Murray N. Rothbard: Etika svobody

Kniha, která odporuje našemu mnohdy zažitému a rozpornému chápání svobody a která nás nutí se zamýšlet nad věcmi ohledně společnosti a člověka, jež jsou natolik revoluční, nové, ale přitom tolik známé a šokující, že mění způsob, jak nahlížíme na svět. Dovolte, abych vám představil Etiku svobody, konečnou obhajobu svobodné společnosti v rámci libertariánů první poloviny dvacátého století.

Obsah

Úvod

Jestli bych si měl vybrat, jaká kniha mě utvrdila v konečné platnosti libertariánských myšlenek, řekl bych dnes bez váhání Etika svobody. Neříkám to jen proto, že lidé už dnes nemají čas číst „běžné věci“ a chtějí věnovat pozornost pouze „exkluzivním věcem“, říkám to proto, že jsem o tom naprosto přesvědčen.

Recenze

Kniha zřetelně postrádá přehlednost kvůli téměř žádným podkapitolám (zlatý Mises!). Nečekejte u knihy nějakou extra záživnost a nechtějte následující koncentrovaný obsah přečíst úplně celý, spíše čtěte o konkrétních oblastech, které vás zajímají, a samozřejmě začátek o vlastnických právech, z nichž zbytek knihy vyvěrá.

Za mě jde o dokonalý soupis libertariánské etiky.

Obsah

Svou koncentraci knihy budu na různých místech doplňovat o kritiku, kterou ale neberte zle, protože Rothbard byl první libertarián, který se pokusil splnit úkol, který definoval. Rozhodl jsem se ji nedávat na závěr ani pro ni psát specializovaný článek, protože není tak rozsáhlá, a protože bude pro čtenáře pohodlnější ji mít umístěnou přímo pod kapitolami, jejichž myšlenky kritizuji.

Slovník

Začátek tohoto knižního koncentrátu (a zdroje, na jehož části se budu z různých článků odkazovat, abych se zbytečně neopakoval) proložím slovníkem, protože zde jsou definice pojmů opravdu klíčové. I když třeba nebudete s některými definicemi úplně souhlasit, tak je proteď přijměte, jinak vám nebude kniha dávat smysl.

Morální, etický, svobodný… kdo se v tom má, sakra, vyznat? Když jsem tuto knihu četl poprvé, myslel jsem, že se na ni vykašlu, protože mě naprosto odradily termíny a odborné výrazy spadající někdy až do velmi pokročilého studia filozofie. Všechno jsem si ale dohledal a pochopil, takže akorát zbývalo najít motivaci pro Vás, proč se tímto slovníkem prohrabat.

Berte to asi tak: pokud vás zajímá společnost a už jste se někdy vyjádřili k politickým otázkám, které ovlivňují každého z nás, je dobré té omáčce kolem toho alespoň trochu rozumět. To, co zde předkládám, je absolutní minimum. Pokud se ale i přesto rozhodnete to přeskočit, bránit vám v tom nebudu.

Slovník 1 – Norma

  • Norma (někdy také standard) = požadavek na chování nebo vlastnosti věci člověka, situace apod., který se buďto předepisuje a vyžaduje, nebo popisuje, co je normální (přijatelné nebo obvyklé)
  • Normativní = určující závaznou normu (etika normativní = řídící se dle norem, zjevně hodnotově zabarvená, tj. ovlivněná hodnotovými soudy)
  • Hodnotový soud = osobní a subjektivní soud nad nějakým jednáním zcela závisející na hodnotách soudícího (př. „na jeho místě bych si místo lodě koupil dům“ – člověk, který zuří nad tím, že si nekoupil dům, vykonává hodnotový soud)
  • Světský = pozemský (opak věcí posvátných)

Hodnotový soud je nevhodný k vědeckému zkoumání i ke zkoumání podstaty lidského jednání.

Slovník 2 – Etika, morálka a další

  • Etika = teorie morálky, filozofická disciplína, která se zabývá mravním rozměrem skutečnosti, je disciplínou praktické filozofie

Neplést s etiketou! Etiketa = soubor společenských pravidel, který vám umožňuje pohybovat se ve společnosti, aniž byste se dopouštěli společenských trapasů

  • Morálka (z lat. moralitas, správné chování) = znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti

V běžné řeči i ve filozofii se morálkou obvykle rozumí principy a zásady správného jednání, jimiž se člověk řídí z vnitřního přesvědčení, ne ze strachu či donucení. Normativní význam slova morálka zdůrazňuje, že se jedná o zásady všem rozumným bytostem společné, kdežto kulturní odlišnosti jsou druhořadé.

Upozornění na termín „morální“

Rothbard bude v knize používat toto slovo poměrně často. Nenechte se, prosím, zmást – když řekne „morální“, je třeba chápat kontext, protože někdy tím pouze označuje vlastní názor nějakého člověka nebo skupiny lidí, kteří mají jednoduše nějakou představu správného jednání. Nemusí to nutně znamenat, že tím myslí libertariánsky morální.

Etika, teorie morálky, má dvě odnože:

  • Osobní etika = pustit starou paní v metru si sednout
  • Politická filozofie = soustavné studium základních otázek uspořádání lidských společností, moci, vlády a sátu

V knize Etika svobody se budeme bavit výhradně o politické filozofii.

  • Politikou obvykle označujeme způsoby rozhodování určité skupiny lidí v určité oblasti lidského života

Slovník 3 – Libertarianismus a další

Morální věda libertarianismus = spojení moderní marginalistické ekonomie a politické ekonomie (etiky) přirozených práv

To znamená spojení ekonomie, používající mezní veličiny, s tou částí etiky, která řeší uspořádání společnosti přirozenými právy (etiky. A že je ta věda morální, znamená podávající celkovou představu správného jednání ve společnosti.

  • Libertarianismus = je označení pro skupinu politických ideologií, které odmítají donucování a naopak vyzdvihují politickou i obecnou svobodu a aktivitu skrze dobrovolná občanská sdružení či spolky, dále se zasazují o společnost s minimálními zásahy státu nebo v krajních případech o společnost zcela bez státního zřízení (Rothbard považuje tuto možnost, tzv. anarchokapitalismus, za skutečný význam libertarianismu)
  • Anarchokapitalismus = směr anarchismu, který zdůrazňuje soukromé vlastnictví a z něj plynoucí přirozená práva jako klíčové pro realizaci bezstátní společnosti
  • Kapitalismus = ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení zisku (ne pouze peněžního!!!). Akumulací (části) zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem navýšení zisku. V této knize si ukážeme, proč je to zcela přirozené.

Anarchie je vrcholným vyjádřením kapitalismu a kapitalismus je vrcholným vyjádřením anarchie.

  • Liberalismus = politický směr nebo také filozofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota. Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství. V různých oblastech světa se však liberalismus dále vyvíjel odlišně, a proto může mít slovo „liberalismus“ celou řadu významů v závislosti na kontextu a regionu, které se mohou i částečně ideologicky rozporovat

Někdy lze liberalismus a libertarianismus zaměnit, ale oba pojmy se liší jak časově tak i mírně obsahově.

Slovník 4 – Ekonomické pojmy

  • Ekonomie = nauka, která se zabývá popisem a analýzou výroby, distribuce a spotřeby ekonomických statků (zejména zboží, služeb a peněz), a zkoumá, jak jsou omezené zdroje rozděleny mezi jednotlivá alternativní využití
  • Ekonomika = shrnutí hospodaření určitého subjektu (státu, firmy, rodiny…) – neplést s ekonomií
  • Marginalistická ekonomie = používá mezní („marginální“) veličiny a limity
  • Praxeologie = věda o lidském jednání, či jinými slovy „logika lidského jednání“, jejíž součástí je i ekonomie (praxeologie není morální vědou jako libertarianismus, tj. hodnotové soudy bere jako vstupní data; pak ale na jejím základě nelze vybudovat etiku svobody)
  • Rakouská ekonomická škola = od ostatních ekonomických škol se odlišuje svou metodologií, jejíž podstatou je analýza lidského jednání a využívání deduktivní logiky

Slovník 5 – Nezařazené termíny

  • Axiom = tvrzení, které se předem pokládá za správné, a tudíž se nedokazuje (stejně jako postulát)
  • Ad-hoc = latinský obrat, znamenající doslova „k tomuto“, překládaný jako „za určitým účelem“ nebo „pro tento jednotlivý (konkrétní) případ“
  • Status quo = doslova stávající stav
  • Laissez-faire = francouzsky „nechte činit, nechte plynout“ je heslo klasického liberalismu vyjadřující hlavní ekonomickou zásadu, aby stát nezasahoval do hospodářství a nesnažil se ho řídit
  • Empirismus = směr ve filozofii a převládající přístup ve většině vědních oborů, který za jediný zdroj poznání pokládá smyslové zkušenosti
  • A priori = nebo také apriori je latinské spojení (doslova z předchozího), které znamená „předem“ nebo „předchůdný“

Ostatní termíny vám budou představeny v průběhu.

Postavy

Nedokážu si představit, že bych knihu vstřebal, aniž bych něco nevěděl o určitých význačných jménech. Vy však můžete tuto pasáž přeskočit.

  • Ludwig von Mises – zakladatel praxeologie
  • Murray Newton Rothbard – jeho žák a pokračovatel; zakladatel anarchokapitalismu
  • Hans Hermann-Hoppe – významný představitel pozdní Rakouské ekonomické školy a bývalý marxista
  • Robert Nozick – americký filozof a politolog, představitel politického liberalismu, který silně ovlivnil pravicové politické myšlení 70. a 80. let 20. století
  • Lysander Spooner – politický filozof 19. stol. a individuální anarchista
  • Albert Jay Nock – americký libertarián a vzdělávací teoretik
  • Lord Acton (John Emerich Edward Dalberg-Acton) – anglický liberální katolík, historik a novinář, v letech 1859-1866 poslancem Dolní sněmovny
  • David Hume – významný skotský filozof 18. stol., který poukázal na nedostatky empirismu
  • David McCelland – americký psycholog 20. stol., který studoval zejména osobnost a motivaci (proslul svou motivační teorií „potřeby úspěchu“)
  • William Lloyd Garrison – žurnalista a odpůrce otroctví v Americe
  • Kenneth Hesselberg – autor jedné z politických etik
  • James A. Sadowsky – profesor filozofie na Fordhamově univerzitě (začal učit v r. 1960)
  • Elisha Hurlbutová – soudkyně nejvyššího soudu v r. 1847
  • Williamson M. Evers – americký politický aktivista zapojený do libertariánského hnutí ve Spojených státech

Úvod

Hans-Hermann Hoppe

Rothbard ve svých Zásadách ekonomie podal kompletní argumentaci na obhajobu „zcela tržní“ ekonomiky či systému anarchie soukromého vlastnictví (to asi nejlépe vyjadřuje jeho citát „kapitalismus je vrcholným vyjádřením anarchie a anarchie je vrcholným vyjádřením kapitalismu“, který se kvůli historickému cítění významu obou termínů a své krkolomnosti stal terčem vášnivé kritiky). Takže cílem této knihy taková obhajoba již nebude.

Původně byla ekonomie a etika dvě úplně jiné vědy. Zatímco ekonomie byla hodnotově neutrální, tak etika normativní. Vlastnictví se ale z obou z nich vytrácelo (ekonomům znělo příliš normativně a politickým filozofům příliš světsky). Rothbard ho znovuobjevil jako jejich společný jmenovatel.

  • Normativní = určující závaznou normu (etika normativní = řídící se dle norem, zjevně hodnotově zabarvená, tj. ovlivněná hodnotovými soudy)
  • Hodnotový soud = osobní a subjektivní soud nad nějakým jednáním zcela závisející na hodnotách soudícího (př. „na jeho místě bych si místo lodě koupil dům“ – člověk, který zuří nad tím, že si nekoupil dům, vykonává hodnotový soud)

Rothbardovská ekonomie je vybudována z prostého a nepopiratelného axiomu (předem platného tvrzení, jež se nedokazuje), že člověk jedná, tj. že za pomocí vzácných prostředků (ekonomických statků) vždy a bez výjimky touží po a dosahuje více uspokojivého stavu, pokud má alespoň minimální šanci svůj slav takto změnit. Tímto jsou ekonomické poučky povýšeny a získávají status apriorních (předchůdných ,tj. nezávislých na skutečnosti) zákonů (proto se ekonomické zákony nedokazují skrze sběr historických dat – bylo by to jako dokazovat Pythagorovu větu sestrojováním a měřením trojúhelníků, zda jsou opravdu pravoúhlé, pokud se dodrží Pythagorova věta)

  • Axiom = tvrzení, které se předem pokládá za správné, a tudíž se nedokazuje (stejně jako postulát)

Už Mises ukázal, že praxeologie (stejně jako jakákoliv jiná věda) nemůže dojít k prvotní příčině všeho, a tudíž je třeba se někde zastavit (třeba proč jsou statky omezené apod.). Tvrzení, že člověk jedná, když cítí nespokojenost s dosavadním stavem a vidí možnost, že ji jednáním dokáže odstranit, není z ničeho vydedukované (spíše potvrzuje samo sebe), a to se některým intelektuálům vůbec nezamlouvá. Není ale sebemenší důvod kvůli tomu libertarianismus zavrhnout. Nejsme schopni axiom jednání blíže prozkoumat.

Rothbard jeho praxeologii až na nesouhlas s jeho teorií etiky přijal a díky konceptu vlastnictví, doprovázející každé jednání (protože předpoklad jednání je nepříznivý stav, kdy je nějakého statku omezené množství), převzal a dotáhl do logického konce.

Uvědomil si totiž, že běžné ekonomické termíny (přímá a nepřímá směna, trhy, tržní ceny, agrese, útok, zločin nebo podvod) nemohou být definovány bez předchozí teorie vlastnictví.

Přístup ke znovuobjevení klíčové role konceptu vlastnictví

Na jedné straně stojí Rothbard a na straně druhé Coase, Demsetz a Alchian (tzv. Chicagská škola).

Coase, Demsetz a Alchian převzali pozitivistické dogma, že neexistuje racionální etika, a proto potřebujeme stát. Možná to i zní rozumně a člověk by se snadno nachytal. Chigagané tvrdí:

„Dokud existuje vzácnost, a tedy prostor pro vznik konfliktu mezi lidmi, tak každá společnost potřebuje vytvořit dobře definovaný systém vlastnických práv. Absolutně správný systém vlastnických práv neexistuje, neexistují absolutní práva. Existují pouze alternativní způsoby určení vlastnických práv, které rozhodnou, zda je něco správného či nikoliv.“

Pokud není k dispozici žádný absolutní etický standard, volba mezi alternativními systémy určování vlastnických práv bude prováděna v případě konfliktů vládními soudci.

Rothbard věděl, že je to jen starý a vnitřně rozporný etický relativismus. Pokud totiž někdo vykáže etické otázky mimo pole vědy a pak požaduje, aby byla vlastnická práva určována podle utilitární analýzy nákladů a výnosů nebo aby je určovali tímto způsobem vládní soudci, tak tím etiku vlastně explicitně také navrhuje (a jedná se o etiku etatismu).

  • Relativismus = postoj, že něco, co jiní pokládají za absolutní a na ničem nezávislé, ve skutečnosti závisí na něčem jiném a může se tedy i měnit
  • Etatismus = víra ve stát („stát se o nás postará“, „stát nás ochrání“, „stát se splete méně než svobodný podnikatel“ apod.)
  • Pozitivismus = stanovisko, případně způsob myšlení, chce se vyhnout spekulaci a vycházet jen z „daného“, tj. z jednotlivých ověřitelných faktů
  • Pozitivní právo = takové právo, které v dané době lze odvodit z platného systému právních norem (tvůrce pozitivního práva je stát)
  • Utilitarismus = filozofický a etický směr, který chce lidské jednání poměřovat podle toho, kolik užitku (dobra, štěstí, blaha) způsobí, příp. kolik zla odstraní; jeho základní postoj zní „největší štěstí pro všechny“

Odmítání možnosti racionální etiky vede k etatismu.

