosti vlády nebo zákonodárných sborů? Nejenže jsou možné, ale historicky nejlepší a nejúspěšnější části našeho právního systému vznikaly přesně tímto způsobem.

Zákonodárné sbory, stejně jako králové, byly rozmarné, invazní a nekonzistentní. Do právního systému zavedly pouze anomálie a zvůli. Nakonec vláda není o nic více kvalifikovaná k tvorbě a aplikaci práva než k poskytování jakékoli jiné služby; a tak jak bylo náboženství odtrženo od státu a ekonomika může být oddělena od státu, tak podobně může být oddělena jakákoli jiná funkce státu, včetně policie, soudů a práva samotného!

Proč by někdo měl vůbec dobrovolně chodit k soudu?

Protože potřebuje vyřešit nějaký spor. Přece se dva lidé ve sporu nevybijí, ale radši dohodnou mírovou cestou. Je to efektivnější. Pokud např. existuje pochybení kvůli majetkovému právu na nějaký pozemek a oponent s tím nesouhlasí, tak by bylo navýsost idiotské, aby svého soka zavraždil.

Kdo bude jmenovat soudce?

Lidé, kteří půjdou za soudcem s nejlepší pověstí a znalostmi.

Existuje nějaký historický příklad, že svobodné soudnictví fungovalo?

Nejpozoruhodnější historický příklad společnosti s libertariánskými zákony a soudy byl historiky až do nedávna zanedbáván. Toto byla také společnost, kde nejenže soudy a zákony byly široce libertariánské, ale zároveň fungovaly uvnitř čistě bezstátní a libertariánské společnosti. Tou zemí bylo antické Irsko – Irsko, které přetrvávalo na této libertariánské cestě po zhruba tisíc let, dokud nebylo brutálně dobyto Anglií v sedmnáctém století.

A na rozdíl od mnoha podobně fungujících primitivních kmenů (jako Ibos v západní Africe a mnoho evropských kmenů), nebylo Irsko před dobytím v žádném slova smyslu „primitivní“ společností: jednalo se o vysoce komplexní společnost, která byla po staletí nejpokročilejší, nejvzdělanější a nejcivilizovanější z celé západní Evropy.

12.4 Prohnilí obránci

Když opomineme očistný efekt trhu, tak Je zde další závažný důvod, proč by se soukromému policejnímu sboru nemohlo podařit páchat nic ani vzdáleně se blížícího rozsahu banditismu moderních vlád. Jedním z klíčových faktorů, který vládám umožňuje dělat nesmírně ohavné věci zcela běžně a samozřejmě, je pocit legitimnosti na straně omámené veřejnosti.

Průměrný občan nemusí schvalovat, ba může dokonce i hlasitě protestovat proti činům své policie, armády a vlády. Ovšem stejně většinou jedná pod dojmem ideje, která mu byla pečlivě naočkována staletími státní propagandy, že vláda je jeho legitimním suverénem a že by bylo nesprávné a šílené odepřít poslušnost jejímu diktátu. Je to tento pocit legitimity, který státní intelektuálové po staletí pěstovali a který je posilován všemi dalšími znaky: vlajkami, hymnami, rituály, vyznamenáními, ústavami atd.

Prostý kriminální gang – i kdyby veškeré policejní sbory společně konspirovaly do jednoho velkého gangu – by se bez této dlouhodobě působící propagandy netěšil takové legitimitě. Veřejnost by ho viděla čistě jako nepřátelskou organizaci, jeho loupeže a výpalné by nepokládala za legitimní, i když nešťastné, „daně“, které má povinnost platit automaticky. Stavěla by se tedy na odpor proti těmto nelegitimním požadavkům a bandité by byli brzy svrženi.

Jakmile veřejnost okusí svobodu, prosperitu a efektivnost bezstátní společnosti, bude téměř nemožné, aby se stát do ní znovu vnutil.

Jakmile se lidé napijí svobody, nebude úplně snadné přimět je k tomu, aby se jí vzdali.

12.5 Národní obrana

Války jsou důsledkem konfliktů mezi národními státy, kdy je každý po zuby ozbrojený a každý nanejvýš podezřívavý k útokům od jiných. Libertariánská Amerika by ale zcela jasně nebyla nikomu hrozbou, ne protože by neměla žádné zbraně, ale protože by ctila neagresivitu vůči komukoli nebo jakékoli zemi.

Jedním z velkých zel národních států je to, že každý stát dokáže se sebou ztotožnit všechny své občany; proto v jakékoli mezistátní válce jsou nevinní civilisté, občané jednotlivých zemí, vystaveni agresi znepřáteleného státu. V libertariánské společnosti by žádné takové ztotožnění neexistovalo.

Útok libertariánské „země“ na etatistickou zemi s vládou

Pokud by např. soukromá policejní síla z libertariánské Ameriky zaútočila na Mexičany nebo mexickou vládu přímo a pokud by mělo Mexiko vládu, pak by si byla tato vláda vědoma, že Američané nejsou všeobecně zapleteni do zločinů nějaké americké policejní síly, a konflikt by nepřerostl ve válku.

A uvažují libertariáni se vším tak, jako by byl libertariánský systém „zaveden“, nebo jako že už je zaveden?

Jako že už je zaveden. Zatím jsme neřekli nic o tom, jak se dostat od současného systému k ideálnímu; jelikož toto jsou dvě úplně rozdílné otázky: otázka toho, co je naším ideálním cílem, a otázka strategie a taktiky ohledně způsobu, jak se dostat od současného systému k cíli.

