N. Stephan Kinsella: Obžaloba duševního vlastnictví

Jedna z nejkontroverznějších stránek práva – duševní vlastnictví – podaná slovy svobodomyslného advokáta. Proč je duševní vlastnictví k ničemu a v čem spočívá jeho mezování normálních lidí?

Obsah

  1. Úvod
    1. Proč to vůbec řešit
    2. Slovník
  2. Recenze
  3. Obsah
    1. Zákony o duševním vlastnictví, jejich problémy
    2. Arbitrárnost délky trvání patentu či jiné právní ochrany duševního vlastnictví
    3. Porušení vlastnických práv
    4. Proč je hmotné vlastnictví legitimní
  4. Závěr
    1. Shrnutí – proč duševní vlastnictví ne?
    2. Můj dodatek – psychické násilí, kyberzločin, výhružky a násilí obecně
    3. Osobní názor

Úvod

Proč to vůbec řešit

Zákony o duševním vlastnictví nás většinou nezajímají, dokud neřídíme vývojové centrum nějaké velké a mocné firmy nebo nenapíšeme vlastní knihu a nechceme, aby ji někdo nelegálně šířil. Otázky kolem tohoto tématu jsou ale mnohem závažnější, než neautorizované kopie knih nebo porušované patenty.

každá diskuse o duševním vlastnictví musí totiž nevyhnutelně skončit u diskuse o vlastnictví jako takovém, které nás přece ovlivňuje úplně všechny. Z toho důvody si myslím, že kniha Obžaloba duševního vlastnictví je určena úplně pro každého, kdo kdy něco vlastnil nebo vlastní. Dalším důvodem je to, že N. Stephan Kinsella je advokát, což mě osobně docela dost překvapilo.

Slovník

  • Intervencionismus je perspektivou hospodářské politiky státu, která upřednostňuje vládní zásah do tržního hospodářství (cly, kvótami, restrikcemi, daněmi apod.)
  • Ekonomický statek – tak, jako se ve fyzice říká věcem tělesa, tak v ekonomii jsou to ekonomické statky

Recenze

Je tomu už dlouho, co jsem s pýchou psal malé céčko v kroužku kamkoliv se mi zlíbilo. Byl to copyright, právo, které údajně vzniká při tvorbě a po dokončení autorského díla. Ale až dnes jsem se pozastavil nad jeho mystičností a zkusil se trochu kriticky zamyslet, jestli to dává smysl. A nedává. Právo musí být laicky řečeno „hmatatelné“.

Obsah

Zákony o duševním vlastnictví, jejich problémy

Jak už název napovídá, budeme v této knize kritizovat duševní vlastnictví. Je mnoho míst, odkud se dá začít, ale nejobecnější je jeho příspěvek k bohatství společnosti. Předpokládejme, že bohatství lidí může být díky právním pravidlům o duševním vlastnictví zvýšeno. Tím se dostaneme mimo prvotní hádku s takzvanými odborníky, kteří nás budou ohromovat tabulkami s údaji jasně potvrzujícími jejich názor.

Maximalizace bohatství ale není cílem práva.

Jeho cílem je spravedlnost, která dává každému člověku, co mu náleží. To, když si uvědomíme, tak ustoupíme od velkolepých intervencionistických plánů, které spíše než plány připomínají socialismus.

Vlastnická práva člověka nemohou být pošlapána zákony maximalizujícími bohatství.

Se zákony o duševním vlastnictví ale existuje ještě nejeden problém – ne každá hodnota má tržní cenu (ve skutečnosti žádná hodnota nemá tržní cenu). Dokonce i pro statky, které tržní cenu mají, neslouží jako měřitel jejich hodnoty.

Hodnotou myslíme hodnotu pro konkrétního člověka vyjádřenou subjektivním pocitem. Pro milovníka starých automobilů může mít konkrétní veterán obrovskou hodnotu, i když nemá dostatek peněz, jejímž obětováním by zaplatil cenu a hodnotu pro sebe tak alespoň něčím objektivně prokázal. Podobně, dva různé veterány se stejnou cenou mohou mít různou hodnotu.

Podobně nelze srovnat užitek takového veterána pro dvě různé osoby. Zaprvé neexistuje objektivní měřítko, a zadruhé je to jako chov lidí ve výběhu – tobě svědčí víc zrní, zatímco druhému myši, tak ti dám zrní a nezajímá mě, co chceš ty.