Rothbardův úkol

Jak napsal autor už v předmluvě, byl si moc dobře vědom, že se libertarianismus s praxeologií a ostatními svými součástmi neobejde bez vystavění etiky svobody. Byl si vědom, že musí vytvořit etickou teorii

Libertariánské krédo a etika svobody

Konečná snaha lidské etiky = co teď smím udělat v prostředí, kde jednám a kde jsou statky vzácné, tudíž může při jejich používání dojít k meziosobnímu konfliktu

Člověk vlastní své tělo a statky, které získal (prvotně si přivlastnil) dříve než ostatní a tato práva jsou absolutní (práva soukromého vlastnictví).

Jsou ale i spravedlivá, protože kdyby nebyla, tak máme jen dvě alternativy – buď by někdo jiný (B) vlastnil člověka (A) a plody jeho práce, což je otrokářství, nebo by oba spoluvlastnili obě těla i statky, což je neudržitelné (o tom mluvil Rothbard i v Manifestu svobody). Vysvětlíme si.

Pokud má být nějaké pravidlo spravedlivý zákon, pak musí platit univerzálně (tj. stejně pro všechny), V případě otrokářství by vznikla skupina otrokářů a otroků, na něž by se zřejmě vztahovalo „jiné právo“.

Druhá „komunální možnost“ trpí nedostatkem, protože jsou všechny statky kolektivním vlastnictvím všech. Nikdo by totiž nemohl s ničím nic dělat bez souhlasu ostatních, kteří by mu souhlas stejně nemohli dát, protože nejsou plnými vlastníky svých vlastních těl.

Právo na vlastnictví sebe a pravidlo homesteadingu (prvotního přivlastnění) platí pro všechny stejně a (na rozdíl od komunálního řešení) zajistí přežití lidstva.

  • Homesteading = zjednodušeně, kdo dřív přijde, ten dřív vlastní

Prakticky nejde o nic nového

Rothbard si byl při úvahách o anarchismu vědom, že za zajištěním mírové lidské spolupráce musí stát hrozba násilím, která přinutí člověka nerespektujícího vlastnická práva se podvolit pravidlům života ve společnosti (tj. nebyl naivní anarchista, který předpokládá, že by společenský řád mohl existovat i bez nátlaku a donucení, jež brání jednání, které je pro společnost škodlivé). Přisoudil proto klíčový význam konceptu trestu (soukromé vlastnictví a právo na fyzickou obranu bylo neoddělitelné).

Nikdo nemůže být opravdovým vlastníkem ničeho, není-li mu umožněno jeho vlastnictví fyzickou silou bránit proti možným útokům a útočníkům. Rothbard se ptá: „Bylo by někomu dovoleno „vzít spravedlnost do vlastních rukou“? Bylo by oběti nebo jejímu známému dovoleno domáhat se osobně na zločinci spravedlnosti? Odpovědí je, že samozřejmě Ano, jelikož veškerá práva na potrestání jsou odvozena z práva oběti na sebeobranu.“

Otázka tedy nezní, zda zlo a agrese existují, nebo neexistují, ale jak se s jejich existencí spravedlivě a efektivně vypořádat. A právě v odpovědi na tuto otázku nachází Rothbard odpověď, jež z něj dělá anarchistu.

Odpovědí klasických liberálů – od amerického Prohlášení nezávislosti k Misesovi – na tuto otázku bylo vložení nezbytné úlohy ochrany života, svobody a majetku do rukou vlády. To byla také jediná funkce vlády. Rothbard tento závěr odmítá (je-li vláda definována pomocí své moci zdaňovat a být finální rozhodovací instancí [teritoriální monopol jurisdikce]).

  • Libertarianismus = je označení pro skupinu politických ideologií, které odmítají donucování a naopak vyzdvihují politickou i obecnou svobodu a aktivitu skrze dobrovolná občanská sdružení či spolky, dále se zasazují o společnost s minimálními zásahy státu nebo v krajních případech o společnost zcela bez státního zřízení (Rothbard považuje tuto možnost, tzv. anarchokapitalismus, za skutečný význam libertarianismu)
  • Liberalismus = politický směr nebo také filozofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota. Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství. V různých oblastech světa se však liberalismus dále vyvíjel odlišně, a proto může mít slovo „liberalismus“ celou řadu významů v závislosti na kontextu a regionu, které se mohou i částečně ideologicky rozporovat

Soukromé vlastnictví, jež je výsledkem aktu prvotního přivlastnění, výroby či dobrovolného převodu od předešlého vlastníka k vlastníku novému, implikuje právo vlastníka na výlučnou jurisdikci (pravomoc) nad jeho vlastnictvím. Samou podstatou soukromého vlastnictví je ve skutečnosti vytvoření fyzicky oddělených domén výlučné jurisdikce (aby bylo možné se vyhnout potenciálním konfliktům ohledně používání vzácných zdrojů).

Žádný soukromý vlastník se z principu nemůže vzdát svého práva konečného rozhodování o svém majetku a jeho obrany ve prospěch někoho jiného, dokud svůj majetek neprodá nebo jinak nepřevede (a v tom případě by nad ním začal mít jurisdikci někdo jiný). Do té doby, dokud tedy něco není opuštěno, patří tato práva stále vlastníkovi této věci.

V ostrém protikladu k výše uvedenému spočívá teritoriální monopol ochrany a jurisdikce – stát – od samého počátku na nepřípustném aktu vyvlastnění a dává monopolistovi a jeho reprezentantům licenci k dalšímu vyvlastňování (zdanění).

Z toho vyplývá, že každému z vlastníků je zakázáno přerušit s jeho údajným ochráncem spolupráci a že nikdo kromě tohoto monopolisty nesmí vykonávat konečnou jurisdikci nad jeho vlastním majetkem. Naopak. Každý s výjimkou tohoto monopolisty ztratil své právo fyzické ochrany a obrany před možným útokem ze strany státu, a je tedy vůči akcím svého vlastního údajného ochránce učiněn bezbranným. Následkem toho bude docházet k trvalému nárůstu ceny spravedlnosti a ochrany a kvalita spravedlnosti a ochrany začne klesat.

Daněmi financovaná ochranná agentura představuje pojmový rozpor. Je to útočný ochránce, a jeho výsledkem budou, bude-li umožněn její jeho, rostoucí daně a stále méně ochrany. Obdobně také povede existence soudního monopolu k postupnému úpadku spravedlnosti. Když se totiž nikdo nemůže dovolávat spravedlnosti jinde než u státu a jeho soudů a soudců, spravedlnost bude nepřetržitě překrucována ve prospěch státu, až se nakonec myšlenka neměnných zákonů lidského chování stane zcela minulostí a bude nahrazena myšlenkou, že zákon je představován positivní státem vytvářenou legislativou.

Rothbard usoudil, že klasické liberální řešení zásadního lidského problému ochrany je zcela mylné a naivní. Jediné omezení moci státu spočívá v jeho odstranění. Každý minimální stát totiž obsahuje nevyhnutelnou tendenci měnit se na stát maximální. Jakmile je jedné agentuře umožněno vybírat jakékoli daně, ať jsou sebenižší a slouží jakémukoli účelu, bude se přirozeně snažit využívat současných daňových příjmů k vybírání ještě větších budoucích daní pro stejný účel i účely jiné. Obdobně, získá-li agentura jakýkoli soudní monopol, bude přirozeně využívat této privilegované pozice k další expanzi vlivu své jurisdikce.

Rothbardův anarchismus nebyl zavrhován jenom kvůli svému „radikalismu“ a „pravicové“ podobě, ale také kvůli moderním deduktivním metodám, pomocí niž k nim dospěl. Nic nenavrhoval, nedomníval se, nezvažoval ani neproblematizoval. Použil axiom, kvůli čemuž ho ostatní akademici z demokraticky naladěné doby měli za intelektuálního absolutistu.

Rothbard a Nozick

Nozick byl impresionistický pisatel a k vědě měl hodně daleko, protože se mu nelíbilo ani použití rozhodujícího argumentu, který představuje donucení. Jeho libertarianismus se tak stal naprosto bezzubým.

Rothbard byl (dle Nozickovy definice) prototypem filozofa používajícího donucení. Člověk si neustále musí vybírat mezi dobrým a špatným jednáním a musí ho být schopen okamžitě určit a rozlišit, takže ano, etika, pokud má mít nějaký obsah, musí být praxeologicky „donucovací“. Člověk nemůže na čas přestat jednat (on je dokonce „nucen“ jednat), a proto předběžné domněnky a otevřené otázky jednoduše nestačí na splnění úkolu etiky.

McClellandova kritika

McCelland namítal bezvýznamnost libertariánské strany v americké politice a nelíbilo se mu Rothbardovo „redukování“ morálních dilemat na jeden či několik principů. McCelland zřejmě věří, že počet příznivců rozhoduje o pravdivosti.

Přijmeme-li tvrzení, že dojde-li ke konfliktu mezi konkurujícími si hodnotami, musíme se dle McCellanda podívat, co ve které situaci ztrácíme. Je ale klíčové, kdo o tom rozhodne. Konkurující si hodnoty jsou navzájem neslučitelné a vždy obsahují pohledy ohledně vzácných zdrojů. Z toho vyplývá, že obě strany to rozhodnout nemohou.

Pokud nevycházíme z univerzálních pravidel při rozhodování, čí volba je ta správná, a pokud vše závisí na „kontextu situace“, jak je dle našeho kritika možné, aby dopředu věděl, před vykonáním nějaké činnosti, zda je spravedlivá či nikoli? Nebo snad věří, že spravedlnost je možné vždy určit až po provedení volby? Jako by pak ale taková teorie mohla být nazývána lidskou etikou? Touto užitečnou duševní gymnastikou Rothbard drtí jednu konkurenční teorii za druhou.

Etika musí být redukcionistická. Existují-li konflikty hodnot a je-li vůbec možné se jim vyhnout, pak odpověď na etickou otázku není možné najít jinak, než zahrnutí konkrétních případů do obecných a abstraktních pravidel a principů.

McCelland: Nedošli bychom k jedinému principu etiky zahrnujícímu všechny konflikty

Pokud dle McCellanda budeme považovat etické principy za výsledek lidské smlouvy nebo dohody, dojdeme k více principům (nebo k jedné skupině vnitřně rozporných principů). To by znamenalo, že i když některé neshody můžeme vyřešit, tak jiné stále přetrvají a povedou k nekonzistencím a neslučitelnostem.

To je ale omyl, protože platnost principu vlastnictví sebe sama a prvotního přivlastnění je prokazatelně nezávislá a nepodmíněná souhlasem či smlouvou. Navíc Rothbardův požadavek univerzality není ani v nejmenším ovlivněn tím, zda diskutující o morálce nakonec dojdou či nedojdou k dohodě anebo zda uzavřou či neuzavřou smlouvu. Etika je předpokladem možnosti, nikoli výsledkem dohody nebo smlouvy. Principy sebevlastnictví a prvotního přivlastnění dělají smlouvu nebo dohodu možnou, včetně možnosti se nedohodnout a neuzavřít smlouvu.

Rothbardův přínos k tradici přirozených práv

Rothbardův nesporný přínos k tradici přirozených práv spočívá ve formulování principů vlastnictví sebe sama a prvotního přivlastnění jako praxeologických předpokladů – argumentace a jeho rozpoznání skutečnosti, že cokoli musí platit, aby vůbec mohla být argumentace možná, nemůže být následně argumentací rozporováno, aniž by tím došlo k praktickému vnitřnímu rozporu.

Tvrzení nabývá charakteru axiomu, jestliže lze ukázat, že ten, kdo ho popírá, toto tvrzení používá v rámci samotného postupu jeho domnělého vyvrácení. Jakákoli osoba účastnící se diskuze na libovolné téma, včetně diskuze o hodnotách, potvrzuje svou účastí, že je na živu. Pokud by se tato osoba opravdu stavěla proti životu, její účast na takovéto diskuzi by neměla žádný smysl, ve skutečnosti by pro ni nemělo smysl setrvávat dále na živu. Z tohoto důvodu domnělý odpůrce života při samotném průběhu diskuse fakticky potvrzuje svou vůli žít, a proto zachování a podporování něčího života nabývá charakteru nepopiratelného axiomu. (axiom neagrese)

Etika svobody a další koncepty trestů

Libertarianismus vyvinutý v Etice svobody není ničím jiným než politickou filozofií. Rothbard poskytl odpověď na otázku, která jednání jsou přípustná, a nelze proti nim proto legitimně použít hrozbu užití fyzické síly, a která jsou nedovolená, a lze je proto potrestat.

Neříkal nic o další otázce, totiž zda by všechna přípustná jednání měla být stejně tolerována či naopak trestána jinak než hrozbou fyzického násilí (nebo hrozbami, jež se nekvalifikují jako nepřípustné hrozby), např. formou veřejného nesouhlasu, ostrakismu, vyloučení a vykázání.

Předmluva

Rothbard byl přesvědčen, že může být praxeologie integrována do „vědy“ o individuální svobodě. Dlouho byl hodnotově neutrální, a tak se nepokusil o etickou teorii individuální svobody.

Čistě bezhodnotová analýza ale nemůže být dostatečnou obhajobou svobody.

Tato kniha se snaží vyplnit mezeru a představit systematickou teorii svobody. Pro tento úkol není třeba detailní kritika nebo analýza státu.

Část první: Přirozený zákon

1 Přirozený zákon a rozum

Na intelektuály, kteří sami sebe pokládají za „vědecké“, má slovní spojení „přirozenost člověka“ stejné účinky asi jako červený hadr na býka. „Člověk nemá žádnou přirozenost!“, zní moderní hlas a výrok jedné uznávané politické teoretičky

Před několika lety na konferenci Americké politologické asociace bylo řečeno, že přirozenost člověka je čistě teologickým pojmem, který musí být z jakékoli vědecké diskuse vyloučen. To je typickou ukázkou smýšlení soudobých (1982) filozofů.

Ve sporu o přirozenost člověka a o širší a kontroverznější pojem „přirozeného zákona“ obě strany (příznivci i odpůrci) opakovaně prohlašovaly, že přirozený zákon je nerozlučně spojen s teologií. V důsledku toho oslabilo mnoho obhájců přirozeného zákona svou pozici tím, že předpokládali nemožnost vystavět takovýto zákon toliko pomocí racionálních, filozofických metod. Předpokládali, že k vymezení pojmu přirozeného zákona je třeba teologické víry. Tábor odpůrců přirozeného zákona nadšeně souhlasil.

Protože víra v přirozený zákon vyžaduje víru v nadpřirozeno, je třeba jej vypudit z vědecké rozpravy a přenechat pojem přirozeného zákona oblasti tajemných duchovních nauk. Proto idea přirozeného zákona založeného na rozumu a rozumovém zkoumání téměř vymizela.

Člověk, který věří v rozumem založený přirozený zákon, čelí nepřátelství obou táborů. Jedni cítí zášť vůči náboženství, druzí mají dojem, že s pojmem přirozeného zákona se zadními vrátky vrací Bůh a mysticismus. To ale není pravda.

2 Přirozené právo jako „věda“

Je vskutku zarážející, že pro mnoho současných filozofů má samotný pojem „podstata“ nádech mysticismu a něčeho nadpřirozeného. Když pustíme jablko z výšky, spadne na zem, což všichni pozorujeme a pokládáme ve vztahu k jablku za přirozené (a stejně tak ve vztahu ke světu obecně). Dva atomy vodíku s jedním atomem kyslíku dají dohromady molekulu vody – výsledek, který je zakódován v samé podstatě vodíku, kyslíku a vody. Na takových pozorováních není nic tajemného ani mystického.