Otázky podobného typu jako útok na libertariánskou zemi předpokládají, že byl libertarianismus z nějakého důvodu ustaven pouze v Americe a nikde jinde. Ale proč to předpokládat?

Jestliže se přesuneme ke strategii, je zřejmé, že čím větší území, na kterém je svoboda ze začátku zajištěna, tím lepší budou její šance na přežití a tím lepší bude její šance na odolání jakémukoli násilnému převratu, který by mohl být proti ní veden.

Když se svoboda ustaví okamžitě na celém světě, pak samozřejmě nebude žádný problém s „národní obranou”. Všechny problémy budou problémy místní policie. Pokud se ovšem pouze Deep Falls ve Wyomingu stane libertariánskou, zatímco zbytek Spojených států a světa zůstane státní, budou šance na přežití velmi malé.

Pokud Deep Falls ve Wyomingu vyhlásí své odtržení od vlády Spojených států a ustaví svobodnou společnost, s vysokou pravděpodobností Spojené státy – vzhledem k jejich nesnášenlivému postoji k oblastem se sklonem k odtržení – podniknou rychlou invazi a rozdrtí novou svobodnou společnost, a je toho málo, co s tím bude moci jakákoli policejní síla Deep Falls dělat.

Mezi těmito dvěma krajními případy je nekonečné kontinuum stupňů a samozřejmě čím větší území svobody, tím lépe dokáže odolat jakékoli venkovní hrozbě.

Útok etatistické země s vládou na libertariánskou „zemi“

Zbrojení libertariánské země by probíhalo skrze cenovou kalkulaci a lidé by podporovali ty formy zbrojení, které uznají za vhodné.

Vzhledem k enormnímu plýtvání ve všech válkách a obranných přípravách ve všech zemích napříč dějinami není určitě mimo mezí zdravého rozumu předpokládat, že by soukromá, dobrovolná obranná snaha byla mnohem efektivnější než vládní marnotratné hrátky.

Předpokládejme ale to nejhorší – státu se to povedlo, dobyl libertariány. Co pak? No vzhledem k tomu, že poražená „země“ nemá přítomný státní aparát k přenášení a vymáhání rozkazů vítěze na dotčené obyvatelstvo, tak pak skoro nic. Možná partizánská válka (všichni víme, že je extrémně efektivní – obří USA neporazily drobounké obyvatelstvo Vietnamu).

Všechny tyto problémy by útočný stát nejspíš odradily.

13 Ochrana přírody, ekologie a růst

13.1 Stížnosti liberálů
  1. Fáze: Kapitalismus trpí stagnací

Na konci třicátých a na začátku čtyřicátých let se liberálové (liberálové, ne libertariáni, pozor) dobrali závěru, že kapitalismus trpí nevyhnutelnou stagnací způsobenou snižujícím se růstem populace a údajným faktem, že nové objevy již nejsou možné. To vše na pokraji největšího rozvoje v amerických dějinách. Řešení? Vládní zásahy do ekonomiky, nutnost socialismu.

  1. Fáze: Kult ekonomického růstu

Kapitalismus roste, ale nedostatečně rychle. Je nutný vládní zásah a opuštění tržního kapitalismu. Musíme stimulovat ekonomiku a vynucovat vyšší úspory.

  1. Fáze: Kult přebytečného blahobytu

Když v roce 1958 vystoupil John Kenneth Galbraith na liberální scénu se svým bestsellerem Společnost hojnosti, tak liberálové obrátili a začali tvrdit, že rosteme až příliš rychle. Jsme na tom až příliš dobře, a člověk ztratil své duchovno mezi supermarkety a zadními spoilery automobilů. Nutným se tedy stala rozsáhlá vládní intervence nebo socialismus a silné zdanění spotřebitelů za účelem snížení nafouklého blahobytu.

  1. Fáze: Obava z chudoby

Kult přebytečného blahobytu byl nakonec nahrazen opačnou obavou z chudoby podpořenou knihou Michaela Harringtona Jiná Amerika z roku 1962. Najednou nebyl problémem blahobyt, ale chudoba, z níž se vyklubala opět nutnost státního zásahu.

  1. Fáze: Automatizační hysterie

Pak liberální intelektuálové začali měnit své názory jako ponožky a v roce 1964 začala být problémem přílišná automatizace vyhazující lidi z práce. Nastala „automatizační hysterie“, kterou mohl vyléčit, jak jinak, jedině státní zásah.

  1. Fáze: Konec automatizační hysterie

Koncem šedesátých let se ukázalo že byla automatizační hysterie zbytečná a že automatizace nepostupuje rychleji než staromódní mechanizace.

  1. Fáze: „Dnes“

Dnes (autorovo „dnes“ je rok 1978) se nacházíme v sedmé fázi. Blahobytu je přemíra a s ohledem na ekologii a vzácnost zdrojů roste kapitalismus až příliš rychle. Je třeba vytvořit nulově rostoucí společnost a zamezit nedostatkům v budoucnu, jak jinak než vládním zásahem…

13.2 Útok na technologii a růst

Módní útok na růst a blahobyt je hmatatelně útokem zpohodlnělých, spokojeně žijících liberálů z vyšší třídy. Pro liberály z vyšších tříd, užívající si materiální pohodlí a žijící si nad poměry, o kterých se nezdálo ani těm nejbohatším lidem v minulosti, je snadné ohrnovat nos nad „materialismem“ a volat po zmrazení veškerého dalšího ekonomického rozvoje.