A konečně, pokud bychom nechali stranou problém meziosobního srovnávání užitků, který jsme nakousli výše, a ospravedlnění přerozdělení, tak není vůbec jasné, zda duševní vlastnictví vůbec vede k nějaké změně bohatství.

Je diskutabilní, zda jsou patenty a copyrighty skutečně nezbytné k podpoře tvorbu a výzkumu, popř. zda přírůstek inovací převáží ohromné náklady systému duševního vlastnictví. Možná, že by bylo ještě více inovací, pokud by neexistovaly patentové zákony, možná by pro výzkum a vývoj bylo k dispozici více prostředků, kdyby nebyly utráceny za patenty a soudí spory. Je možné, že by společnosti měly mnohem větší motivaci inovovat, pokud by se nemohly spoléhat na svůj téměř dvacetiletý monopol.

To všechno znamená, že zákony o duševním vlastnictví nemohou být ospravedlněny. Takové zákony, jak si konkrétně ukážeme v dalších kapitolách, totiž porušují vlastnická práva, a tudíž přerozdělují majetek. Navíc jejich „příspěvek k bohatství“ trpí nezměrným problémem srovnávání toho, co je pro kterého člověka dobré (problém meziosobního srovnávání užitků).

Praktický a teoretický patent

Patenty mohou být získány pouze pro praktickou aplikaci myšlenek, ale nikoliv pro teoretické nebo abstraktní myšlenky samotné. To nesymetricky odklání zdroje od teoretického výzkumu a vývoje, ale přitom není jisté, jestli společnosti přinášejí větší přínos teoretické nebo praktické vynálezy a objevy.

Vyšetření legitimity násilí

Musíme mít na paměti, že když obhajujeme určitá práva a zákony, vyšetřujeme ve skutečnosti legitimitu a etiku použití síly a násilí pro jejich vynucování. Ptát se, jestli by měl být přijat určitý zákon, proto znamená ptát se, zda je správné použít v jistých případech násilí proti některým lidem.

Arbitrárnost délky trvání patentu či jiné právní ochrany duševního vlastnictví

Nikdo nemůže seriózně tvrdit, že devatenáct let pro patent je málo a dvacet jedna je příliš, asi tak jako, že cena jednoho galonu mléka je dnes objektivně příliš nízká nebo příliš vysoká. Abychom ale položili karetní domeček duševního vlastnictví, bude třeba mnohem více argumentů. Pojďme proto dále.

Nekonečný patent

Rozšířením období patentů a copyrightů do nekonečna, jak někteří navrhují, by byly následující generace rdoušeny stále rostoucími omezeními na používání jejich vlastního majetku, protože to je přesně to, co tyto zákony dělají. Jaká délka patentu je tedy objektivní? Když prozkoumáme kladný extrém i nekonečně malou dobu, tak vůbec žádná.

Porušení vlastnických práv

Zákony o duševním vlastnictví nám zakazují použít náš vlastní majetek.

Vemte si takový teoretický patent na perpetuum mobile – sice mám vlastní železo a temnou hmotu, ale ze zákona ho nemohu požít tak, jak uznám za vhodné. To je přece útok na vlastnické právo k mému majetku! Jako kdyby nepatřil mně, ale částečně tomu, kdo si udělal patent, a to nevyčerpatelným způsobem.

Stejně tak tvůrce vzorce je částečným vlastníkem majetku ostatních díky schopnostem práv o duševním vlastnictví, protože on může zakázat ostatním vykonávat určitou činnost nad jejich vlastním majetkem. K této problematice se ještě vrátíme.

To znamená, že pouhým autorstvím původního vyjádření myšlenek, pouhým pomyšlením na a zaznamenáním originálního vzorce informací nebo nalezením nového způsobu použití vlastního majetku (návod), se tvůrce duševního vlastnictví okamžitě magicky stává částečným vlastníkem majetku ostatních? To je šílenství.

Proč je hmotné vlastnictví legitimní

Co je vlastně na hmotných statcích tak unikátního, že jsou předmětem vlastnických práv a něčím majetkem? Skutečnost, že pro tyto statky může existovat konflikt více lidských účastníků. Samotná možnost pro konflikt o zdroj zachycuje jeho vzácnost, a dává tak vzestup potřebě etických pravidel, která mají řídit používání daného zdroje.

Myšlenky nejsou vzácnými zdroji v tom smyslu, že při jejich užití je možný fyzický konflikt.