Proč tedy tolik povyku při vyslovení pojmu „podstata“? Svět se skládá z myriád pozorovatelných věcí či entit. To je nepochybný fakt. Jelikož se svět neskládá pouze z jedné homogenní věci nebo entity, plyne z toho, že každá z těchto věcí má odlišné atributy, jinak by všechno byla jedna věc. Stručně řečeno, specifické, vymezitelné příčiny budou mít specifické, vymezitelné účinky. Pozorovatelné chování každé entity je zákonem její přirozenosti, tento zákon určuje, jaký bude následek interakcí. Ze zákonů každé entity jsme schopni vybudovat komplex, který nazveme strukturou přirozeného zákona. Co je na tom „mystického“?

Na poli čistě fyzikálních zákonů bude tento pojem relativně nekontroverzní. Je-li ale použit ve vztahu k člověku, stává se daleko kontroverznějším. Nicméně jestliže jablka a kameny mají každý svou specifickou podstatu, je člověk jedinou entitou, jedinou bytostí, která ji mít nemůže?

A jestliže člověk má podstatu, proč nemůže být předmětem racionálního zkoumání a reflexe? Mají-li všechny věci podstatu, pak i podstata člověka může být zkoumána. Dnešní příkré odmítání pojmu podstaty člověka je tudíž arbitrární a apriorní. Etika přirozeného zákona postuluje, že dobro a zlo mohou být určeny tím, co splňuje nebo naopak co maří to, co je pro člověka nejlepší.

  • Arbitrární = protože jsem se tak prostě rozhodl („dohodnuté“), např. délka autorského práva k dílu po smrti autora je zcela arbitrární. Arbitrární věty ale nemají v etice svobody co dělat, protože nevycházejí z podstaty člověka (a z jeho jednání)
2.1 Kritika Davida Huma

Hume zbořil stavbu přirozeného zákona, když tvrdil, že hodnoty nelze odvodit z faktů a když konstatoval, že rozum je otrokem vášní (rozum je služebníkem emocí). Podle tohoto názoru jsou lidské emoce primární a dále neanalyzovatelné danosti, a tudíž teorii etiky nelze sestrojit.

Profesor A. Kenneth Hesselberg ale ukázal, že se mýlí. Společenský řád totiž není možný, dokud člověk není schopen pochopit, co to je, jaké jsou jeho přednosti a jaké normy chování jsou nezbytné k jeho nastolení a udržení. Jedná se o respekt k druhé osobě a jejímu řádně nabytému majetku, to je podstata spravedlnosti… Spravedlnost je ale produktem rozumu, nikoli vášní. Spravedlnost je nezbytným základem společenského řádu, společenský řád je nezbytný pro lidské blaho a štěstí. Je-li tomu tak, pak vášně musí být pod kontrolou norem, a nikoli naopak..

Přeloženo do češtiny, společenský řád je možný kvůli rozumu, který pochopí jeho výhody. Rozum proto není otrokem vášní (to by lidé nepracovali ve společnosti a netěžili z výhod, jež jim spolupráce a dělba práce poskytuje). Přirozený zákon porot lze sestrojit.

Etiku si nelze arbitrárně domyslet jako nějaký rozmar ani tvrdit, že je lidskými silami neobjevitelná.

3 Přirozený zákon versus pozitivní právo

  • Pozitivní právo = takové právo, které v dané době lze odvodit z platného systému právních norem (tvůrce pozitivního práva je stát). Není úplné, protože nedokáže zachytit všechny myslitelné situace, které v reálném životě vznikají. Většinou se jedná o právo psané

Právní zásady jakékoliv společnosti lze stanovit třemi způsoby: zachováváním obyčejů kmene nebo kultury, podrobením se arbitrární vůli těch, kteří ovládají státní aparát nebo objevováním přirozeného zákona rozumem.

4 Přirozený zákon a přirozená práva

V této knize budeme hovořit o právech, zejména o právech jednotlivců na vlastnictví sebe sama a hmotných předmětů. Jak ale „práva“ definujeme?

Když říkáme, že někdo má právo dělat určité věci, míníme tím jen a pouze to, že by od druhého bylo nemorální snažit se mu v dané činnosti fyzickou silou nebo její hrozbou zabránit. Netvrdíme ale, že jakékoli použití majetku v rámci daných pravidel je nutně morální.

Definice Jamese A. Sadowského vyzdvihuje klíčový rozdíl, jehož se v této práci budeme držet, a sice rozdíl mezi právem člověka a morálností nebo nemorálností výkonu takového práva. Budeme zastávat stanovisko, že je právem člověka dělat si se svým tělem, co uzná za vhodné. Je jeho právem nebýt při výkonu tohoto práva obtěžován či rušen.

Jaké jsou však morální nebo nemorální způsoby výkonu takového práva, to je otázka osobní etiky, ne politické filozofie. Ta se zabývá pouze záležitostmi subjektivního práva a rovněž řádným nebo nesprávným použitím násilí v mezilidských vztazích. Význam tohoto rozlišení je zcela klíčový.

5 Úkol politické filozofie

Cílem této knihy není vyložit nebo obhájit filozofii přirozeného zákona, ani vybudovat přirozenoprávní etiku jako základ pro morálku jednotlivého člověka. Cílem je předložit společenskou etiku svobody, tedy vybudovat subsystém přirozeného zákona, který rozvíjí pojem přirozených práv a který se zabývá tou správnou sférou politiky – násilím a absencí násilí jako mody mezilidských vztahů. Rothbard zkrátka předloží politickou filozofii svobody.

Část druhá: Teorie svobody

6 Robinzonovská společenská filozofie

  • Robinzonovská společenská filozofie = analýza izolovaného jedince stojícího tváří v tvář přírodě

Počáteční abstrahování od lidských vztahů má nepostradatelný význam. Zaprvé zabraňuje dezinterpretacím plynoucím z pohledu na dnešní svět jako na jeden celek a zadruhé umožňuje případně určit prvotní chybu v našem uvažování.

Zdroj: Čítárny.cz (autor: Jan Burian)

Může-li robinzonovská ekonomika poskytnout, a poskytuje-li, nepostradatelné základy pro ucelenou strukturu ekonomie a praxeologie – všeobecné formální analýzy lidského jednání – měl by vést obdobný postup ke stejným výsledkům i v oblasti společenské filosofie, při analýze fundamentálních pravd o povaze člověka tváří v tvář povaze světa, do něhož se narodil, jakož i světa ostatních lidí. Tato analýza může značně přispět k řešení takových problémů politické filozofie, jakými jsou povaha a role svobody, vlastnictví a násilí.

Jdeme na to!

Robinson nemá instinkty, ale rozum, který ho pohání na správné cestě k uspokojení jeho potřeb a přání.

Rozum je pro člověka nástrojem poznání a přežití.

Mnohých cílů musí dosáhnout kvůli zachování života (má hlad). Vyšší, příp. duchovní cíle jsou na jeho škále potřeb dál.

Časem zjistí, že musí zvolit své cíle, naučit se, jak jich za použití přírodou daných zdrojů dosáhnout, a nakonec vynaložit pracovní úsilí k přetvoření těchto zdrojů do více užitečné podoby, tj. na tzv. „kapitálové statky“ a na statky „spotřební“, jež může ihned konzumovat (spotřební statek může být v dnešní době i nový dron, kamera či mobil za předpokladu, že skrz něj spotřebitel nedosahuje zisku).

Robinson musí vyrábět dříve, než začne spotřebovávat a mění přírodu a prostředí v souladu s vlastními cíli místo toho, aby jím byl předurčen jako v případě zvířat.

Robinson si uvědomuje svou svobodnou vůli a objevuje přirozenou skutečnost, že má vládu vlastní mysli nad svým tělem a jeho činností. Uvědomuje si sebevlastnictví. To vše je součástí lidské povahy.

Robinson není vševědoucí, a tudíž je náchylný k chybám. Jeho svoboda není moc provádět neuskutečnitelné úkony jako např. překonávat moře jedním skokem, proto je nesmysl ji takto definovat. Svobodná vůle Robinsona je samozřejmě omezena přírodními zákony.

Teď říkáme pouze to, že Robinson je zcela svobodný ve smyslu společenské svobody, tj. absence obtěžování ze strany jiných osob. Svět, v němž vedle sebe existuje více lidí, už vyžaduje naše další zkoumání.

Pokud zůstává jedinec izolován, není žádný problém s tím, kam až jeho majetek, resp. vlastnické právo, sahá. Je ale prázdnou domýšlivostí, kdyby vstoupil na prázdný kontinent a řekl, tohle všechno je moje, protože tato kontrola nad hmotnými statky by nemohla ve skutečnosti přetvořit hranice moci jeho dosahu.

Nyní je čas rozšířit analýzu o další osoby. Ekonomie odhalila, že pro prosperitu a přežití člověka je nutná nejen výroba, ale i směna.

Prostor pro směnu by neexistoval pouze v takovém hypotetickém světě, kde by všichni uměli všechno stejně dobře a měli stejný zájem o veškeré věci a kde by byly všechny oblasti země stejnorodé.

7 Mezilidské vztahy: Dobrovolná směna

Ekonomie nám odhalila, že pro přežití člověka je kromě výroby nutná i směna. Jen si zkusme představit, jak by svět vypadal, kdyby si každý vyráběl jen a pouze to, co spotřebovává – vývoj lidstva by byl omezen na časové a fyzické možnosti jednotlivce, cokoliv velkolepějšího by nebylo možné vyvinout. Směna by nebyla nutná pouze v případě, že by byl úplně celý svět stejnorodý, a to si dost dobře nelze ani představit (naprosto stejně rozložené nerostné bohatství, všechny vzdálenosti nekonečně malé, aby rozdíl vzdálenosti nevyvolal potřebu směny apod.).

Směna je výhodná pro všechny, kdo se jí účastní, protože existuje něco jako tzv. komparativní výhoda, která říká, že i když je někdo ve všech činnostech lepší než já, tak se mi vyplatí s ním navázat spolupráci, a že každý dělá to, v čem je jeho výhoda oproti ostatním nejvyšší. I když ředitel možná píše lépe než písařka, tak se mu vyplatí si nějakou najmout, protože jeho čas je pro psaní příliš drahý.

7.1 Robinsonův (téměř) pustý ostrov

Představme si izolovaný svět s ostrovem osamoceného Robinsona. I když na normálních okolností tento ekonomický model zavrhujeme, tak nyní nám poslouží k pochopení toho, jak vznikla směna. Izolovaný jedinec je jednoduchý model, protože nepředstavuje žádnou potíž v tom, kam až vlastnická práva sahají. Mějme tedy Robinsona a ukažme si v pár větách počátky celého moderního ekonomického myšlení.

Po pár dnech samozrození na ostrově Robinson sežene klacky, zpracuje břidlici a vyrobí sekeru – výrobní prostředek. Za tu dobu trpí hladem a podstupuje riziko, že všechen čas a energie na výrobu sekery nepovedou k utišení hladu, ale nakonec se podaří.

7.1.1 Spotřební a kapitálový statek

Pak vezme vyrobenou sekeru (kapitálový statek pro „výrobu“ lvího masa), hodí jí po vlkovi, kterého usmrtí a večer upeče na ohni, čímž vytvoří tzv. spotřební statek lví maso. Lví maso na rozdíl od sekery neslouží jako vstup do další výroby, a proto je spotřební.

7.1.2 Role spoření v uspokojování potřeb

Když si bude maso sušit a vždy po jídle kousek odloží, když bude tedy spořit, může si dovolit čas od času nějaký ten kus dne probdít nad vynalézáním kola a nehnát se pořád jen za potravou. Nyní, když třeba kope studnu, kterou vyrobil podobně jako sekeru, je sám sobě výrobním prostředkem a naspořené jídlo (kapitál), které by za normálních okolností bylo spotřebním statkem, je jeho vstupem. Jak se vyvíjí dál a dál, tak je výrobním prostředkem např. dřevo, které nespálí, ale využije ke stavbě boudy, kde mu bude teplo tak i tak.

Nakonec Robinson vezme sekeru a „vyrobí“ dřevěné stěžně pro loď, aby si doplul pro Pátka a mohl dále žít s výhodami dobrovolné směny 😉.

Vždy, když vymyslí něco, co mu např. usnadňuje práci, tak se objeví další, méně naléhavá potřeba, takže vlastně není nikdy dokonale spokojen a pořád ho něco nutí něco dělat (jednat).

7.1.3 Specializace (komparativní výhoda) a směna

Když už je na ostrově i Pátek, tak je jasné, že Robinson nemůže sekat dříví a hledat jídlo zároveň, pokud má mít nějaký pořádný čas navíc, během něhož konečně vymyslí kolo, usnadní si s ním práci, čímž si třeba ulehčí přesuny za potravou, a posune se v Maslowově pyramidě potřeb výš.

Zdroj: Wikipedia Commons

Pátek je ale bohužel levák a lov i dříví mu jde bídněji než Robinsonovi. Robinson je na druhou stranu sice ve všem lepší než Pátek, ale v sekání dřeva je jeho výhoda největší. Proto se dohodnou, že Robinson se bude specializovat na těžbu dřeva a Pátek na lov vlků. Tím zvýší produktivitu, protože oba dělají v plném rozsahu tu činnost, kde je jejich výhoda největší.

Pak samozřejmě bude docházet ke směnám dřeva za upečené lví maso podle toho, kdy se komu a co bude více hodit. A protože každý bude dělat to nejvýhodnější, tak nebude ztrácet čas tím, co mu nejde.

Následkem toho je pro jednoho činnost druhého příliš drahá nebo naopak, protože ten druhý se specializuje, a proto ten jeden raději druhému zaplatí, než aby to udělal sám. Řečeno jinak, zručnější potřebuje méně zručného a méně zručný potřebuje více zručného. Kvůli tomu si každý nemusí všechno zařizovat sám a vytvoří se prostor pro nové způsoby výroby, do té doby nerealizovatelné.

Kdyby si měl Robinson obstarávat všechno včetně potravy, nikdy mu nezbude čas se rozvinout přes hranici svého osobního času.

7.1.4 Úloha přebytku a investice

Zvýšením efektivity díky směně dochází k přetékání kapitálu ve formě vyšší výroby. Stručně řečeno vzniká přebytek, který může být dále investován za účelem zlepšení kvality života a plnění čím dál méně naléhavých potřeb (logicky), což znamená zvyšování životního standardu aj. Z určitého počtu nespálených polen jde postavit chýše, vodní hráz, loď nebo pevnost, anebo přímo povoz k divokému koni, který bude přepravovat kokosy z jižní části ostrova na severní.

7.1.5 Peníze

Pokud se na ostrov snesou další lidé, stane se směna problematičtější. Měnit kozu za polena a za oštěpy každý den, abych si mohl obstarat maso, by bylo tak obtížné, že by se výhoda vzniklá směnou smazala časem potřebným k jejímu uskutečnění. Proto přirozeně musí a také vznikne všeobecně přijímaný prostředek směny – peníze. Buďme originální – například zlato. A to je konec.

7.1.6 Poznámka o materialismu

Všimněte si dvou věcí. Zaprvé, než začal kdokoliv z nich myslet na nějakou spiritualitu, vyšší dobra, ctnostné cíle, altruističnost a charitu nebo očištění duše, tak musel přežít alespoň do rána, k čemuž nevyhnutelně potřeboval spotřební statky – lví masa (upečená). Tužby a potřeby vyšších řádů, ať už jsou jakkoliv ctnostné, musely počkat a ustoupit „materialismu“. A zadruhé – vlastnická práva lze nabýt pouze dvěma způsoby: výrobou a směnou.

Proč musí ale pravidla vlastnění platit pro všechny stejně? Protože jinak by nedávaly smysl (otrokářství v majetkové podobě).

7.2 Kontext daru v procesu směny

Kdo příliš není do abstraktních úvah, nechť tuto podkapitolu bez váhání přeskočí.

Směna zahrnuje i dar – mám dobrý pocit, i když z toho „nic nemám“, nebo mám něco jiného. Protože člověk rozpozná akt směny v lidském jednání, tak bude mít pomyslná rovnice vždy obě strany, resp. neexistuje jednostranná „altruistická“ směna.