Pro masy světové populace, které ještě stále žijí v bídě, je takové volání po zastavení růstu opravdu sprosté; dokonce ale ani ve Spojených státech neexistuje příliš důkazů o přesycení a superpřebytku. Navíc se ani sami liberálové z vyšších tříd nezviditelnili pálením svých výplatních pásek jako příspěvku k jejich válce s „materialismem“ a blahobytem.

Pokud by se technologie měla vrátit na úroveň „kmenové“ a preindustriální éry, výsledkem by byl masový hladomor a smrt mnoha a mnoha lidí. Přežití drtivé většiny celosvětové populace je závislé na moderní technologii a průmyslu. Severoamerický kontinent byl schopný v dobách před Kolumbem pojmout přibližně jeden milion Indiánů, kdy všichni žili na existenční úrovni.

Nyní je tento kontinent schopný uživit několik set milionů lidí, kdy všichni žijí s nekonečně vyššími životními standardy – a důvodem jsou moderní technologie a průmysl. Jejich opuštěním opustíme také lidi. Nikdo neví, jestli by třeba pro naše fanatické antipopulační aktivisty bylo toto „řešení“ populační otázky dobrou věcí, pro velkou většinu z nás by to ale bylo zcela jasně drakonické „konečné řešení“.

Nezodpovědný útok na technologii je dalším liberálním přemetem: pochází od stejných liberálních intelektuálů, kteří před asi třiceti lety odsuzovali kapitalismus za nevyužívání plného potenciálu moderních technologií ve službách státního plánování a volali po absolutistické vládě moderní „technokratické“ elity.

Přesto se nás nyní ti naprosto stejní intelektuálové, kteří nedávno toužili po technokratické diktatuře nad všemi našimi životy, snaží zbavit životně důležitého ovoce technologie samotné.

Co potřebujeme, je větší ekonomický růst, nikoli menší; více a lepší technologie, a ne nemožný a absurdní pokus k odstavení technologie a návratu k primitivním kmenům. Vylepšené technologie a vyšší investice kapitálu povedou k vyšším životním standardům pro všechny a zaručí vyšší materiální zabezpečení, stejně jako kvalitu volného času k pěstění a užívání si „duchovní“ strany života.

Jen malá část kultury a civilizace je dostupná pro lidi, kteří musí pracovat dlouhé hodiny, aby si našetřili na decentní obživu. Opravdovým problémem je, že produktivní kapitálové investice jsou odčerpávány daněmi, omezeními a vládními smlouvami na neproduktivní a nehospodárné vládní výdaje, včetně vojenských a vesmírných marnotratných hrátek.

13.3 Zachování surovin

Kapitalistická chamtivost ničí naše vzácné zdroje! Podle nejnovějších výpočtů máme ropu jen do roku 2050! Dojde voda! Dojde železo! Vymřou živočichové v moři (s tím si dnes podnikatelé bohužel nemohou poradit, vizte tento demagogický dokument). Musíme přejít k socialistickému plánování a ve jménu Země zakročit! Úžasní jasnovidci. Upřímně, já jim věřil až do svých sedmnácti, ne ve smyslu vládního zásahu, ale ve smyslu, že je to fakt problém a že tyto předpovědi nelžou.

Co však tito jasnovidci přehlížejí, je zásadní role, kterou při zachovávání surovin hrají mechanismy volného trhu. Uvažujme například typický důl na měď. Jak to, že nebyla všechna měděná ruda již dávno vytěžena neúprosnou poptávkou naší průmyslové civilizace? Jak to, že horníci, jakmile našli a otevřeli žílu měděné rudy, ji okamžitě zcela nevytěžili?

Protože by letos mohli mít trojnásobné příjmy, ale za rok nic. Postupné snižování velikosti dolu se navíc promítá do ceny rudy, která roste a reguluje spotřebu. Tak i tak těžbu určuje budoucí očekávání. Pokud je tu např. hrozba nahrazení syntetickým materiálem, snaží se všechno vytěžit a prodat co nejrychleji.

Produkují rudu, když je žádanější. Teď má také pochopitelně větší hodnotu než po objevu onoho syntetického materiálu. Anebo to může být naopak.

Pokud bude mědi nedostatek, vysoká cena je signálem k jejímu šetření a motivací pro producenty jejích substitutů (náhrad).

Cenový mechanismus volného trhu je přesně ten důvod, proč měď a další kovy již dávno nevymizely ze světa.

13.3.1 Cena nízká i přes zdánlivý nedostatek

Ve skutečnosti, navzdory chmurným předpovědím, zůstávají ceny surovin a přírodních zdrojů nízké a obecně, vzhledem k ostatním cenám, klesají. Pro liberální a marxistické intelektuály je to většinou znakem kapitalistického vykořisťování rozvojových zemí, které jsou často producenty surovin.

Ale ve skutečnosti je to znakem něčeho úplně jiného: toho, že suroviny ve skutečnosti nejsou vzácnější, ale hojnější, proto jejich relativně nižší cena. Vývoj levných substitutů, např. plastů a syntetických vláken, udržel přírodní zdroje levné a hojné. A v následujících dekádách můžeme předpokládat, že moderní technologie vyvinou pozoruhodně levný zdroj energie – jadernou fúzi. Takový vývoj automaticky zajistí velkou hojnost surovin na práci, která bude potřebná.

Vývoj syntetických materiálů a levnější energie zdůrazňuje zásadní aspekt moderních technologií, který všichni zvěstovatelé zkázy přehlížejí: technologie a průmyslová produkce vytváří zdroje, které předtím jako skutečné zdroje vůbec neexistovaly.