Fundamentální společenskou a etickou funkcí vlastnických práv je zabránit meziosobnímu konfliktu nad vzácným zdrojem. Jak poznamenává Hans-Hermann Hoppe:

Pouze protože existuje vzácnost, existuje vůbec problém formulování morálních práv; dokud jsou statky nadbytečné (volné), není konflikt nad jejich užíváním možný a žádná koordinace činností není potřebná.

Proto jakákoliv korektně koncipovaná etika musí být formulována jako teorie vlastnictví, tj. teorie přiřazování práva výlučné kontroly vzácných prostředků. O tom je nejlépe psáno v Lidském jednání (budoucí odkaz).

Nekonečná hojnost

Vlastnická práva proto nejsou aplikovatelná na věci s nekonečnou hojností, protože nad takovými věcmi nemůže existovat konflikt. Myšlenka je tímto způsobem nevyčerpatelná stejně tak, jako autorství nad určitým knižním textem – každá kopie může myšlenku nést a myšlenku samotnou nelze vyčerpat (tzn. lze ji donekonečna kopírovat).

Problém práv o duševním vlastnictví je ten, že takto chráněné myšlenkové předměty nejsou vzácné (nejsou omezené).

Vaše používání vynálezu rádia nevylučuje moje používání radia. Neexistuje proto ekonomická vzácnost vynálezu rádia a žádná možnost konfliktu nad vzácným zdrojem. A tedy není nutnost pro žádnou exkluzivitu.

Teď bych podotkl, že to je přesně to, co ve mně vyvolávalo pocit nekonzistentnosti práv o duševním vlastnictví už od základní školy.

Obdobně pokud zkopírujete knihu, kterou jsem napsal, pořád mám svojí původní (hmatatelnou) knihu a pořád „mám“ skladbu slov, ze které se kniha skládá. Tedy autorská práce není vzácná ve stejném smyslu, jako je vzácný kus země nebo auto. Pokud seberete moje auto, už ho dále nemám. Pokud „seberete“ vzorec knihy a použijete jej k tvorbě vlastní fyzické knihy, pořád budu mít svoji kopii.

Totéž platí pro vynálezy a vskutku i pro jakýkoliv „vzorec“ nebo informace, které jedinec vyprodukuje nebo vlastní. Jak napsal Thomas Jefferson – sám vynálezce a první patentový úředník ve Spojených státech:

„Ten, kdo ode mne přejme nápad, přejme instrukci, aniž bych o ni já přišel; tak jako ten, kdo si ode mne připálí svíčku, získá světlo, aniž bych já potemněl.“

Původ důležitosti ohraničení vlastnictví

Je zřejmé, že aby se mohli jedinci vyhnout užívání majetku, který je vlastněn ostatními, musí být hranice vlastnictví a vlastnická práva objektivní (odborně řečeno mezisubjektivně zjistitelná); musí být viditelná. Z tohoto důvodu musí být vlastnická práva objektivní a jednoznačná. Jinými slovy „dobrý plot dělá dobré sousedy.“

Vlastnická práva musí být prokazatelně spravedlivá, stejně jako viditelná, protože nemohou plnit svou funkci zabraňování konfliktům, pokud nejsou akceptována jako férová těmi, kdo jsou těmito pravidly ovlivněni. Ale jaká vlastnická práva takovou podmínku splňují?

Objektivní, etická a nearbitrární alokace vlastnictví vzácných zdrojů

Autor říká, že takovou alokaci umožňuje pouze koncept prvotního přivlastnění (tzv. homesteading), resp. smísení země s prací. Dále jsou vzácné zdroje alokovány na základě dobrovolných smluv. Všichni zřejmě víme, co tím autor myslí – prostě vlastnictví, které neurčil stát ani jiná nátlaková skupina.

Co se prvotního přivlastnění a konceptu jako takového týče, existují obrovské spory v definicích, takže bych autora dále nerozporoval (to by bylo na samostatný článek). Všichni chápeme, o co jde, a to pro účel pochopení Obžaloby duševního vlastnictví stačí.

Dopady uznání duševního vlastnictví

Práva k duševnímu vlastnictví se dotýkají neduševních vlastnických práv všech ostatních, resp. zasahují do nich. Pokud jsou uznána vlastnická práva nevzácných zdrojů, tak to nezbytně znamená, že vlastnická práva k hmotným zdrojům poklesla. Je tomu tak proto, že jediným způsobem, jak uznat myšlenková práva v našem skutečném světě, je jejich alokace k hmotným statkům. To je přesně ten vynálezce, který nemůže použít vlastních prostředků k tvorbě.