Pokud ho nerozpozná, vidí jen, že pán u kasy předává pokladní bankovky a odnáší si nákup. Nevidí směnu. Vidí chaotickou následnost po sobě jdoucích scén (ani „odnesení nákupu“ není schopen myšlenkově uchopit). Stejně tak nevidí, že ten člověk platí, resp. že vynucuje směnu. Druhá strana směny není proto něco, co bychom hledali, protože už z definice musí existovat.

Koho zajímají limitní pojmy v otázkách lidského jednání, tomu je jako na míru šita kniha Lidské jednání od Ludwiga von Misese.

7.3 Role kapitalisty

Jakou roli má v dobrovolných směnách kapitalista? Kapitalista vlastní výrobní prostředky a kapitál. Pracovník proto nemusí snížit spotřebu, aby uspořil vlastní kapitál a rozjel byznys (proto z principu nemůže jít o vykořisťování – směna mzdy za pracovníkův čas se vyplatí oběma stranám). Navíc nemusí čelit riziku spojenému s podnikáním (dodavatelé se zpozdí a dojde hotovost, klesne poptávka po produktu apod.).

Nyní už můžeme vidět, že se veškeré vlastnictví na svobodném trhu redukuje na směnu, sebevlastnictví a prvotní přivlastnění. Svobodný trh je proto začleněn do širšího rámce svobodné společnosti, než jen do ekonomie a praxeologie

Co to ale je taková svobodná společnost? To je společnost, kde není narušováno vlastnictví. Nezaměňovat ale moc se svobodou – to, že nepřeskočím moře jedním skokem, není kvůli nedostatku svobody, ale moci ve smyslu schopnosti. Svobodou myslíme svobodu ve společenském smyslu, ne ve smyslu svobody vůle. Z toho plyne, že:

Definujeme-li svobodu jako absenci útoku ze strany jednoho člověka proti majetku či osobě jiného člověka, je fatální záměna mezi svobodou a mocí konečně uložena k odpočinku. Jasně vidíme, že domnělá „svoboda krást nebo napadat“ – stručně řečeno útočit – by rozhodně nebyla stavem svobody, protože by připouštěla, aby byla oběť napadení zbavena práva ke své osobě a majetku – stručně řečeno, připouštěla by narušení její svobody.

Absolutní svoboda nemusí být obětována jako cena, kterou je třeba zaplatit za příchod civilizace. Lidé se rodí svobodní a jako takoví by nikdy neměli být drženi v řetězech. Člověk může zároveň dosáhnout svobody, blahobytu i civilizace.

7. 4 Nepřevoditelnost vůle a otroctví

Služba práce člověka je převoditelná („prodejná“), vůle ale nikoliv, protože:

  • Nelze z podstaty prodat sám sebe a tento prodej vynucovat (a iniciovat)
  • Nelze se zbavit předem své budoucí vůle, jež se může v budoucnu změnit a vypovědět stávající jednání
  • Otrok by byl okamžitě připraven o peníze, jež by svým prodejem do otroctví získal, protože by se stal majetkem svého pána
  • Dobrovolné otroctví nemůže existovat, protože si odporuje (když se stanu dobrovolně otrokem a pak si to rozmyslím, budu přinucen násilím, ale v tom případě už nepůjde o dobrovolné otroctví, takže to znamená, že otroctví může být pouze nedobrovolné)

Tento poznatek pro nás bude mít důležité důsledky v závěru knihy, kde dojde na kritiku alternativních teorií etiky, konkrétně těch založených na principu společenské smlouvy.

Co je to tedy vlastnictví? Sebevlastnění, prvotní přivlastnění a důsledky směn (převody vlastnických titulů) i darů.

7.5 Stejná pravidla pro všechny – proč?

Pokoušíme-li se vybudovat platný etický systém (v našem případě podmnožinu etiky zabývající se násilím), potom musí platit teorie na všechny lidi bez ohledu na čas a místo, kde se nacházejí. Je to jako fyzikální teorie – musí platit bez okolků (téměř – ať fyzici nebrečí 😀 )za všech okolností, jinak to není teorie. Použitelnost přirozeného práva na všechny lidi bez ohledu na čas a místo představuje jednu z jeho významných vlastností. Etické přirozené právo tudíž zaujímá své místo vedle fyzikálních či „vědeckých“ přírodních zákonů.

Svobodná společnost je jedinou společností, jež může aplikovat stejné základní pravidlo na každého člověka bez ohledu na čas a místo.

8 Mezilidské vztahy: Vlastnictví a agrese

8.1 Osoby

Jsou dva druhy útočného násilí – proti člověku a proti majetku (včetně vstupu na cizí majetek).

Libertariánské vlastnictví stojí na prvotním přivlastnění a sebevlastnictví. Jak ale to sebevlastnictví vzniklo, když ne axiomaticky prostým konstatováním, budiž sebevlastnictví? Ukážeme si to sporem.

Pokud člověk nevlastní sám sebe, tak nám zbývají dvě logické možnosti: buď komunismus lidí (všichni vlastní část každého) nebo otrokářství jedné skupiny nad druhou (vlastnictví někoho jiného).

První možnost nelze ani evidovat, natož pak uplatnit. Je to utopie, kde by nikdo nemohl bez souhlasu všech nic udělat, a kde by nemohl beztak nic udělat, protože by sám sebe z žádné části nevlastnil.

Druhá možnost není v žádném případě přirozená a z principu neplatí pro všechny stejně – otroci mají jinou etiku než otrokáři. Existuje-li totiž jakákoli vláda jedné osoby či skupiny nad jinou, jež užívá donucení (tato hegemonie je typická pro každou vládu), potom je nemožné aplikovat na všechny stejné pravidlo. Pouze čistě libertariánský svět bez vlády může splňovat podmínky univerzální etiky pro celé lidstvo.

8.2 Hmotné statky

U hmotných statků máme opět tři možnosti – buď je vlastní ten, kdo si je jako první přivlastní a spojí se svou prací, nebo patří všem anebo patří jedné určité skupině. Komunální řešení se zvrhává ve vládu určité skupiny, protože realizovatelnost konceptu „všechno patří všem“ je nerealizovatelná.

Člověk může věc zpravidla získat dvěma způsoby: buď násilím, nebo výrobou (následovanou směnou).

Majetkový násilník se chová proti přirozenosti (rozpor v lidské povaze) a naprosto porušuje jakýkoliv druh univerzální etiky (navíc parazitismus, který by plynul z etiky založené na násilném získávání majetku, vede k vyhynutí).

9 Majetek a kriminalita

  • Zločinec = útočník na majetek nebo osobu

Respekt k vlastnickým právům zní hezky, dokud víme, kdo je legitimním vlastníkem. Jak ale můžeme např. z hádky dvou lidí poznat, kdo je oním pravým vlastníkem těch zlatých hodinek?

Nelze jednoznačně říct, že axiomatickým morálním pravidlem libertariánské společnosti je ochrana vlastnických práv (tzv. status quo – co kdo má, to mu nechť zůstává), protože by se také mohlo stát, že bychom ochraňovali majetek zločince. Jedinou cestou, co se sporů týče, je proto historické šetření (Murray N. Rothbard se bohužel nedožil vynálezu blockchainu…).

Společenský systém stojící na tolerování nespravedlivých majetkových nároků znamená zachování a utvrzení permanentní majetkové agrese. Úplný zákaz násilí je na duhou stranu neudržitelný, protože bychom tak lidem zakázali si svůj legitimní majetek bránit.

9.1 Teorie spravedlivého majetku

V nejhlubším smyslu je veškerý majetek soukromý. Zásadní otázka proto nezní, zda je majetek soukromý či vládní, ale zda je soukromý majetek legitimní. Vláda je jen skupina lidí jednajících vládním způsobem.

Jak může být teorie spravedlivého majetku použita v praxi?

  • Přezkoumání existujících majetkových nároků
  • Kritérium prvotního přivlastnění a kritérium dobrovolné směny nebo daru
  • Pokud nelze zjistit, zda majetkový nárok pochází z trestné činnosti, pak lze předpokládat, že byl přechodně nevlastněn, a tudíž pro něj platí pravidla prvotního přivlastnění
  • Pokud víme, že majetkový nárok pochází z trestné činnosti, ale nelze dohledat oběti a drží ho někdo, kdo ho ukradl nebo je kriminálníkem, pak platí prvotní přivlastnění
  • Pokud je u majetku kriminální původ a lze dohledat oběti, pak okamžité navrácení bez odškodnění
  • Pokud je u majetku kriminální původ, ale nelze dohledat oběť, pak platí prvotní přivlastnění

Shrňme si to:

Abychom vše zrekapitulovali – pro jakýkoli majetek, k němuž se v současnosti vztahuje nárok a je užíván, platí:

  • (a) víme-li jistě, že současný nárok není kriminálního původu, potom je samozřejmě tento nárok legitimní, oprávněný a platný;
  • (b) nevíme-li, zda má současný nárok kriminální původ, ale není možné to žádným způsobem zjistit, pak připadá hypoteticky „nevlastněný“ majetek okamžitě a plným právem jeho současnému držiteli;
  • víme-li, že nárok je kriminálního původu, ale nemůžeme dohledat oběť nebo její dědice, potom
  • (c1) pokud současný držitel nároku nebyl zločinným agresorem, připadá mu nárok plným právem jakožto prvnímu majiteli hypoteticky nevlastněného majetku.
  • Avšak (c2) pokud je sám současný držitel nároku zločincem nebo jedním ze zločinců, kteří majetek ukradli, potom by mu měl být správně zabaven a měl by připadnout prvnímu člověku, který si ho přivlastní pro své užití.
  • A nakonec (d) je-li současný nárok výsledkem zločinu a je možné dohledat oběť nebo její dědice, potom připadá nárok okamžitě posledně zmíněným, aniž by byl zločinec nebo ostatní držitelé neoprávněného nároku odškodněni.
9.1.1 Kritika

(Nezajímá-li vás tato kritika, anebo s nyní nechcete nechat zamotat hlavu ještě kritikou, když už tak je tato kniha velmi náročnou četbou, přeskočte ji, protože ve výsledku nepřináší nic zásadního, co by knihu postavilo na hlavu.)

Proč by měla kriminálnost držitele (toho bez vztahu k majetku, tzn. on konkrétně ho neukradl) rozhodovat o tom, zda je jiný člověk oprávněn mu daný majetek zabavit? Pojďme prozkoumat všechny možnosti tohoto podivného bodu.

Jsem zločinec a koupil jsem věc, jež byla hromadně ukradena pomocí státu a není možné dohledat konkrétní oběť. Proč je to rozdíl oproti tomu, když nejsem zločinec a koupím (či jinak získám) věc, jež byla např. hromadně ukradena pomocí daní tak, že není možné dohledat konkrétní oběť?

Chápu, když mi bude sebrána věc, kterou jsem ukradl konkrétní oběti, ale proč mi, jenom z podstaty, že jsem zločinec, zabavovat věc, která má sice kriminální původ, ale jejíž oběť nelze dohledat? Znamená to, že když někomu ukradnu brčko a koupím si hromadně ukradenou věc, tak jsou ostatní oprávněni mi ji (jenom kvůli tomu brčku) sebrat? Příp. kde je hranice (jakého nejmenšího zločinu se smím dopustit, aby se to tak nestalo)? Protože pokud bych v souladu s Rothbardem to brčko neukradl, tak si hromadně ukradenou věc můžu „prvotně přivlastnit“.

Mám podezření, že je to z důvodu, aby kradené věci, které nemohou být navráceny konkrétní oběti, nekolovaly jen tak světem bez povšimnutí. Jaký dopad by mělo vynechání tohoto pravidla? Zloděj může přijít k hromadně ukradené věci. Ale na základě čeho by nemohl, proboha? Na základě pocitu, že je přece zloděj?

Ano, ten pocit mám také, ale to přece nestačí. To je arbitrární – prostě jsme si řekli, že to tak je, ale takhle se přece etika nehledá.

A proč by vůbec neměl být dohledatelný původní vlastník? Nedohledatelný původní vlastník je tak i tak smůla, protože se k majetku původní vlastníci prostě nedostanou a nenastane naprostá spravedlnost.

Navíc, majetek kriminálního původu, kde nelze dohledat vlastníky, de facto není majetkem kriminálního původu (zkuste se navíc zamyslet, kolik existuje věcí, u nichž lze bez jakýchkoliv historických pramenů prohlásit, že jsou kriminálního původu, ale neví se, jakého přesně). Myslím, že Rothbard se jen chronicky bojí, co by se ve svobodné společnosti stalo s majetkem státu.

Jak poznám koupený a ukradený počítač, třeba? A jak moc jednoznačné to musí být, abych ho mohl onomu kriminálníkovi sebrat? A jak poznám u nového prvotního vlastníka, že je prvotním vlastníkem ukradené věci, kterou sebral zloději, a jejíž původ nelze dohledat?

Takové pravidlo prostě nemůže být součástí etiky svobody (pravidlo, že můžu kriminálníkovi brát věci kriminálního původu, které neukradl). Dodatek o nedohledatelnosti a kriminálním původu držitele, který však kradenou věc neukradl, je v Rothbardově knize podle mě zcela kontraproduktivní.

Na druhou stranu se ale lze obávat toho, že si státem ukradený majetek kriminálního původu bez dohledatelné oběti přivlastní státní úředníci, což by se nikomu z nás nelíbilo. Prvotní problém je tedy v určení původu majetku… (aby nemusel být úředníky prvotně přivlastněn) To dosud nemohlo být nepopiratelně určeno. Nejkonzistentnější by bylo z Rothbardovy strany nedělat na majetek kradený, ale neprokazatelně komu, žádné výjimky. Obě možnosti (c) tam nejspíš přidal kvůli státu.

Tato půda je nebezpečná, protože můžeme snadno sklouznout ke spekulování nad něčím, co nelze vydedukovat dopředu (protože je to např. výsledkem chování svobodného trhu soudnictví). Zde lze jen velmi obtížně rozlišit mezi právy logicky správně odvozenými ze základních vlastnických práv (prvotní přivlastnění, sebevlastnictví a směna) a mezi nadbytečnými spekulacemi, a musíme se nořit až tak hluboko do logiky lidského jednání, že to může každého normálního člověka odradit.

9.1.2 Dodatečné rozšíření

Často diskutovanou věcí ohledně majetkových nároků je tzv. problém dodatečného rozšíření. Pokud lze dodatečné rozšíření na majetku oddělit, pak při jeho navrácení právoplatnému majiteli vše probíhá naprosto normálně. Příklad, koupíte ukradené auto a našroubujete si do něj vlastní autorádio. Pokud byste ale třeba vymalovali ukradený byt, nemáte nárok na náhradu škody (což ovšem samozřejmě neznamená, že ji nemůžete žalobou vymoci od podvodníka, který vám ukradený byt prodal). Nemáte žádné právo na náhradu škody od původního majitele.

Podobně, pokud by Adam ukradl Alešovi část pozemku a prodal ho Robinsonovi, kritériem by měla znovu být oddělitelnost jakéhokoli dodatečného rozšíření, jež Robinson na pozemku provedl. Pokud by např. Robinson postavil na pozemku nějaké budovy, potom by je měl být schopen přemístit nebo zbourat dříve, než pozemek předá původnímu majiteli, Alešovi.

Na podobném principu je nesmyslné žádat odškodnění otrokářů, když jim je otrok „sebrán“, protože na tomto místě je to spíše on, kdo by měl být odškodněn za všechna ta léta donucování (a pro otázku, zda by otroctví mělo být zrušeno okamžitě či nikoli, jsou veškeré problémy z toho plynoucího společenského rozvratu irelevantní).

10 Problém krádeže pozemku

Rothbard je zároveň pro zrušení každého majetkového nároku k nikdy nepoužité půdě. Podle něj stačí, když je půda 1x použita, aby si ji nemohl přisvojit nikdo jiný. Opuštěná, ale dříve vlastněná půda není výjimkou. S tím principiálně nemám žádný problém.