Například před vynalezením petrolejové lampy, a především automobilů, nebyla ropa zdrojem, ale nechtěným odpadem, obrovským, černým, tekutým „plevelem“. Byl to pouze rozvoj moderního průmyslu, který změnil ropu v užitečný zdroj. Moderní technologie také díky vylepšeným geologickým postupům a tržní motivaci nachází nové zdroje ropy rapidní měrou.

13.3.2 Zdroje, které skutečně trpěly vyčerpáváním

Je pravda, že několik konkrétních přírodních zdrojů trpělo v minulosti i současnosti vyčerpáváním. Ale v každém jednotlivém případě nebyla důvodem „kapitalistická hamižnost“, ale právě naopak selhání vlády připustit soukromé vlastnictví těchto zdrojů – selhání sledovat logiku vlastnických práv dostatečně daleko. Krásným příkladem jsou oceány.

13.3.3 Oceány

Oceány jsou mezinárodní veřejné prostory, tj. žádná osoba, společnost, dokonce ani vláda nemá povolená vlastnická práva u oceánu. V důsledku toho zůstávají oceány ve stejně primitivním stavu, ve kterém byla půda v dobách před civilizací a před počátkem zemědělství.

Způsob produkce primitivních lidí bylo „lov a sběr“: lov divoké zvěře a sbírání ovoce, bobulí, ořechů, semínek a divoce rostoucí zeleniny. Primitivní lidé pracovali pasivně uvnitř svého prostředí, místo toho, aby se ho snažili změnit.

Žili pouze z plodů země, aniž by se ji snažili přetvořit. Výsledkem toho byla neproduktivní půda a pouze relativně málo členů kmene dokázalo žít na existenční úrovni. Bylo to pouze s rozvojem zemědělství, s obděláváním půdy a přeměnou země pomocí farmaření, díky čemu mohla produktivita a životní úroveň poskočit kupředu.

Jen díky zemědělství mohla vzniknout civilizace. Ale aby mohlo dojít k rozvoji zemědělství, musela existovat vlastnická práva – nejprve k polím a obilí a později k půdě samotné. Ohledně oceánu jsme nicméně stále v primitivní a neproduktivní éře lovu a sběru.

Kdokoli může chytat ryby v oceánu nebo z něj sbírat zdroje, ale pouze za pochodu, tak jako lovci a sběrači. Nikdo nemůže v oceánu farmařit, nikdo se nemůže zapojit do vododělství. Tímto způsobem jsme ochuzeni o spotřebu ohromného množství ryb a minerálních zdrojů moří.

13.4 Znečištění

Dobrá: i kdybychom připustili, že úplné soukromé vlastnictví zdrojů společně s volným trhem by zachovaly a vytvářely zdroje a dělaly to daleko lépe než vládní regulace, co s problémem znečištění? Netrpěli bychom zvýšeným znečištěním kvůli nekontrolované „kapitalistické chamtivosti“?

Existuje v prvé řadě tento strohý empirický fakt: vládní vlastnictví, či dokonce socialismus se neukázaly být řešením problému znečištění. Dokonce i ti nejsnílkovitější zastánci vládního plánování připouští, že otrávení Bajkalského jezera v Sovětském svazu je monumentem lehkomyslného průmyslového znečištění cenného přírodního zdroje. Ale problém je daleko hlubší.

Všimněme si například dvou stěžejních oblastí, ve kterých se znečištění stalo podstatným problémem: vzduch a vodní cesty, konkrétně řeky. Toto jsou přesně ale dvě z životně důležitých oblastí ve společnosti, ve kterých nebylo soukromému vlastnictví umožněno fungovat.

Pokud může znečišťování vzduchu beztrestně pokračovat, nikdo stále nemá motivaci vyvíjet technologie, které nebudou znečišťovat.

Důvod, proč ti skvělí podnikatelé např. nevyřešili problém znečištění dieselovými auty, není ten, že jsou neschopní, ale ten, že u vzduchu zatím neexistuje soukromé vlastnictví.

13.4.1 Soukromé vlastnictví řek

To by mohlo fungovat úplně stejně, jako když někdo znečistí řeku v přírodní rezervaci, akorát tady by žalobu nepodával stát, ale člověk. Pokud např. do proudu někdo naleje vyjetý motorový olej, nečistota se dostane i do vaší části řeky a můžete podat žalobu.

13.4.2 Soukromé vlastnictví vzduchu

Na první pohled extrémně složitá věc, ale když to jde u řek a pozemků, neexistuje důvod, proč by to nemělo jít i tady, i v tom případě, že si to nedovedete představit. Osobně bych to vyřešil jednoduše – pokud někdo znečistí mou vzdušnou krychli pozemku, zažaluji ho u libertariánského soudu. Když se vám v hlavě vyrojí miliarda sporných otázek, odpovězte si jednoduše: to vyřeší svobodný soudnický trh. Vláda to nejen neumí, ale i aktivně zhoršuje, vizte DDT postřiky, které nařídila navzdory protestujícím farmářům.

14 Válka a zahraniční politika

14.1 Omezování vlády

Libertariáni zastávají zrušení všech států na všech místech a poskytování služeb, které jsou nyní špatně zajišťovány vládami (policie, soudy apod.), volným trhem. Libertariáni vidí svobodu jako přirozené lidské právo a prosazují ji nejen pro Američany, ale pro všechny lidi na světě.

Ve zcela libertariánském světě by tedy neexistovaly žádné státy s žádnými vládami a monopoly na násilí nad žádným územím. Ale protože žijeme ve světě národních států a protože tento systém v nejbližší budoucnosti asi sotva zmizí, jaký je postoj libertariánů vůči zahraniční politice v současném, státy zasaženém světě?