Abych měl efektivní patentové právo – právo k myšlence nebo vzorci, nikoliv ke vzácnému zdroji – musím mít kontrolu nad vzácnými zdroji všech ostatních. A to je přesně to, co se po prohřešku v oblasti duševního vlastnictví děje.

Firmě nebo jednotlivci je zakázáno nakládat s vlastním majetkem tak, jak uzná za vhodné, dokonce aniž by někoho ohrožoval násilím!

Ve skutečnosti proto můžeme vidět, že práva duševního vlastnictví implikují nové zvláštní pravidlo pro získávání práv k vzácným zdrojům, které podřezává libertariánský princip prvotního přivlastnění, resp. práva duševního vlastnictví realokují cizí již vlastněný majetek. Najednou vám tak úplně nepatří kus železa, pokud z něj vyrobíte patentovanou převodovku do auta, a ještě budete mít tu drzost ji prodávat.

Duševní vlastnictví jako smlouva

Limity smluv

Patent či copyright jsou dobré proti všem třetím stranám, bez ohledu na jejich souhlas či nesouhlas se smlouvou. Jsou to skutečná práva svazující každého stejným způsobem, jako můj vlastnický titul ke kusu půdy zavazuje každého respektovat můj majetek, a to dokonce i tehdy, kdy se mnou nemá uzavřenou smlouvu.

Smlouva oproti tomu svazuje pouze strany smlouvy a je jako soukromé právo mezi nimi. To ale bohužel nemá žádný smysl. Příkladem třeba prozrazení zápletky zakoupené knihy.

Když mám knihu, kterou smím kopírovat, a kterou nesmím kopírovat, jsou nerozeznatelné. Leda, že by od té se zákazem visel nějaký magický pramínek reprodukčního vlastnictví táhnoucí se až k původnímu vlastníkovi. To je však nesmysl a tento pohled není udržitelný. Vestavěné abstraktní právo na kopírování neexistuje jednak proto, a jednak kvůli neomezenosti zdroje své abstraktnosti. Takové právo je totiž nevyčerpatelné.

To nás vede k dedukci, že hranice majetku musí nezbytně být objektivní a intersubjektivně (mezi více lidmi) zjistitelné i viditelné. Rozdíl mezi výše uvedeným knihami objevit nelze. Pramínky práv nikdo bohužel nevidí.

Další podobný problém je zřejmá informace – „princip knížky odložené na lavičce“. Jak může nějaké právo vůbec zabránit třetí straně ve využití těchto informací? Trochu mi to připomíná opisování mimo školní lavice.

Informace zřejmé z předmětu (patentovaný přístroj, text knihy…) dokáže třetí strana užít vždycky, ať už bude první nakupující svázán sebedokonalejší smlouvou, což znamená, že smlouva, která toto zaručuje, nemůže nikdy fungovat, a pokud se někdo rozhodne (např. stát), že ji bude vymáhat, pak musí hrubým způsobem narušit cizí vlastnictví.

Příklad s ropou – stejné jako patent. Nepřirozená vzácnost uvalená na duševní vlastnictví informace, že je na sousedovic pozemcích ropa. Když to jeden ze sousedů zjistí a upozorní ostatní, zřejmě objevitel zdrojů ropy už nekoupí jejich pozemky tak levně, jak původně zamýšlel. Nedává ale vůbec žádný smysl je obžalovat a chtít, aby mu to prodali za cenu, za níž by to prodali, kdyby o ropě nevěděli. Dnešní zákon by to bohužel řešil úplně stejně, čímž by sousedům zakazoval dělat si se svými pozemky, co uznají za vhodné.

Formy duševního vlastnictví

  • Copyright a patent
  • Obchodní tajemství
  • Trademarky – kdo rozhoduje a jak moc spravedlivě a symetricky, o tom, jak jsou si dvě loga podobná? Stát

Činnost jednoho prodejce hamburgerů (falešného) fyzicky nenarušuje majetek toho druhého. Držitel trademarku proto nemá právo na svoji značku.