11 Územní monopol, minulost a současnost

Existují dva typy neplatných nároků k půdě: feudalismus (trvalá agrese) a zabrání (územní monopoly). Tato kapitola obsahovala mnoho historických dat a zkušeností, které mě příliš nezajímaly.

12 Sebeobrana

Popřít sebeobranu je jako popřít vlastnická práva, protože pokud nemůžu svůj majetek bránit, tak ho de facto nevlastním. Naprostý pacifismus proto nemá smysl. Jde o argument pro obranné násilí.

Sebeobrana je legitimní pouze v případě přímé fyzické hrozby agrese, prostá „hrozba“ je neospravedlnitelná a představuje Pandořinu skříňku pro nekonečné porušování vlastnických práv člověka.

  • Podvod = implicitní krádež (tzn. je obsažen v pojmu krádež) narušující právo na svobodné smluvní ujednání vycházející z práva na svobodný majetek
  • Krádež = porušení smlouvy o prodeji
  • Falšování = krádež (krádež v rozsahu nedodržení obchodní smlouvy)

Veškeré smlouvy ale podle libertariánů nejsou vynutitelné (tzn. při jejich vynucování by nemělo být legitimně použito násilí). Jde zejména o smlouvy, jejichž porušení neznamená implicitní krádež fyzického (proč? – protože jedině u fyzického majetku může dojít ke konfliktu v jeho používání) majetku.

Tzv. prosté sliby nejsou řádně vymahatelnými smlouvami, protože jejich porušení neznamená narušení majetkových práv nebo implicitní krádež, ale jejichž porušení je pouze hanebné. Smluvní závazky jsou totiž vynutitelné nikoliv z důvodu slibu, ale protože věřitelův majetek je např. v případě nesplacení dluhu půjčky přivlastněn bez svolení druhou stranou, tzn. ukraden.

Není úkolem práva, lépe řečeno pravidel a prostředků, pomocí nichž jsou násilně bráněny osoby a majetek, činit lidi morálními prostřednictvím legálního násilí.

Není úkolem práva dělat lidi pravdomluvnými nebo je nutit dodržovat jejich sliby. Je však úkolem legálního násilí chránit osoby a jejich majetek před násilným útokem, před narušováním nebo neoprávněným přivlastňováním jejich majetku.

12.1 O přiměřenosti trestů

Útočník ztrácí svá vlastní práva v té míře, v jaké o ně připraví jiného člověka.

To je teorie přirozeného trestu. Není důvod, proč by zločinci měla být práva ponechána, to by znamenalo legalizaci prosté krádeže (nebo agrese, resp. násilí). Práva mu tak i tak musí být sebrána, má-li např. oběť být odškodněna (to by konkrétně znamenalo ztrátu vlastnického práva zločince k určitému majetku).

12.2 Přehlížené násilí
  • Trestání podněcování k výtržnostem je porušením svobody slova, spočívající na majetkových právech vlastníka pozemku, na němž stojí podezřelý řečník
  • Násilí proti nevinné, byť podezřelé osobě, je nelegitimní, a ani policie nesmí páchat zločin (jednotka rychlého nasazení vnikající do sídla velkopěstitele marihuany jedná zločinně stejně tak, jako by dealera jednoduše napadla na ulici, i když na nikom nepoužil násilí)
  • Svěcená a branná povinnost je otroctví v novém hávu (více)

13 Trest a přiměřenost

Co může z libertariánské teorie trestu (odvetné teorie trestu) vyplynout? Maximální legitimní limit pro trest.

Zločiny proti společnosti by v libertariánské společnosti vůbec neexistovaly, protože by výchozím bodem byla konkrétní oběť, nikoliv „společnost“. V dnešní době jsou totiž jaksi oddělena práva poškozených od práv trestních.

13.1 Míra ztráty práv

Rothbard navrhuje, že pokud zločinec na odškodnění oběti nemá, stává se de facto jejím otrokem, aby na ni vydělal. To je konzistentní ke všemu, co už jsme řekli o otroctví. Navíc by nedávalo smysl, kdybychom se pokoušeli tuto vědu předefinovat tak, aby jednání zločince při odškodňování bylo dobrovolné – to nemůže být z principu dobrovolné.

Ztráta práv v naprosto stejné míře ale nemůže v žádném případě fungovat jako odstrašení. I kdyby bylo odškodnění dvojnásobné (jiná interpretace věty útočník ztrácí svá vlastní práva v té míře, v jaké o ně připraví jiného člověka, resp. ta interpretace, kterou měl Rothbard celou na mysli, ale která mě v prvním okamžiku vůbec nenapadla), tj. odškodním oběť, a ještě jí dám k tomu jednonásobek, tak to nemusí být v pořádku, protože je zde ještě tzv. aspekt nejistoty a strachu z poškození.

Zločinec, který se na svůj čin pečlivě připravuje a přesně ví, jaký trest ho může potkat, se nachází v mnohem lepší pozici vůči oběti. Pokud bychom chtěli uložit přiměřený trest, museli bychom požadovat více než dvojnásobek, abychom tak do určité míry odškodnili oběť za aspekty nejistoty a strachu spojené s jejím konkrétním zážitkem.

Dva zuby za zub plus odškodnění za nejistotu.

Jak by toto zvláštní odškodnění mělo vypadat, je nemožné říct přesně, avšak to nezbavuje nikoho, kdo se snaží vypracovat racionální systém trestu – včetně takového, který by byl používán v libertariánské společnosti – povinnosti vypracovat tento systém nejlépe, jak je to možné.

13.1.1 Kritika – Odškodnění otroctvím je třeba dovysvětlit

Výraz „de facto otrokem“ bych interpretoval jedině tak, že cokoliv chudý zločinec vyprodukuje, spadne do vlastnictví poškozeného, a to do té doby, dokud nedosáhne hodnoty odškodnění. To měl Rothbard raději blíže specifikovat, protože není možné, aby poškozený použil vůči zločinci (jako osobě) násilí (aby ho nutil do práce kvůli vydělání si na odškodnění), tzn. lze mu násilím sebrat věc, ale nelze ho zbičovat, aby si šel najít práci (ještě precizněji, nemůžu ho unést ani zavřít do vězení, ale můžu ho vyhodit z jeho domu a obsadit ho nebo ho vystalkovat a legálně okrást).

Jediná námitka, která mě pak napadá, je zločinec, který se nikdy v životě nenechá zaměstnat, který platí zcela anonymně nějakou kryptoměnou a za nemateriální věci (třeba jízda na ruském kole) a který nikdy nic nevyprodukuje.

I tehdy ale nemůžeme přistoupit (podle mě) na násilné donucení, na skutečné otroctví, protože to by pro poškozeného alias třeba zaměstnavatele (pokud by si škodu odpracovával přímo u něj) znamenalo absolutní kontrolu a neměl by povinnost otroctví v určitém bodě utnout. Navíc ani nejvyšší stupeň násilného donucení by nemusel vést k reálnému donucení zločince pracovat – co pak?

Rozhodně nemůžeme přistoupit k jakémukoliv zainteresování dalších osob (třeba jeho rodiny, i když za okolností, které jsme popsali výše, by nejspíš žádnou neměl) a ani k neomezenému násilí, dokud by osoba nezemřela. Myslím, že míru povoleného násilí v takovém případě nelze určit, protože ať bude třeba určena soukromými soudy na svobodném trhu nebo ne, bude vždycky nelegitimní.

Rothbard v knize podal historické příklady otroctví ve smyslu násilného donucení jako odškodnění, ale to podle mě nebylo etické (politicky etické, samozřejmě).

Ještě dodám, že si nelze představit, aby šla reálně celá jeho mzda poškozenému (to by bylo neudržitelné a zločinec by zemřel hlady dřív, než by byla škoda uhrazena). Spíš by šlo o desátky nebo dvacátky (anebo třicátky).

Úplné pintlišství typu, a bylo by legitimní zločinci celou mzdu sebrat, i když by zemřel hlady, nebudu detailně rozebírat. Zde je to myšlenkově trochu podobné jako při nákupu kradeného majetku (i nevědomě) – dle etiky svobody musí být oběti majetek navrácen a nákupčí od ní nemá nárok na odškodnění. Navíc, oběť nemá žádnou povinnost de facto vyživovat (i udržovat naživu) svého agresora. O udržování naživu si ještě povíme v kapitole o potratech (ODKAZ).

Takže ano, bylo by legitimní mu celou mzdu ve výši odškodného sebrat, i když by umřel hlady, ale nespíš by k tomu vůbec nedocházelo kvůli zničení dobrého jména oběti, soudní agentury a bezpečnostní agentury a také proto, že v případě odškodnění vyšších než jedna mzda by to nebylo efektivní, protože by zločinec zemřel před splacením.

Pokud „otroctví“ v rámci diskuse neznamená násilné donucení k práci, ale okamžité sebrání produktů jakékoliv zločincovy práce, pak s Rothbardem souhlasím.

13.1.2 Kritika – Náhrada dvou zubů za zub s přirážkou kvůli nejistotě jen jedním zubem a ostrakizací
  • Ostrakizace = uvolnění informace za účelem potrestání, která vede k významnému ukončení obchodních vztahů s potrestaným, což mu způsobuje nemalé a někdy i trvalé (někteří už s ním nebudou obchodovat nikdy) ztráty

Takovéto odstrašení podle mé teorie na rozdíl od Rothbarda neporušuje vlastnická práva zločince v nepřiměřené míře a je naprosto legitimní, i když se může zvrhnout v uplácení soudní agentury. To by totiž nemuselo být špatné, protože by měla přímý profit na dělání společnosti méně kriminálnější, jelikož by zvyšovala cenu kriminality.

I zde ale zapůsobí svobodný trh – úplata za nevyzrazení může být jen v té výši, v jaké si zločinec cení nevědomosti ostatních o svém zločinu (to souvisí s vyděračstvím, více zde). Zda agentura předá tuto úplatu oběti, či si jí ponechá, je zcela otázkou svobodného trhu.

Především chci ale kritizovat dva zuby za zub. Z toho, že zločinec ztrácí svá práva v takovém rozsahu, v jakém o ně připravil svou oběť, a to je tedy dvojnásobek, je dogma. Ale hlavně nesmysl. Mám přece ukradený majetek, o nějž jsem oběť připravil, a tak je zcela logické, že k němu pak ztratím práva. Rothbard jaksi počítal s „navrácením“ ukradeného jako s nulou.

Rothbard říká, že jednonásobek nemůže stačit. Já si ale myslím, že vše nad rámec (kromě materiálních škod s tím souvisejících), tj. jakákoliv přirážka, se může zdát sice „správná“, ale nelze ji za žádných okolností objektivně určit.

Tuto vzniklou „křivdu“ (věci mohou mít pro člověka vyšší cenu než mají na trhu) ale může nahradit vášnivá ostrakizace zločince ze strany lidí, kteří se dovědí, že člověk, kterého znají, způsobil někomu takovou a takovou bolest, i když materiální škoda byla malá (tzn. zločinec poškodil třeba jen auto za 1 mil. a škodu nahradil, ale článek od soukromé ostrakizační agentury o „ohavné destrukci po léta opatrovaného veterána pana XY“ názory na pana XY určitě velmi poškodí (ať vztahově nebo  přerušením obchodního styku) a to může v mysli oběti dorovnat odškodnění nemateriálních škod.

Přerušení obchodního styku nemusí být pouze z emocionálního nebo hodnotového důvodu – může být zcela racionální – pokud tento obchodní partner už podvedl/poranil/zabil/okradl lidi X, Y a Z, je pro mě rizikové s ním uzavírat obchody, a to i tehdy, kdy mi budou nahrazeny škody.

Vedlejší náklady a materiální újmy spojené se zločinem nepovažuji za přirážku k trestu.

A co anonymizovaní zločinci?

Tvrdím, že nelze dopadnout zločince a vymoci z něj libertariánské odškodnění, aniž by byla odhalena jeho identita. Jak by se mohl anonymizovaný zločinec legálně „odstrašovat“ vydíracím poplatkem nebo zveřejněním informace o tom, že kradl? Špatná otázka – zločince, jehož identitu neodhalím, můžu asi jen těžko dopadnout do takové míry, abych z něj dokázal už jen vymáhat to odškodnění.

A co když ostrakizaci prostě nejde efektivně provést?

Pak se nedá nic dělat, než odškodnit oběť a dát kriminálníkovi sbohem. Ale nevím, proč by ostrakizace neměla být v rukou svobodného trhu účinná. Dokážu si představit, že jednoho dne (ve svobodné společnosti) vám bude týdně chodit notifikace na mobil od preferované soudní agentury, který další člověk ve vašem okolí jednal špatně. Pokud bude společnost vysoce anonymizovaná, není problém zapojit profesionální stalkery, ale jak jsem napsal výše, nedokážu si představit, že někdo bude trestat zločince, jehož identitu nezná (to je poněkud zajímavé téma, čekejte na něj specializovaný článek).

A co zloděj recidivista?

Straka, která už posté vzala ten samý šperk a opět se rozplácla o zavřené okno. Je v pořádku, že majitel vybuduje lepší ochranu na vlastní náklady? Podle mě ano. Lze ale očekávat, že při opakovaném pokusu o loupež bude růst újma oběti a náhrady škod. Čistý případ, kdy zloděj zaplatí, co ukradl a anonymně prodal, nebude prakticky existovat. Vždy budou vedlejší náklady, které také bude muset uhradit (otázkou však podle mě je, zda i toto není náhodou nelegitimní).

Nejde o to, že já být poškozeným tak budu při druhém zločinu chtít požadovat vyšší trest, jde o to, že nárůst trestu ekvivalentní např. k mému hněvu a psychickým útrapám (musím třeba najednou řešit něco, co jsem nikdy neřešil) nelze určit objektivně, ale jen subjektivně. Trochu odbočka – to je také důvod, proč libertarián nikdy netvrdí, že hodnotu můžeme měřit cenou. To by znamenalo, že by mohl zločinec např. splácet za rozbité okno celý život, protože to okno bylo úplně nejvíc v celém mém životě a citová přirážka je 10 mil. Kč.

13.1.3 Kritika – O negativních dopadech přirážky k trestu

Pokud zloděj bude dopředu vědět, že jeho práva budou jako trest drasticky porušena nad rámec uhrazení škod, bude o to více při krádeži agresivnější a dokonalejší, čímž chci říct, že vysoký trest jedině zvýší riziko zloděje (a podle mě nelegitimně, vizte výše), které ale zloděj rychle dožene efektivnějším, agresivnějším a nebezpečnějším lupem, takže efekt „odstrašení“ ve stylu ukradnu málo, zaplatím za to hodně, vlastně jako odstrašení vůbec nefunguje a má spíše opačný efekt (nehledě na to, jak je nekonzistentní).

Tvrdší trest automaticky neznamená méně zlodějů, ale spíš porušování jejich práv nad rámec politické etiky svobody. To, že někdo je zločinec, přece automaticky neznamená, že ho může právo nemilosrdně rozdrtit.

13.1.4 Moje poznámka – Co s vedlejšími náklady a budoucími náklady?

Vedlejší náklady jsou naneštěstí lehce problematické, protože mohou směřovat i do budoucnosti. Zločinec rozbije malou řídící jednotku na průmyslovém výrobním pásu, ale to povede k poškození karoserie vozu, která na něm zrovna popojížděla. To všechno zločinec uhradí, ale co když to je fakt smůla a od zkratu třeba chytne celá továrna? I tady se shodneme, že se stal nějaký sled událostí a musí škodu uhradit. Co když továrna byla co se týče bezpečnostních prvků jako časovaná bomba, kterou zločinec, třeba i neúmyslně, odpálil?