Ve chvíli, kdy není k dispozici možnost státy zrušit, si libertariáni přejí omezit oblast státní moci ve všech ohledech nejvíce, jak je to možné. Už jsme si ukázali, jak by mohl tento princip „odstátnění“ fungovat různých důležitých „domácích“ otázkách, kdy bylo cílem potlačit roli státu a umožnit plnohodnotný průběh dobrovolným, spontánním snahám svobodných lidí pomocí mírumilovné spolupráce ve volně tržní ekonomice.

V mezinárodních otázkách je cíl stejný: zabránit státu v zasahování do záležitostí jiných vlád a jiných zemí. Politický „izolacionismus“ a mírumilovná koexistence – nezasahování do života v jiných zemích – je tedy libertariánská analogie k laissez-faire agitaci na domácí scéně. Myšlenka spočívá v omezení vlády v zahraničních zásazích, tak jako se snažíme omezit vládu doma. Izolacionismus neboli mírumilovné soužití je mezinárodní odraz omezování vlády v domácích otázkách.

14.1.1 Agresivní stát

Žádný stát nemá legitimní majetek, protože všechno jeho území je výsledkem nějakého druhu agrese a násilného dobývání.

Proto nelze konzistentně prohlásit, že je nějaký stát agresivní vůči jinému.

14.2 Americká zahraniční politika

Pokud určité části Evropy po druhé světové válce chtěly komunismus, pak konají američtí „osvobozenci“ naprosto zřejmou agresi proti nim. A pokud Američané argumentují, že tak předcházeli vojenské agresi Sovětského svazu, nemají pravdu, protože Stalin chtěl upevnit ideologii pomocí svých satelitních států, ale nikoliv napadnout Ameriku (v knize je spoustu historických důkazů, nicméně ale nepovažuji tuhle věc za důležitou a nebudu je sem uvádět). Když mu pak začaly „ničit jeho písečky“ „ve strachu před válkou“, tak se jim paradoxně téměř podařilo válku vyvolat (Karibská krize).

Stejně si ale dovolím sem jeden krátký úryvek vložit:

„Marxismus-leninismus tvrdí, že jakékoli násilné uvalení komunismu zvnějšku je přinejlepším podezřelé a přinejhorším rušivé a kontraproduktivní ve srovnání s nefalšovanou, organickou sociální změnou. Jakákoli myšlenka „exportování“ komunismu do jiných zemí na zádech sovětských vojáků je naprosto v rozporu s marxisticko-leninskou teorií.

Samozřejmě netvrdíme, že sovětští vůdci nikdy neudělají něco, co je v rozporu s marxisticko-leninskou teorií. Ale do té míry, do které jednají jako běžní vládci silného ruského národního státu, je teze ve prospěch hrozícího sovětského útoku na Spojené státy nenapravitelně oslabena.“

14.2.1 Nadřazenost snahy zabránit nukleárnímu vyhlazování

Ke všem původním argumentům, morálním i ekonomickým, proti intervencionistické zahraniční politice dnes přibyla okamžitá a neustálá hrozba zničení světa. Kdyby byl svět zničen, všechny ostatní problémy a všechny ty -ismy – socialismus, kapitalismus, liberalismus nebo libertarianismus – by neměly absolutně žádný význam. Proto ta nadřazená důležitost mírumilovné zahraniční politiky a ukončení jaderné hrozby.

Jedině šílenec by nenásilně nashromáždil dostatek prostředků pro financování tak šílené věci (jaderné zbraně) a jedině šílený investor by z takového projektu očekával zisk. Tohle dokáže udělat jedině stát.

Řešení? Bohužel jedině jaderné odzbrojení.

14.2.2 Válka a rozšíření státní moci

Je to právě válka, při čem se stát opravdu cítí ve své kůži: bobtná jeho moc, jeho velikost, jeho pýcha, to vše při absolutní dominanci nad ekonomikou a společností. Z lidí se stane stádo snažící se pozabíjet své údajné nepřátele, vyhlazující a potlačující jakoukoli opozici vůči oficiálním válečným operacím, s radostí zrazující pravdu údajného veřejného zájmu. Společnost se stane ozbrojeným táborem, s hodnotami a morálkou – jak to jednou řekl libertarián Albert Jay Nock – „armády za pochodu“.

V historii Spojených států byla válka hlavní příležitostí pro povětšinou trvalé rozšíření moci, jakou stát drží nad společností. Během války s Velkou Británií roku 1812, jak jsme naznačili výše, poprvé došlo k nástupu moderního inflačního bankovnictví částečných rezerv ve velkém měřítku, stejně tak jako ochranných cel, vnitřního zdanění na federální úrovni nebo trvalé armády a námořnictva. A válečná inflace měla za přímý následek obnovení centrální banky, Second Bank of the United States. V podstatě všechny tyto etatistické politiky a instituce pokračovaly i po skončení války.

14.3 Vyhýbání se apriornímu (předem danému) pohledu na dějiny

Platí, že libertariáni i ostatní Američané se musí mít na pozoru před apriorní historií: v tomto případě před předpokladem, že v jakémkoli konfliktu je ten stát, který je více demokratický a umožňuje více svobody uvnitř, nutně, nebo dokonce zásadně, obětí agrese diktátorského a více totalitního státu.