Závěr

Vidíme, že systém vlastnických práv k myšlenkovým předmětům nezbytně vyžaduje porušení jiných individuálních vlastnických práv, např. používat svůj vlastní majetek podle vlastního uvážení. Takový systém ale vyžaduje nové pravidlo přivlastnění, které rozvrací pravidlo prvního uživatele. Takový systém rozvrací normální vlastnická práva a omezuje lidi.

Autor čerpal z Murrayho Newtona Rothbarda (budoucí odkaz). Patentové a podobné zákony nejsou a ani nemohou být jednoznačné.

Autor doporučuje knihu Hans-Hermann Hoppe: The Theory of Capitalism and Socialism.

Koho zajímá otázka, proč zrovna vlastnická práva jsou to gró celého liberalismu, tak tomu je určena kniha Manifest svobody od Murrayho Newtona Rothbarda a Lidské jednání od Ludwiga von Misese (budoucí odkazy oba dva).

Shrnutí – proč duševní vlastnictví ne?

  • Pouze protože existuje vzácnost, existuje vůbec problém formulování morálních práv; dokud jsou statky nadbytečné (volné), není konflikt nad jejich užíváním možný a žádná koordinace činností není potřebná
  • Vlastnická práva nejsou aplikovatelná na věci s nekonečnou hojností, protože nad takovými věcmi nemůže existovat konflikt
  • Myšlenky nejsou vzácnými zdroji v tom smyslu, že při jejich užití je možný fyzický konflikt
  • Pokud jsou uznána vlastnická práva nevzácných zdrojů, tak to nezbytně znamená, že vlastnická práva k hmotným zdrojům poklesla
  • Abych měl efektivní patentové právo – právo k myšlence nebo vzorci, nikoliv ke vzácnému zdroji – musím mít kontrolu nad vzácnými zdroji všech ostatních
  • Zákony o duševním vlastnictví nám zakazují použít náš vlastní majetek
  • Duševní vlastnictví znamená, že firmě nebo jednotlivci je zakázáno nakládat s vlastním majetkem tak, jak uzná za vhodné, dokonce aniž by někoho ohrožoval násilím!
  • Práva duševního vlastnictví realokují cizí již vlastněný majetek
  • Patent či copyright zúčastňují třetí stranu, bez ohledu na její souhlas či nesouhlas se smlouvou
  • Neexistuje magický pramínek duševního vlastnictví
  • Maximalizace bohatství není cílem práva. Jeho cílem je spravedlnost, která dává každému člověku, co mu náleží
  • Vlastnická práva člověka nemohou být pošlapána zákony maximalizujícími bohatství
  • Ptát se, jestli by měl být přijat určitý zákon, proto znamená ptát se, zda je správné použít v jistých případech násilí proti některým lidem

Můj dodatek – psychické násilí, kyberzločin, výhružky a násilí obecně

Pokud bychom měli jít skutečně do hloubky (alespoň s tím vlastnictvím), tak budeme zdaleka za hranicemi tohoto článku. I přesto si ale dovolím rozvést pár věcí, které by moderního člověka mohly v souvislosti s touto knihou napadnout.

Psychické násilí funguje úplně stejně, jako duševní vlastnictví.

Kyberzločinem mám na mysli práva k autorským dílům umístěným na internet. Stejný příběh – jak můžu někomu zakázat, aby šířil zjevnou informaci, a tedy např. fotografii s autorským právem? Nijak. Mystický pramínek vlastnictví nikde není, nehledě na to, že návštěvník internetu nemá s autorem uzavřenou žádnou smlouvu o tom, že nebude jeho dílo šířit dál. A stejný příběh i v ohledu nevyčerpatelnosti zdroje – obrázek, hudba nebo video je „nevyčerpatelný“ zdroj práva, což je v rozporu s požadavky na věc, která by měla být chráněna vlastnickými právy (autorské právo je podmnožinou vlastnických práv).

Co ale výhružky? Výhružkami prozrazením nějakého tajemství se zabývám zde (budoucí odkaz). Výhružka ublížením je ale něco úplně jiného – ta spadá spíše pod problematiku násilí ve vztahu k vlastnickým právům jako takovým, a zde se jí zabývat nebudu. Možná v jiném článku (budoucí odkaz).

Osobní názor

Duševní vlastnictví nedává smysl a irituje mě, že lidé, kteří ho vášnivě obhajují, nikdy nešli a ani nemohli jít až k jádru problému, protože by se při tom museli zabývat ekonomií a praxeologií (budoucí odkaz).

Zdroj obrázku v náhledu: Paralelná Polis

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..