I tehdy by měl uhradit škody. Nelze totiž pomocí nějakého neuzavřeného pravděpodobnostního počtu (tzn. není to, jako když taháme z pytlíku čísla a víme, kolik jich tam je) analyzovat podíl náhody a viny nebo tak něco (souhlasím ale s šetřeními kvůli pojišťovně a s šetřením soudu při podezření na zneužití činu, kdy oběť nějaké škody způsobí sama apod.). I přesto se o to ale mnoho dnešních soudů pokouší.

Ale co když zločin povede ještě k nákladům ušlého zisku? Jak až „do budoucna“ může jít takové šetření? Je logické, že si majitel továrny nemůže chtít nechat nahradit zakázku, která nebyla jistá. Jak ale změřit takovou jistotu? Ne jinak než pouze a výhradně objektivními metodami. Přesné postupy určí svobodný trh, což není vyhnutí odpovědi, ale pravda.

Že si někdo myslel v hlavě, jo, na 90 procent to mám, neznamená vůbec nic. Když v důsledku zločinu ale o zakázku přijde, má právo po zločinci požadovat náhradu škody ušlého zisku. Objektivní vystopování příčin nepřináší do teorie žádné komplikace, protože souslednost jevů je člověku poznatelná.

Znovu upozorňuji, že teorie etiky svobody nemá za úkol určit přesná pravidla průběhů soudních řízení a přesná pravidla pro vyšetřování. Teorie etiky svobody má za úkol vytyčit přirozený zákon dle podstaty člověka.

13.1.5 Moje poznámka – O důkazech

Jako kryptograf musím zmínit, že kryptografické důkazy jsou principiálně nejdokonalejší formou důkazů, jaké existují. Otisk prstu, sken oční duhovky, fotografie, záznam z kamery, ruční podpis, hlasová nahrávka… To všechno se dá falšovat, protože klíčem je de facto samotný předmět.

Takový kryptografický elektronický podpis se ale falšovat nedá. Závisí totiž na tom, co podepisujete. Pokud by chtěl někdo takový podpis falšovat třeba na jinou smlouvu, která by sloužila jako důkaz, musel by mít pro jeho správné vygenerování ještě heslo.

13.1.6 Moje poznámka – Co všechno může záležet na trhu a co už ne

Volnost trhu v oblastech trestního práva dává smysl, pokud se např. tresty limitně pohybují v nějaké konkrétní a z lidského jednání jasně vydedukovatelné mezi. Myslím si ale, že mimo nich se může trh zachovat i neeticky. Něco jiného je totiž říkat, že ceny závisejí na nabídce a poptávce dobrovolného obchodu, a že odejmutí vlastnického práva navzdory nesouhlasu jeho držitele závisí na trhu svobodného soudnictví.

To je podle mě skrytý důvod, proč se svobodné soudnictví a policie tolika lidem naprosto příčí. Přirozený zákon ale je něco, co člověk může zjišťovat vlastním rozumem – ten sám o sobě na trhu nezávisí, protože pak bychom mohli tvrdit, že volný trh stvořil „přirozený stát“.

Libertariánství neříká, že se nemůže stát, aby se bezpečnostní agentury obrátily ve stát, ani neříká, že libertariánství má větší moc než síla. Akorát říká, že v přirozenosti člověka je respekt k vlastnickým právům (lidé nejsou zvířata :-D).

13.1.7 Moje poznámka – Trest za vraždu od třetích stran

Ještě se vrátím k jedné věci v trestním právu. Když jeden člověk zabije druhého (tj. druhý nepřežije útok prvního, aby mohl vznést žalobu), tak nám do toho, abychom byli konzistentní, vůbec nic není a nic nás neopravňuje ho jako cizí osoba (ale i jako osoba z rodiny) legitimně potrestat? Příbuzní přece toho člověka nevlastnili, ne (abyste plně pochopili význam této námitky, musíte článek dočíst až do kapitoly o Majetkových právech a smluvní teorie)? To sice ne, avšak trest musí být proveden, a rodinní příslušníci jako žalující strany jsou asi nejvíc nasnadě.

13.2 Utilitární kritérium odstrašení

Podle utilitárního kritéria „odstrašení“ je odpor k páchání vraždy vyšší než odpor k páchání drobných krádeží, a proto by bylo logické a nutné zvýšit tresty za drobné krádeže. Za vraždu, k níž je vysoký odpor, a tudíž je třeba mnohem nižšího odstrašení, by byly tresty sníženy. Vidíme, že kritérium odstrašení jako hlavní, pokud ho dovedeme do všech důsledků, je nesmyslné.

  • Utilitarismus = filozofický a etický směr, který chce lidské jednání poměřovat podle toho, kolik užitku (dobra, štěstí, blaha) způsobí, příp. kolik zla odstraní; jeho základní postoj zní „největší štěstí pro všechny“

Skutečnost, že by téměř každý považoval taková schémata trestání za groteskní, přestože splňují odstrašující kritérium, ukazuje, že lidé se zajímají o něco důležitějšího, než je odstrašení. Co by to mohlo být, nám naznačuje základní námitka, že tyto odstrašující sazby trestu, nebo zabití nevinného člověka, zjevně převracejí náš obvyklý pohled na spravedlnost.

Namísto trestu, jenž „přísluší danému zločinu“, je nyní trest odstupňován nepřímo úměrně k závažnosti zločinu, nebo je místo viníkovi vyměřen nevinnému. Stručně řečeno, princip odstrašení znamená hrubé porušení intuitivního cítění, že spravedlnost implikuje nějakou formu příslušejícího a přiměřeného trestu vůči provinilci.

13.3 Kritérium nápravy

Nové kritérium spravedlivého trestu usiluje humánním způsobem o zlepšení a nápravu zločince. Při podrobnější úvaze však zjistíme, že nejenže princip „humánní“ nápravy směřuje k arbitrární a hrubé nespravedlnosti, ale také svěřuje do rukou vykonavatelů trestu ohromnou a arbitrární moc rozhodovat o osudu člověka.

Takzvaná náprava totiž nemůže být nikdy určena objektivně, vždy o ní bude rozhodnuto prostě tak, jak o ní bude rozhodnuto. To poskytuje prostor neomezené nespravedlnosti a tyranie, které se tímto způsobem snaží humanisté dobrat.

Ze všech tyranií může být tyranie vykonávaná pro dobro svých obětí tou nejvíce utiskující. Může být lepší žít pod útlakem loupeživých baronů než všemocných morálních šťouralů. Krutost loupeživého barona může časem ochabnout, jeho chamtivost může být v jistém bodě uspokojena; ale ti, kdo nás trýzní pro naše vlastní dobro, tak budou činit nepřetržitě, protože tak činí se souhlasem vlastního svědomí.

Je pravděpodobné, že půjdou do nebe, současně však ještě pravděpodobnější, že stvoří peklo na zemi. Tato čirá dobrosrdečnost vede k netolerovatelné potupě. Být „vyléčen“ proti vlastní vůli a ze stavů, které nemusí být považovány za chorobu, znamená být postaven na úroveň těch, kteří ještě nemají zcela rozum, nebo těch, kteří ho nikdy mít nebudou; znamená to být zařazen na úroveň malých dětí, imbecilů a domácích zvířat. Naopak být potrestán, jakkoli krutě, protože si to člověk zasloužil, protože „to neměl dělat“, znamená jednat s ním jako s lidskou bytostí.

Profesor K. G. Armstrong o principu nápravy píše:

Logické schéma trestů bude pro každého zločince spočívat v poskytnutí nápravné léčby, dokud z pohledu expertů nedojde k úspěšné změně, aby tak mohl získat osvědčení o nápravě. V rámci této teorie by měl být každý rozsudek neurčitý – závislý na libovůli psychologa – neboť již neexistují žádné základy pro stanovení jednoznačné hranice trestu.

„Ukradl jste bochník chleba? Tak to vás budeme muset napravit, i kdyby to mělo trvat po zbytek vašeho života.“ Od okamžiku, kdy je shledán vinným, ztrácí zločinec svá práva jakožto lidská bytost… Tohle není forma humánnosti, která by se mi zamlouvala.

Kritérium nápravy není přirozené.

S. Lewis upozorňuje, že mohou vládci použít konceptu „choroby“ jako prostředku k ukončení jakýchkoli činností, jež se jim protiví, tím, že je označí za „zločinné“, a poté vnutit všem ve jménu terapie totalitní vládu. Mají-li být zločin a choroba považovány za tutéž věc, vyplývá z toho, že jakýkoli stav mysli, který bude našimi pány nazván „chorobou“, může být pokládán za zločin a být povinně léčen.

Bude zbytečné namítat, že stavy mysli, které nejsou vládě po chuti, nemusí vždy znamenat morální hanebnost, a nezasluhují tudíž vždy ztrátu svobody. Naši pánové totiž nebudou používat koncept zásluhy a trestu, nýbrž koncept choroby a léčby… Nepůjde o perzekuci. I když je léčba bolestivá, celoživotní, dokonce i když je smrtící, půjde pouze o politováníhodnou nehodu; záměr byl přece ryze terapeutický. I v běžné medicíně jsou bolestivé a smrtelné operace; taktéž i zde.

Protože jde ale o „léčbu“, nikoli o trest, mohou být tyto postupy kritizovány pouze kolegy-experty, a to na základě technického hlediska, nikdy ne z pohledu člověka jako lidské bytosti a na základě spravedlnosti.

Odvetný trest je jediný spravedlivý.

13.4 Fyzické tresty

Fyzické tresty by podle etiky přirozeného práva fungovaly stejně jako tresty v případě majetku – trest v rozsahu poškození s nesamozřejmou možností vykoupení. Proč? Protože poškození samotného aktéra jednání je z hlediska trestu odškodněním problematické. Asi je vám to jasné, o čem mluvím.

13.4.1 Moje poznámka – Fyzický trest za krádež majetku

To je samozřejmě nesmysl, ale v případě, že se na tom oběť s agresorem dohodnou, proč ne. Kdybychom chtěli odporovat, museli bychom říct, že není legitimní dobrovolný BDSM sex.

13.6 Právo ve vlastních rukou

To, s čím Rothbard v teorii trestního práva přichází, vlastně není vůbec nic nového, i když se to tak na první pohled může zdát, což demonstruje následující příklad.

Předpokládejme, že Hatfield zavraždí McCoye. McCoy se poté rozhodne Hatfielda sám vyhledat a popravit. Takové jednání je v pořádku s výjimkou situace, jež nastala v případě policejního násilí, který byl diskutován v předchozí části. McCoy může čelit možnosti, že bude u soukromých soudů obžalován Hatfieldem z vraždy.

Shledají-li soudy, že Hatfield byl skutečně vrahem, potom se McCoyovi, vyjma udělení veřejného souhlasu s vykonáním spravedlnosti, v našem schématu nic nestane. Ukáže-li se však, že neexistuje dostatek důkazů k usvědčení Hatfielda z vraždy, nebo že vraždu ve skutečnosti spáchal jiný Hatfield nebo nějaká cizí osoba, potom nemůže být McCoyovi, stejně jako ve výše zmíněném případě policejních útočníků, přiznána jakákoli forma imunity.

Je to tedy on, kdo se stává vrahem podléhajícím výkonu soudního rozsudku z příkazu rozhněvaných Hatfieldových dědiců. Z tohoto důvodu, stejně jako v libertariánské společnosti, budou policisté velice opatrní, aby se vyhnuli porušení práv jakéhokoli podezřelého, dokud nebudou naprosto přesvědčeni o jeho vině a ochotni pro toto přesvědčení vystavit sami sebe riziku možného postihu.

Znamená to také, že jen málo lidí „bude brát spravedlnost do vlastních rukou“, dokud nenabydou podobného přesvědčení. Mimoto, pokud Hatfield McCoye pouze zmlátí a McCoy ho za to na oplátku zabije, bude McCoy rovněž podroben trestu jako vrah.

Existoval by tedy téměř univerzální sklon ponechat výkon spravedlnosti na soudech, jejichž rozhodnutí založená na pravidlech dokazování, soudním procesu atd., tedy metodách podobných těm, jež se používají nyní, by byla přijímána společností jako poctivá a nejlepší, jichž mohlo být dosaženo.

Dnešní státní soudnictví nečelí konkurenci volného trhu, nekoná spravedlnost a zakazuje lidem (spolu s policií) se bránit a vzít spravedlnost do vlastních rukou, což je podle libertariánství zcela legitimní. V tomto světě opravdu může vypadat libertariánské řešení jako sci-fi, to přiznávám, ale nejde o utopii.

13.7 Teorii dva zuby za zub v některých případech prý nelze praktikovat

Je mnoho zločinů, pro něž nejsou tyto tresty, aniž by se projevila jejich absurdnost a lehkomyslnost, v žádné podobě přípustné. Krádež nemůže být trestána krádeží, pomluva pomluvou, padělání paděláním, cizoložství cizoložstvím. (William Blackstone)

Toto je však stěží působivá kritika. Krádež a padělání představují loupež a lupič může být zajisté přinucen navrátit oběti majetek a poskytnout jí přiměřené odškodné; není zde žádný konceptuální problém. Cizoložství (ani nákup sexu) není z libertariánského pohledu vůbec zločinem a není jím ani „pomluva“.

14 Práva dětí

Pro teorii etiky svobody je naprosto zásadní otázka, kdy na sebe dítě získá právo. Postupně, najednou, a v jakém věku? Ačkoli narození skutečně je správným vytyčením hranic, obvyklá formulace činí z narození arbitrární dělící čáru a postrádá dostatečné základy v teorii sebevlastnictví.

Majetkové právo na dítě musí být časově a povahově ohraničeno.

14.1 Matka a plod

Matka nemůže být skutkovou smlouvou v prenatálním stadiu přinucena mít dítě proti své vůli, protože plod není schopen „uzavřít smlouvu“. I kdyby toho ale byl schopen, tak matka má právo na své tělo a dítě nemá právo se stát parazitem uvnitř něj. To je sice ošklivý, ale pravdivý argument. Pokud by dítě takové zvláštní právo mělo, byly by matky po celém světě nuceny nepodstoupit interrupci a např. vyživovat dítě, které si nemohou dovolit. Staly by se otrokem vlastního parazita.

14.2 Argument stvoření a zákonná povinnost držet dítě na živu

Uvážíme-li tzv. argument stvoření, můžeme okamžitě vyloučit jakoukoli povinnost matky držet na živu dítě, které se narodilo v důsledku znásilnění, jelikož nešlo o svobodně podniknutý akt. Tento argument rovněž vylučuje stejnou povinnost ze strany nevlastního rodiče, opatrovníka, nebo poručníka, kteří se na stvoření dítěte vůbec nepodíleli.

Mimoto, jestliže stvoření plodí povinnost živit dítě, proč by měla tato povinnost skončit, když se stane z dítěte dospělý člověk? Jak uvádí Williamson M. Evers:

Rodiče jsou jednou navždy stvořiteli dítěte, proč tedy nejsou navždy povinni jej živit? Je pravda, že dítě již není bezmocné, ale bezmocnost není sama o sobě příčinou závazné povinnosti. Je-li zdrojem povinnosti stav, kdy je člověk stvořitelem dalšího jedince, a tento stav přetrvává, proč potom nepřetrvává i samotná povinnost?

A co v případě, kdy budou vědci v nějaké budoucí dekádě schopni stvořit lidský život v laboratoři? „Stvořitelem“ pak bude sám vědec. Musí mít i on zákonnou povinnost držet dítě na živu?

Předpokládejme, že dítě je znetvořené a nemocné, že téměř není člověkem; má vědec přesto zákonnou povinnost dítě živit? A pokud ano, kolik svých prostředků – svého času, energie, peněz, kapitálového vybavení – by měl být ze zákona povinen investovat, aby udržel dítě na živu? Kde končí jeho povinnost a na základě jakého kritéria? Otázka prostředků je velmi relevantní i pro případ vlastních rodičů.