Neexistuje zkrátka naprosto žádný historický důkaz pro takovýto předpoklad. V posuzování relativního dobra a zla a relativní míry agrese v jakémkoli sporu v zahraničních otázkách nemůže nic nahradit detailní empirické a historické zkoumání konfliktu samotného.

Nemělo by poté nastat žádné překvapení, když toto zkoumání dojde k závěru, že demokratické a relativně svobodné Spojené státy byly v zahraniční politice více agresivní a imperialistické než relativně totalitní Rusko nebo Čína.

14.4 Odzbrojení

Abychom všichni mohli být v bezpečí před jadernou hrozbou, je nutné dosáhnout celosvětového jaderného odzbrojení.

Část třetí: Epilog

15 Strategie svobody

15.1 Vzdělávání: hnutí a teorie

Máme zde tedy množinu pravdivých výroků, které dávají smysl v teorii a je možné je aplikovat na naše praktické politické problémy nový libertarianismus. Známe tedy pravdu, ale jak můžeme dosáhnout jejího vítězství? Stojíme před velkým strategickým problémem všech radikálních učení v dějinách: jak změnit současný státem prolezlý a nedokonalý svět na svět svobodný?

Bohužel neexistuje žádný zázračný recept, podle kterého by se dala připravit dokonalá strategie. Společenská změna, která závisí na přesvědčování a konverzi, je spíše uměním než exaktní vědou.

V jednom bodě ale panuje všeobecná shoda: ve vzdělávání – přesvědčování a konverze velkého počtu lidí, zaujetí pozornosti. Potřebujeme ale publicitu, pouze teoretické práce nás neposunou nikam.

Vzdělávání nemůže probíhat bez vyváženého mixu teorie, aktivismu, ideologie a lidí, kteří tuto ideologii ponesou vpřed.

Libertarianismus, pokud má být vitální a přitažlivý, nemůže být jen učením vytesaným do kamene. Musí být živou teorií, která je předmětem debat i odstraňování chyb, které se v ní budou objevovat.

15.2 Jsme „utopisté“?

Dobrá, vzniká zde tedy vzdělávání jak skrze teorii, tak skrze politické hnutí. Co ale s obsahem tohoto vzdělávání? Každé volání po „radikální“ změně se vystavuje obvinění z „utopismu“, libertariánství není výjimkou. Někteří libertariáni sami mají pocit, že bychom neměli odstrašovat lidi „přílišným radikalismem“ a plný libertariánský program by měl masám zůstat skrytý.

Chtít ale odstranit zlo pomalu a postupně znamená částečně ho schvalovat. F. A. Hayej v souvislosti s tím řekl důležitou pravdu a důvod, proč upřít svou pozornost ke konečnému cíli: vzrušení a entuziasmus, které dokáže vyvolat pouze logicky konzistentní systém. Oproti tomu, kdo by byl ochotný jít na barikády kvůli dvouprocentnímu snížení daní?

Musíme udělat z budování svobodné společnosti znovu intelektuální dobrodružství, věc odvahy. To, co nám chybí, je liberální Utopie, program, který by nevypadal ani jako pouhá obrana stávajícího stavu věcí, ani by nebyl zředěnou odrůdou socialismu, nýbrž opravdovým liberálním radikalismem, který nešetří city mocných (včetně odborů), který není přísně praktický a který se neomezuje na to, co se dnes jeví jako prakticky uskutečnitelné. Potřebujeme intelektuální vůdce připravené odolávat svodům moci a vlivu a odhodlané pracovat pro ideál, jakkoli malé mohou být vyhlídky na jeho brzké uskutečnění.

Utopický systém je ten, který by nemohl fungovat, ani kdyby všichni lidé na světě byli přesvědčeni, že by bylo dobré ho vyzkoušet v praxi. Člověk, který sebere všechny zbraně, vloží je do rukou centrální vlády a řekne „omez sama sebe“, ten je utopista. Idea omezeného a sociálního státu selhala.

Hlavním poučením, které si opravdový liberál musí z úspěchu socialistů vzít, je, že to byla jejich odvaha být utopickými, co jim získalo podporu intelektuálů, a tím i vliv na veřejné mínění, který každodenně dělá možným to, co se ještě nedávno zdálo jako naprosto vzdálené.

Ti, kteří se sami zabývali výlučně tím, co se jim při existujících názorech zdálo jako prakticky uskutečnitelné, neustále shledávali, že i to se stává politicky nemožné v důsledku změn v politických názorech, přičemž nedokázali udělat nic, aby tyto názory ovlivňovali.

Dokud neuděláme z filosofických základů svobodné společnosti znovu živý intelektuální problém a z jejich uskutečnění úkol, jenž provokuje důmysl a imaginaci našich nejaktivnějších myslí, je budoucnost svobody vskutku temná.

Musím říct, že tahle kapitolka mi hodně otevřela oči, protože jsem měl s libertariánským radikalismem velký problém. Pak mi ale došlo, že pro malou změnu k lepšímu se jen stěží někdo nadchne a bude ji podporovat a že je třeba libertariánství aktivně propagovat. Pokud dokázal vzniknout socialismus, naprosto šílený a nefunkční společenský systém, protože nadchl lidi, pak to my zvládneme také a není to žádné sci-fi.

Co je radikálního na tom začít se bránit permanentní hrozbě násilím?

15.2.1 Velké kroky jsou složeny z malých kroků

Všechny velké kroky jsou ale složeny z menších přechodných požadavků a částečných opatření. Jaké z nich má libertarián podpořit a jaké ne? Pokud směřuje částečný požadavek ke svobodě jako ke konečnému cíli a pokud v něm nejsou žádné prvky, které by svobodu porušovaly, pak právě ten.

15.3 Bude vzdělávání stačit?

Všichni libertariáni kladou velký důraz na vzdělávání, na přesvědčování stále rostoucího množství lidí, aby se také stali libertariány a snad i horlivými a aktivními. Problém ovšem je, že velká část libertariánů má zjednodušený pohled na roli a rozsah takového vzdělávání. Nesnaží se nalézt odpověď na otázku: a potom co? Co uděláme, až bude určitý počet lidí X přesvědčený? A kolik lidí budeme muset přesvědčit, aby se mohlo přikročit k další fázi? Všechny? Většinu? Hodně?

Naděje na konverzi nejsou u všech stejné. U těch, kteří využívají vládu ve svůj prospěch, nemáme šanci téměř žádnou. Naší jedinou nadějí je proto oslovit masy lidé, kteří stojí v pozici obětí státní moci.

Poté co konvertujeme již podstatné množství lidí, budeme stát před úkolem hledat cesty a prostředky, jak odstranit státní moc z naší společnosti. Protože stát se dobrovolně nevzdá žádné ze svých pravomocí, budeme muset nalézt jiné prostředky než jen vzdělávání, jak na něj vytvořit dostatečný tlak.

Jaké to budou konkrétní prostředky – jestli volby, vytváření alternativních institucí vedle státu nebo masivní odepření poslušnosti – to bude záviset na konkrétních okolnostech a na tom, co se ukáže jako fungující cesta, a co nikoli. V kontrastu k záležitostem teorie a principů je použití konkrétní taktiky – pokud je konzistentní s cílem svobodné společnosti – záležitostí pragmatického úsudku a je spíše uměním než vědou.

15.4 Které skupiny?

Firmy poškozené regulací nebo státním monopolem ku prospěchu druhých. Drobné podnikatele dusící se pod konkurenčními vládami dotovanými monopoly. Velké podnikatele nesmyslně pokutované za porušení smyšlených pravidel. Pracující lidi dotující s malým nebo žádným výhledem na státní důchod, a přitom hodně dotující současné důchodce.

Přesto je jedním ze základních faktů, že dokud jdou věci celkem hladce, tak se většina lidí nijak hlouběji nezajímá o politické či veřejné záležitosti. Pro radikální společenskou změnu – změnu k jinému společenskému systému – musí dojít k tomu, čemu se říká „krizová situace“. Stejně jako když vznikal socialismus.

Musí dojít k selhání existujícího systému, které vyvolá všeobecnou poptávku po alternativních řešeních. Když se tato poptávka objeví, tak musí být k dispozici aktivistická a disidentská hnutí, aby tuto alternativu poskytla, poukázala na to, jak nastalá krize plyne z vlastností stávajícího systému a jak by v jiném systému nastat nemusela.

15.5 Proč svoboda zvítězí

Mnoho libertariánů trpí velkým pesimismem ohledně vyhlídek svobody. Pokud se soustředíme na nárůst etatismu ve dvacátém století a úpadek klasického liberalismu, o kterém jsme pojednávali v úvodní kapitole, tak je snadné takovému pesimismu podlehnout. Tento pesimismus se může ještě prohloubit, pokud se na lidské dějiny podíváme v širší perspektivě a uvědomíme si kontinuální výskyt despotismu a tyranie všech významných civilizací.

Snadno dospějeme k závěru, že klasicky-liberální vzestup od sedmnáctého do devatenáctého století byl jen atypický záblesk slávy v jinak pochmurných dějinách. Tak bychom ovšem podlehli tomu, čemu marxisté říkají „dojmologie“: přílišné zaměření se na historické události bez hlubší analýzy působících trendů. Důvody pro libertariánský optimismus můžeme vypočítat jako sérii soustředných kruhů.

Začneme od těch nejširších a nejdlouhodobějších úvah a budeme se posouvat ke krátkodobějším trendům. V tom nejširším a nejdlouhodobějším smyslu libertarianismus nakonec zvítězí, protože jako jediný je kompatibilní s podstatou člověka a světa (to marxisté a komunisté říkali také, ale neměli konzistentní systém). Pouze svoboda přináší lidem prosperitu, naplnění a štěstí. Libertarianismus zvítězí, protože je pravdou, protože je správnou politikou pro lidstvo a pravda nakonec zvítězí.

Taková dlouhodobá úvaha ale může být vskutku velmi dlouhodobá. Čekat mnoho staletí na konečné vítězství pravdy je malou útěchou pro nás, co žijeme v konkrétním historickém okamžiku. Naštěstí existují i krátkodobější důvody pro naději, obzvláště jeden, který nám pomáhá překlenout pochmurné historické záznamy jako něco, co ji není relevantní pro budoucí vyhlídky na svobodnou společnost.

Naším tvrzením je, že historie učinila velký skok, když klasicky liberální revoluce zažehly průmyslovou revoluci osmnáctého a devatenáctého století. V předindustriálním světě, ve světě starého řádu a zemědělské ekonomiky, nebyl žádný důvod, proč by nemohl režim despotismu pokračovat donekonečna nebo ještě mnoho dalších století. Sedláci pěstovali jídlo a králové a feudální panstvo si přivlastňovali všechny přebytky nad množství, které sedláci potřebovali k prostému přežití.

Temný agrární despotismus mohl přežít ze dvou hlavních důvodů: 1) ekonomické uspořádání bylo udržitelné, ačkoli jen na bídné úrovni, a 2) masy neznaly nic jiného, nikdy nezažily jiný systém, a tudíž svou situaci mohly vnímat jako jednou pro vždy danou.