Jak uvádí Evers:

Vezměme v úvahu případ chudých rodičů, kteří mají dítě, jež onemocní. Nemoc je tak závažná, že rodiče by museli sami hladovět, aby dítěti obstarali zdravotní péči, která by ho udržela na živu. Mají rodiče… povinnost snížit kvalitu svých životů až do bodu vlastního zániku, jen aby dítěti pomohli? A pokud ne, mohli bychom dodat, v jakém bodě zákonná povinnost rodičů zaniká? A na základě jakého kritéria?

Evers pokračuje:

Někdo by mohl chtít argumentovat, že rodiče jsou povinováni pouze průměrnou minimální péčí (teplo, přístřešek, potrava) nezbytnou k udržení dítěte na živu. Zaujme-li však někdo tento postoj, zdá se nelogické – vzhledem k široké rozmanitosti lidských vlastností a charakteristik – připoutat tuto povinnost na Prokrustovo lože lidské průměrnosti.

Nakonec, jak uvádí Evers, uvažme případ osoby, která dobrovolně zachrání dítě z hořícího vraku, v němž zahynou jeho rodiče. V jistém velmi reálném smyslu tak zachránce dítěti vdechl nový život, má tedy zákonnou povinnost držet od této chvíle dítě na živu? Nejednalo by se o „monstrózní nedobrovolné otroctví uvalené na zachránce“? A pokud ano, proč by totéž neplatilo rovněž pro vlastního rodiče?

14.3 Matka a již narozené dítě

Nárok na život nelze vymáhat jako podporu života jednáním ze strany nějakého člověka, ale vražda stále je vraždou. To znamená, že matka může nechat dítě zemřít, třeba hlady, ale nesmí ho zabít a dopustit se vůči němu agrese.

Potřeby dítěte totiž nemohou ukládat nucenou povinnost být uspokojeny, a i kdybychom připustili, že ano, dostaneme se do obrovských problémů při určování toho, které povinnosti, kdo a jak je bude vymáhat, protože zastáncům tohoto směru by určitě nestačila nějaká „úroveň přežití“ a jakmile by šli dál a začali vyjmenovávat další potřeby, udělali by z matky otrokyni vlastního dítěte. Ale i úroveň přežití dělá z matky otrokyni.

Představte si, jak by se takové právo vymáhalo v zaostalé zemi, kde děti běžně umírají hlady. Když matka v důsledku omezení vlastních potřeb a jejich převádění dítěti zemře, tak dítě sice chvíli přežije, ale protože se o něj nemá kdo starat, tak zemře. Sice později, ale stejně zemře. Nemůžeme matku nutit mu přenechat veškerou potravu. Je to podobné případu chudých rodičů a nemocného dítěte.

14.4 Ukončení opatrovnické pravomoci

Dokud dítě žije doma, musí nutně spadat do pravomoci svých rodičů, jelikož žije na jejich majetku. Rodiče mají zajisté právo stanovit pravidla používání jejich domácnosti a majetku pro všechny osoby (ať už děti či nikoli), které v této domácnosti žijí. Kdy by však měla tato opatrovnická pravomoc rodičů nad dětmi skončit?

Stanovení jakéhokoli konkrétního věku (21, 18, nebo nějakého jiného) může být pouze zcela arbitrární a tudíž ho nelze zahrnout do přirozeného zákona. Klíč k řešení této ožehavé otázky spočívá v majetkových právech rodičů k jejich domovu.

Dítě získává plné právo na vlastnictví sebe sama, když toto právo skutečně demonstruje – stručně řečeno, když odejde nebo „uteče“ z domova.

Bez ohledu na jeho věk musíme každému dítěti přiznat absolutní právo utéct a nalézt si nové pěstounské rodiče, kteří ho dobrovolně adoptují nebo právo pokusit se žít samo. Rodiče se mohou snažit přemluvit uprchlé dítě k návratu, ale je naprosto nepřípustným zotročením a útokem na jeho právo vlastnit sebe sama, pokud ho k návratu přinutí násilím. Absolutní právo utéct představuje pro dítě konečné vyjádření jeho práva na vlastnictví sebe sama bez ohledu na věk.

14.5 Prodej dítěte

Může-li tedy rodič „vlastnit“ své dítě (s tím, že se vůči němu nemůže dopouštět agrese a musí mu ponechat svobodu utéct), potom také může toto vlastnictví převést na někoho jiného. Může dát dítě k adopci nebo může prodat svá práva k dítěti v rámci dobrovolné dohody. Stručně řečeno, musíme se postavit čelem k faktu, že v ryze svobodné společnosti bude vzkvétat svobodný trh s dětmi.

Na první pohled se to může zdát být obludné a nelidské. Bližší zkoumání však odhalí, že takový trh je dokonale humánní. Musíme si totiž uvědomit, že trh s dětmi existuje i nyní, ale jelikož vláda nedovoluje prodej dětí za peníze, mohou nyní rodiče svěřit své dítě pouze licencované adopční agentuře, aniž by dostali zaplaceno.

Znamená to, že nyní ve skutečnosti máme trh s dětmi, ale vláda uplatňuje regulaci maximální ceny na úrovni nuly a omezuje trh na několik privilegovaných, a tedy monopolních agentur. Výsledek je typický pro trh, kde je cena komodity držena vládou hluboko pod svobodnou tržní cenou: enormní „nedostatek“ zboží.

14.5.1 Moje poznámka – O vlastnictví dětí

Podle mě matka již narozené dítě musí vlastnit, protože pokud by tomu tak nebylo, tak by jeho únos nebyl krádeží. Dává mi i smysl výluka z vlastnického práva na dopouštění se agrese vůči dítěti i jakožto vlastnímu „majetku“. Akorát bych dodal, že z titulu vlastnictví nevyplývají pro matku žádné povinnosti kromě nedopuštění se agrese. Její „vlastnictví dítěte“ je tedy pouze etický koncept a způsob, jak vytvořit konzistentní teorii práv dětí. Převod vlastnického práva na dítě pro mě znamená pouze změnu osoby, vůči které by se únos dítěte bral jako krádež. Neznamená to otroctví pro dítě ani pro matku.

14.6 Týrání dětí

Jsou tady ještě další dva důvody (kromě přímé agrese) pro zabavení dětí jejich rodičům, oba spadající pod širokou pasáž o „zanedbání péče“, nepochybně porušují práva rodičů. Jsou jimi: neposkytnutí „řádné“ stravy, zdravotní péče, nebo vzdělání; a nezajištění „vhodného prostředí“. Mělo by být zřejmé, že obě kategorie, zejména ta druhá, jsou dostatečně vágní, aby státu poskytly záminku pro zabavení téměř jakýchkoli dětí, jelikož je na státu, aby definoval, co je „řádné“ a „vhodné“.

Stejně vágní jsou i další výsledné standardy dovolující státu zabavit děti, jejichž „optimální rozvoj“ není ze strany jejich rodičů podporován, nebo když je to v „nejlepším zájmu“ dítěte (který je opět definován státem). Několik nedávných případů poslouží jako ukázka toho, jak široce je oprávnění k zabavování dětí používáno.

V případě In re Watson z roku 1950 shledal stát matku vinnou ze zanedbávání tří dětí na základě skutečnosti, že byla „nezpůsobilá z důvodu svého emocionálního stavu, mentální kondice a údajně hlubokého náboženského cítění, jež dosahovalo fanatismu“. Zanedbávání péče ale není agrese, protože matka nemá povinnost dítě živit.

14.6.1 Moje poznámka – Přirozená ztráta práv k dítěti

Je možné, aby matka pozbyla práva k dítěti tak, že ho opustí? Bavíme se o dítěti, které je stále závislé na matce. Kdyby se jednalo o klasický majetek, tak se dá říct, že matka své dítě prvotně přivlastnila a patří jí, i kdyby ho někde zanechala na tisíc let, protože vlastnická práva nemohou vypršet – buď mohou být převedena dobrovolně uzavřenou smlouvou, nebo dobrovolně darována (nebo eventuálně nedarována, ale čekající na prvotního osvojitele).

Když matka dítě někde zanechá a nevrátí se pro něj, může mu někdo i zachránit život. Podle mě ale ani ta nejlaskavější péče nemůže vést k převodu vlastnictví bez dobrovolného souhlasu matky. Etika svobody však neukládá závaznou formu smlouvy, což může znamenat, že demonstrace nezájmu o vlastnictví dítěte (např. opuštění v babyboxu s kamerovým záznamem) může znamenat jeho darování prvotnímu nálezci. Je to jako podpis smlouvy – už nejde vzít zpátky. Opětovné rozmyšlení matky opuštěného dítěte by bylo jako rozmyšlení podepsané smlouvy.

Problém vidím v tom, jestli jde hranici opuštění objektivně určit. A to nejenom u dítěte, ale vlastně i u veškerého ostatního majetku. Vidím totiž situaci, kdy si někdo postaví na vlastním pozemku usedlost, a tu pak beze stopy opustí. Přijde pak jiný člověk, najde známky trvalého opuštění a dům obydlí. Po třiceti letech se původní majitel vrátí, i když dům opravdu opouštěl s tím, že se do něj nikdy nevrátí, a požaduje odstranit veškeré majetkové rozšíření. Je to legitimní?

Myslím, že není.

14.6.2 Moje poznámka – Žaloba třetí stranou za týrání dětí

Někdo může argumentovat, že logická struktura dětské mysli není rozvinutá na úroveň normálního člověka (dítě se může nechat dobrovolně a vědomě přejet autem apod.), a tudíž např. nemůže příliš malé dítě zažalovat matku za (fyzické) týrání.

Moje otázka zní, pokud dítě není žaloby schopno, může ji zažalovat někdo jiný? Třeba soused? Pokud by se jednalo o fyzickou agresi, může matku zažalovat soused u soukromého soudu, který ji dítě odebere?

Agrese proti člověku, jež není dostatečně zralý na to, aby agresora zažaloval, je podle mě problematická ve chvíli, kdy žaluje třetí strana. Podle Rothbarda může matku zažalovat cizí osoba a soukromý soud ji pak dítě odebere (pokud k agresi dochází opakovaně), i když jí patří.

Ale to je prostě problém – skutečně je to její dítě až do chvíle, kdy se dopustí agrese? A na jak dlouho bude dítě odebráno? A není to náhodou zdroj neomezené tyranie ze stran soukromých soudů, i když se matka párkrát dopustí agrese? Proč by vlastnictví mělo být omezeno na páchání agrese vůči dítěti?

Já nejsem amorální hovado, pouze hledám opodstatnění v libertariánské teorii vlastnictví tak, aby nebylo arbitrární.

Není tento případ podobný zažalování jedné osoby nějakou třetí nezainteresovanou osobou za krádež vůči druhé osobě, i když to druhá osoba nechává být? Nebo zažalování vás za poškození vlastního majetku? Práva matky vůči dítěti nejsou absolutní, ale dítě je živý člověk, nikoliv věc.

Líbí se mi kritérium opuštění domova. Matka sice nesmí páchat na dítěti agresi, ale kdo by jí za to měl potrestat? Jednoduše, nevím.

14.6.3 Moje poznámka – Dítě uvězněné ve sklepě

Tohle je poslední kapitola tématu, jež jsem sem vložil také já. Je reakcí na protiargument, že pokud matka dítě uvězní ale nezavraždí, tak ho může legitimně zavraždit hlady. To je samozřejmě nepřípustné, protože ho zavřela a ono nemělo nejmenší šanci utéct.

14.6.4 Moje poznámka – Dítě žalující matku za pohlavek

Tuto kapitolu jsem sem dal já. Dítě je na matce až do „dospělosti“ závislé. Na námitku, že naše etická teorie práv dětí připouští zažalování ze strany dítěte, lze odpovědět, že pokud by se dítěti skutečně podařilo matku zažalovat a soud by ji dle naší teorie trestu potrestal pohlavkem, tak by matka dítěti mohla zcela legálně odepřít služby. Myslím, že by si podobnou drzost propříště dost dobře rozmyslelo.

14.6.4 Moje poznámka – Duševní týrání

15 Lidská práva jako majetková práva

Majetek mohou nabývat pouze lidé.

Pokud nejsou lidská práva vyjádřena majetkovými právy, stávají se vágními a protikladnými. Několik příkladů:

  • Právo na vzdělání ukládá školám povinnost a tato povinnost už z principu porušuje jejich vlastnická práva a práva ohledně rozhodnutí, koho vzdělávat a koho ne
  • Právo svobody slova by znamenalo, že můžu vniknout do cizího domu, protože tam chci pronést řeč
  • Právo na podporu v nezaměstnanosti znamená odebrání vlastnického práva daňových poplatníků

Jakékoliv lidské právo je vázané na příslušné vlastnické právo.

15.1 Moje poznámka – Proč opici nesebrat banán

Tohle zní jako špatně umístěný vtip, ale sebrat opici banán je přece krádež, nebo snad ne? Není. Lidské jednání je lidské. Ještě se této problematiky dotkneme.

16 Pravdivé a nepravdivé informace

Nikdo nemůže mít vlastnické právo na znalost v cizí hlavě. Nikdo nemá právo cokoliv vědět.

Protože by to znamenalo výluku ve vlastnických právech držitelů informací. Kdokoliv má ale právo cokoliv zveřejnit, pokud tím neporuší jiné vlastnické právo (třeba nenalepí nelegální reklamu na stěnu v metru).

Více o tom psal prof. Walter Block zde a zde (obsahuje rozdíl drbny a vyděrače, což opět demonstruje nesmyslnost uplatňovat právo na nakládání s informacemi v cizí hlavě).

Rothbard zde (str. 171) bohužel dělá tu chybu, že předpokládá majetková práva k duševnímu majetku při demonstraci prodeje patentované pasti na myši, jejíž nákup převádí na nakupujícího závazek pastičky nevyrábět a tento závazek se mystickým způsobem dotýká i těch, kteří by se třeba jen odvážili se na pastičku omylem podívat a zachytit její patentovanou strukturu (více o duševním vlastnictví zde).

17 Uplácení

Stejně jako v případě vydírání (obchodu s mlčením) i uplácení se dostalo jednohlasně špatného přijetí a všeobecně se soudí, že uplácení by mělo být postaveno mimo zákon. Je to však nezbytně pravda? Pojďme prozkoumat typickou úplatkářskou dohodu.

Předpokládejme, že Aleš chce prodat součástky společnosti XYZ. Aby tuto zakázku získal, poskytne úplatek Davidovi, nákupčímu společnosti. Je obtížné spatřovat v jednání Aleše cokoli, co by mělo být na základě libertariánského práva považováno za nelegální. Jediné, co ve skutečnosti udělal, je, že snížil cenu účtovanou společnosti XYZ tím, že Davidovi poskytl rabat.

Aleš by byl stejně tak šťastný, kdyby účtoval nižší cenu přímo, ačkoli tak neučinil patrně z důvodu, že vedoucí pracovníci společnosti XYZ by od něj součástky přesto nenakoupili. Za vnitřní fungování společnosti XYZ by však měl být Aleš sotva zodpovědný. Co se jeho týká, prostě snížil svou cenu nabízenou společnosti, a tudíž získal kontrakt.

Nezákonné jednání namísto toho představuje výhradně chování Davida, příjemce úplatku. Davidova pracovní smlouva s jeho zaměstnavateli po něm totiž implicitně vyžaduje, aby nakupoval součástky dle svých nejlepších schopností v zájmu jeho společnosti. Místo toho David porušil svou smlouvu se společností XYZ tím, že nevystupoval jako její řádný zástupce: buď kvůli úplatku, který získal od firmy, s níž by jinak neobchodoval, nebo kvůli tomu, že zaplatil o velikost svého rabatu vyšší cenu, než bylo třeba.

V každém případě David porušil svou smlouvu a poškodil majetková práva svých zaměstnavatelů. V případě úplatků tedy není na osobě úplatkáře nic nelegitimního, je toho však mnoho nelegitimního na osobě, jež úplatky přijímá. Z právního hlediska by mělo existovat majetkové právo úplatek nabízet, nikoli však právo ho přijímat.