Průmyslová revoluce byla velkým skokem v dějinách, protože vytvořila podmínky a očekávání, které byly již nezvratné. Poprvé v historii světa vznikla společnost, jejíž obecný životní standard začal růst do nevídaných výšin. Populace v západních zemích, která dříve stagnovala, nyní prudce narůstala a zakusila výhody nových příležitostí.

Od toho momentu již nešlo posunout hodiny zpět do předindustriálního věku. Nejenže by se masy postavily na odpor takovému drastickému zvratu v očekávání vyššího životního standardu, ale návrat do agrárního světa by znamenal hladovění a smrt pro velkou část této populace. Uvízli jsme tak v průmyslovém věku, ať už se nám to líbí, či nikoli.

Pokud toto platí, tak je věc svobody v bezpečných rukou. Ekonomická věda ukázala, že pouze svoboda a volný trh jsou kompatibilní s průmyslovou ekonomikou. Zatímco tedy svobodná ekonomika a svobodná společnost v předindustriálním světě byly pouze správným a žádoucím ideálem, nyní v průmyslovém světě jsou doslova nezbytností.

V průmyslové ekonomice totiž etatismus jednoduše nefunguje. Dokud budeme chtít zůstat v industriálním světě, tak nakonec – a mnohem dříve než „nakonec“ – bude jasné, že budeme muset přijmout svobodu a volné trhy jako nutný předpoklad, aby průmysl mohl přežít a prosperovat.

Na počátku dvacátého století se státní intervence snažily o uchování průmyslové ekonomiky, i když ji podkopávaly, a nic nebylo vidět, protože tržní industrializace vytvořila velký „rezervní polštář“. Jenže dnes (1978) už je onen polštář prázdný a evidentní důsledky regulace a inflace se začínají projevovat naplno. Cokoliv vláda učiní, má přímé negativní důsledky.

Shrnutí

Stát páchá to největší a přehlížené násilí ve společnosti, když se dožaduje naší poslušnosti. Stát je ve všech veřejných funkcích plně nahraditelný trhem. Násilí je agrese vůči vlastnickým právům druhých.

Závěr

Co je podle Rothbarda moralita

Většinu svého života jsem si myslel, že stát je symbolem morality, nebo alespoň, že moralitu lze vymáhat, protože je to prostě správné. Ani ve snu by mě nenapadla nějaká vlastnická práva. Myslel jsem, že někde prostě musí existovat dobro nebo etika, která není závislá na žádných slaboduchých ekonomických učeních. Ekonomii jsem, jako pravděpodobně většina z vás, považoval za vědu ničím neunikátní a méně důležitou, nevěděl jsem, že jde o část obecné vědy o lidském jednání (o praxeologii). Odděloval jsem společenské problémy na etické a ekonomické, nikdy mě nenapadlo, že spolu souvisí.

Až Rothbard přímo řekl, že morální je to, co nenarušuje vlastnická práva druhých. Trvalo mi čtyři roky, než jsem se ke konceptu vlastnictví jako základnímu stavebnímu kameni všech společenských systémů myšlenkově dopracoval. Dokonce když jsem napsal seminární práci, tak jsem v hlavě ještě neměl kompletní a konzistentní libertariánskou představu.

Morálka je legitimita vůči vlastnickým právům druhých.

Tuto myšlenku Rothbard dotáhne v knize Etika svobody (bude odkaz). Je tady ale ještě zásadnější věc.

Koncept morality nedává smysl, pokud si člověk nemůže morální jednání dobrovolně zvolit.

Samozřejmě, že význam toho slova už v sobě má každý z nás pevně zakořeněn a cítí to jinak. Pro vás je moralita uvolnění místa v metru starší dámě, pro mě je to slušnost. A přesně v těchto chvílích musím podotknout, jak extrémní vliv i pouhé vnímání určitých slov.

Pokud kategoricky např. nadefinuji kapitalismus, jen s velkými obtížemi a velkými náznaky nepřátelství jej vysvětlím zarytému socialistovi, kterému to slovo už jako takové přijde nechutné. On si třeba představí vykořisťování, ale já ekonomický systém. Stejně to funguje i v případě morálky – zkuste zpochybnit klasické vnímání morálky a první odpověď, kterou dostanete, bude ve stylu, no ty jsi teda arogantní idiot! Ty chceš, aby děti nezdravily, aby …

Co je cílem libertariánství?

Co je tedy cílem libertariánství? „Maximalizace svobody“? Nebo maximalizace společenského užitku a bohatství? Na rozdíl od takových utopistů, jako jsou marxisté nebo levicoví anarchisté (anarchokomunisté nebo anarcho-syndikalisté), libertariáni nepředpokládají, že příchod zcela svobodné společnosti jejich snů s sebou také přinese nového, magicky proměněného libertariánského člověka.

Nepředpokládáme, že si lev ustele s jehnětem nebo že nikdo nebude mít kriminální nebo podvodné záměry proti svému sousedovi. Čím „lepší“ budou lidé, samozřejmě tím lépe bude jakýkoli sociální systém fungovat, zejména čím méně práce bude jakákoli policie nebo soudy mít. Ale s žádným takovým předpokladem libertariáni nepočítají.

Co tvrdíme je, že při dané úrovni „dobra“ nebo „zla“ ve společnosti čistě libertariánská společnost bude nejmorálnější a nejefektivnější, s nejnižší kriminalitou a s nejlepší ochranou osobní i majetkovou.

Zdroj obrázku v náhledu: Liberální institut

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..