Tím, kdo by měl být žalován, je pouze příjemce úplatku. V rozporu s tím mají liberálové sklon považovat osobu dávající úplatek za nějakým způsobem více trestuhodnou, protože v jistém ohledu „korumpuje“ příjemce. Takto popírají svobodnou vůli a odpovědnost každého jedince za své vlastní činy.

Podobně, když diskžokej přijme úplatek, aby hrál určitou skladbu častěji. Došlo v důsledku diskžokejova přijetí úplatku k poškození něčích majetkových práv? Ano, stejně jako v případě podplaceného nákupčího i diskžokej porušil svou smluvní povinnost vůči svému zaměstnavateli – ať už je jím vlastník stanice nebo sponzor programu – hrát ty nahrávky, jež budou dle jeho názoru nejvíce vyhovovat posluchačům.

Diskžokej proto poškodil majetek vlastníka stanice nebo sponzora. Ještě jednou, tím, kdo přijímá úplatky za skrytou propagaci, dopouští se tak kriminálního jednání a zasluhuje trestní stíhání, je diskžokej, nikoli nahrávací společnost, která úplatek poskytla. Mimoto, pokud by nahrávací společnost podplatila přímo zaměstnavatele – ať už vlastníka stanice nebo sponzora – potom by nedošlo k poškození majetkového práva žádné ze zúčastněných stran, a nevyvstala by tudíž jakákoli otázka nelegálnosti. Pokud by vyšla pravda najevo, posluchači by se samozřejmě mohli snadno cítit podvedeni a pravděpodobně by změnili svůj poslouchací návyk ve prospěch jiné stanice nebo sponzora.

18 Bojkot

Bojkot je dobrovolným a legitimním nástrojem jednání.

Bojkot je pokus přesvědčit ostatní lidi, aby neměli nic společného s nějakou konkrétní osobou nebo firmou – buď společensky, nebo tak, že se dohodnou, že nebudou nakupovat výrobky určité firmy. Z osobně morálního hlediska může být bojkot použit k absurdním, hanebným, chvályhodným nebo neutrálním cílům.

Může být například použit při pokusu přesvědčit lidi, aby nekupovali hroznové víno pocházející od producentů s odborově neorganizovanými zaměstnanci nebo aby nekupovali hroznové víno od producentů s odborově organizovanými zaměstnanci. Z našeho hlediska je na bojkotu důležité, že je zcela dobrovolný, že je pokusem přesvědčit ostatní, a tudíž je dokonale legálním a oprávněným nástrojem jednání.

Zvláště zajímavé je, že bojkot je prostředkem, který může být použit lidmi, jež si přejí podniknout akci proti těm, kdo v jejich očích provozují nemorální aktivity, jež my považujeme za zákonné. Ačkoli existence firem bez vlastních odborů, existence pornografie, pomluv apod. by byla ve svobodné společnosti legální, bylo by právem těch, kteří shledávají takové aktivity morálně nechutnými, organizovat bojkoty těch, kdo tyto aktivity provádí.

V libertariánské společnosti by bylo legální jakékoli jednání za předpokladu, že neporušuje majetková práva (ať už na vlastnictví sebe sama nebo k materiálním objektům), včetně bojkotů těchto legálních aktivit nebo odvetných bojkotů bojkotérů. Důležité je, že násilí není jediným opatřením, které může být přijato proti tomu, co někteří považují za nemorální osoby nebo aktivity; existují rovněž dobrovolné a přesvědčovací akce, jako je bojkot.

19 Majetková práva a smluvní teorie

Mnozí libertariáni naneštěstí považují smlouvu samu o sobě za absolutní, a proto zastávají názor, že ve svobodné společnosti musí být jakákoli dobrovolná smlouva právně vymahatelná.

Právo uzavřít smlouvu je striktně odvozené od práva na soukromý majetek, takže jediné vymahatelné smlouvy jsou ty, kde má nedodržení jedné ze stran za následek okradení protistrany.

Z toho plyne, že morálku nelze vymáhat, protože sliby nejsou podmíněny majetkovým převodem. Např. náhrada škody z očekávání určitého slíbeného stavu („někdy se vezmeme“) je ukázkovým příkladem, kde si druhá strana neponechala žádný majetek, a tudíž nedojde při nedodržení ke krádeži.

19.1 Převod vlastní vůle

Nelze dobrovolně převést vlastnictví vůle, protože se jedná o otroctví.

Zbavit člověka jeho svobodné vůle znamená zbavit jeho činy veškerých morálních sankcí. Stručně řečeno, smlouva, která na jedné straně zavádí absolutní autoritu a na straně druhé závazek bezpodmínečně poslouchat, je zbytečná a bezvýznamná. Není snad zřejmé, že tam, kde můžeme požadovat vše, nejsme povinováni ničím?

Musí být bezpochyby zřejmé, že tam, kde není žádný vzájemný závazek, žádná výměna povinností, přestávají mít činy ovládaných jakoukoli morální hodnotu. Jak může někdo zastávat názor, že můj otrok má vůči mně nějaké „právo“, když vše, co má, je mým majetkem? Jelikož jeho právo je mým právem, je absurdní mluvit o něm, jako by vůbec kdy mělo působit v můj neprospěch.

Z tohoto důvodu jsou v libertariánské teorii dobrovolné smlouvy o otroctví nevymahatelné. Předpokládejme, že Pavel uzavře s Petrovou společností následující dohodu: Pavel bude do konce svého života za jakýchkoli okolností poslouchat veškeré příkazy, jež si bude Petrova společnost přát vydat. V libertariánské teorii není nic, co by Pavlovi v uzavření takovéto dohody a ve službě Petrově společnosti a v trvalém poslouchání jejích příkazů bránilo.

Problém nastane, když Pavel později změní svůj názor a rozhodne se odejít. Měl by zůstat věrný svému dřívějšímu dobrovolnému slibu? Naším stanoviskem, které je naštěstí v současném právu podporováno, je, že Pavlův slib nebyl platnou (tj. vymahatelnou) smlouvou. V rámci Pavlovy dohody nedochází k žádnému převodu majetkového nároku, protože Pavlova kontrola nad jeho tělem a vůlí je nezcizitelná.

19.2 Náhrada škody z nenaplněného slibu

Vymáhání slibu by ve skutečnosti bylo právě takovým nuceným otroctvím, jako byla výše uvažovaná nucená svatba. Neměl by tedy mít Pavel alespoň povinnost zaplatit Petrově společnosti náhradu škody vyměřenou na základě jeho celoživotní očekávané služby, kterou původně Petrova společnost získala? Odpovědí musí být opět ne. Pavel není implicitním zlodějem; neponechal si žádný majetek Petrovy společnosti, zatímco si stále ponechává majetkový nárok ke svému tělu a osobě.

19.3 Nelegitimní zákaz pracovní nevěrnosti

V současné Americe má mimo křiklavé výjimky ozbrojených sil kdokoli právo odejít ze svého zaměstnání bez ohledu na jakýkoli dříve daný slib nebo uzavřenou „smlouvu“. Naneštěstí však soudy, ačkoli odmítají vynucovat specifické osobní plnění pracovní smlouvy (stručně řečeno, odmítají zotročit zaměstnance), zakazují zaměstnanci po dobu platnosti dohody pracovat na podobném úkolu pro jiného zaměstnavatele.

Specifické osobní plnění smlouvy nelze vynucovat, protože by to znamenalo učinit závaznou stranu otrokem, byť jen po dobu plnění závazku.

Je to jako dohodnout se na stavbě domu (jen tak, bez ničeho a zadarmo). Pokud mi pak dům nepostaví, nemůžu je k tomu donutit ani jim nesmím vyměřit pokutu, protože nedošlo ke krádeži, ale pouze ke zklamání (pozor – stavba domu a darování již postaveného domu ve vlastnictví druhé strany jsou dvě rozdílné věci – více dále v podkapitole 19.6 Sliby a dary).

Podepsal-li někdo dohodu, že bude pracovat po dobu pěti let jako inženýr pro ARAMCO a poté dá výpověď, je mu soudy zakázáno pracovat pro podobného zaměstnavatele po zbývající část pěti let. Nyní by již mělo být jasné, že tento zákaz zaměstnání je jen krůček vzdálen od nuceného otroctví a že něco takového by mělo být v libertariánské společnosti zcela nepřípustné.

19.3.1 Legitimní obrana proti kočovným zaměstnancům

Mohou se tedy zaměstnavatelé proti takovým zaměstnancům nějak bránit? Samozřejmě že ano. Přejí-li si to, mohou se dobrovolně dohodnout, že kočovného pracovníka dají na černou listinu a odmítnou ho zaměstnat. Ve svobodné společnosti je takové jednání dokonale v souladu s jejich právy; co však není v souladu s jejich právy, je použití násilí ve snaze zabránit mu dobrovolně pracovat pro někoho jiného.

Ještě jeden prostředek by byl přípustný. Předpokládejme, že když Pavel uzavíral dohodu o celoživotním dobrovolném podřízení se Petrově společnosti, obdržel výměnou za tyto očekávané budoucí služby 20 000 000 Kč. Převod nároku na 20 000 000 Kč nebyl samozřejmě ze strany Petrovy společnosti absolutní, nýbrž podmíněný výkonem celoživotní služby. Pavel má absolutní právo změnit svůj názor, ale již nemá právo ponechat si 20 000 000 Kč. Učiní-li tak, stává se zlodějem majetku Petrovy společnosti. Musí být tudíž přinucen navrátit 20 000 000 Kč plus úrok. Nárok k penězům totiž byl a zůstává převoditelný.

19.4 Nucené odškodnění

Pojďme si vzít zdánlivě obtížnější případ. Předpokládejme, že proslulý filmový herec souhlasí s tím, že vystoupí k určitému datu v určitém divadle. Z nějakého důvodu se však nedostaví. Měl by být přinucen k tomuto nebo budoucímu datu vystoupit? Určitě ne, jelikož by se jednalo o nucené otroctví. Měl by být tedy alespoň přinucen odškodnit majitele divadla za propagaci a další výdaje uskutečněné vlastníky divadla v očekávání jeho vystoupení?

Opět ne, jelikož jeho souhlas byl ve vztahu k jeho nezcizitelné vůli pouhým slibem, který má právo kdykoli odvolat. Jinak řečeno, jelikož filmový herec ještě neobdržel od vlastníků divadla žádný majetek, nedopustil se vůči nim (nebo komukoli jinému) žádné krádeže, a nemůže být tudíž nucen zaplatit odškodné.

Skutečnost, že vlastníci divadla mohli na základě očekávání, že herec dodrží smlouvu, činit významné plány a investice, pro ně může být nešťastná, ale je to jejich vlastní riziko. Vlastníci divadla by neměli očekávat, že herec bude přinucen zaplatit za nedostatek jejich předvídavosti a špatné podnikatelské schopnosti.

Vlastníci platí za to, že v herce vkládali příliš velkou důvěru. Za morálnější může být považováno dodržování slibů než jejich porušování, ale jakékoli násilné vymáhání takovéhoto mravního kodexu, jelikož jde za hranice zákazu krádeže nebo napadení, je samo o sobě porušením majetkových práv filmového herce, a je tudíž v libertariánské společnosti nepřípustné.

19.5 Slib se sankcí

Tzv. podmíněná smluvní pokuta je naprosto legitimní (záruka při neplnění), pak by bylo totiž porušení „slibu“ považováno za implicitní krádež jedné strany o domluvenou pokutu.

19.6 Sliby a dary

A co v případě darovacích smluv? Měly by být právně vymahatelné? Odpověď opět závisí na tom, zda byl učiněn pouhý slib, nebo zda došlo v rámci dohody ke skutečnému převodu majetkového nároku. Samozřejmě že když A řekne B: „Tímto ti dávám 200 000 Kč“, dochází tím k převodu nároku k penězům, a tento dar je vymahatelný. Osoba A mimoto nemůže později oprávněně požadovat peníze zpět.

Na druhou stranu, řekne-li A: „Slibuji, že ti dám v jednom roce 200 000 Kč“, jedná se o pouhý slib, který byl v římském právu nazýván nudum pactum, a není tudíž řádně vymahatelný. Příjemce daru se musí spolehnout na to, že dárce dodrží svůj slib. Pokud však naopak A řekne B: „Tímto souhlasím, že ti převedu do doby jednoho roku 200 000 Kč“, potom se jedná o deklarovaný převod majetkového nároku k budoucímu datu, jenž by měl být vymahatelný.

Je třeba zdůraznit, že se nejedná o pouhou slovní hru, jak by se mohlo z konkrétních případů zdát. Vždy je totiž v sázce důležitá otázka: došlo k převodu nároku ke zcizitelnému majetku, nebo byl dán pouhý slib? V prvním případě je dohoda vymahatelná, protože nedoručení převedeného majetku představuje krádež.

V druhém případě se jedná o pouhý slib, který neznamenal převod majetkového nároku, slib, který může být závazný z morálního, nikoli však z právního hlediska. Thomas Hobbes se nezabýval pouhou slovní hrou, když zcela správně napsal:

Samotná slova, vztahují-li se k budoucnosti a obsahují-li pouhý slib, jsou nedostačujícím znamením bezplatného daru, a tudíž nejsou závazná. Vztahují-li se totiž k budoucnosti, jako zítra dám, jsou znamením toho, že jsem dosud nedal, z čehož plyne, že mé právo není převedeno, ale zůstává mi, dokud ho nepřevedu nějakým dalším aktem. Vztahují-li se však má slova k přítomnosti nebo minulosti, jako dal jsem nebo dávám k doručení zítra, potom je to mé zítřejší právo, jež uděluji dnes… Ve významu [těchto] slov je ohromný rozdíl… mezi přeji si, aby se to zítra stalo tvým, a přeji si dát ti to zítra: první způsob projevu totiž znamená slib aktu nynější vůle; druhý však znamená slib aktu vůle budoucí: proto tedy první slova, vztahující se k přítomnosti, převádějí budoucí právo; druhá, vztahující se k budoucnosti, nepřevádějí nic.

19.7 Omezující smluvní klauzule

V souvislosti s naší smluvní teorií se ale objevuje pár zdánlivě neřešitelných modelů situací:

19.7.1 Dědictví s podmínkou

Dědictví s podmínkou se týká problematiky převoditelnosti majetkových omezení. Dle Rothbarda nelze takovou smluvní klauzulí zatěžovat budoucí generaci. Příklad? Odkazuji svůj dům svým dvěma synům, ale nesmí ho nikdy v životě prodat mimo rodinu.

Smluvní klauzule a jiná omezení nemohou být „svázány s majetkem“ navěky a převažovat tak nad přáním všech jeho žijících vlastníků.

Tato podmínka vylučuje dědictví jako vymahatelné právo. V rámci dědictví mohl vlastník majetku odkázat půdu svým synům a vnukům s podmínkou, že žádný budoucí vlastník nesmí prodat půdu mimo rodinu (smlouva typická pro feudalismus). To by však znamenalo, že žijící vlastníci by majetek nemohli prodat; byli by ve vleku minulých událostí.

Avšak veškerá práva k jakémukoli majetku musí spočívat v rukou žijících, existujících osob. Ponechání půdy v rodině by mohlo být považováno za morální požadavek kladený na potomky, ale nemůže být řádně považováno za zákonnou povinnost. Majetková práva musí být poskytnuta pouze živým, kteří se z nich jako jediní vlastníci mohou těšit.

Pokud bychom uznali platnost takové klauzule, tak se můžeme úplně zasekat. Představte si, že lidé mají závěti podobné té uvedené na začátku podkapitoly. Trvání na nich by znamenalo, že určitý majetek třeba i nemůže být vlastněn (resp. prvotně přivlastněn) vůbec nikým, když ani jeden z držitelů jeho práv nežije. prázdné opuštěné budovy, v nichž je právo zakleto :-D.

Smlouva může říkat: „já, Ebenezer vydřigroš, tímto předávám svým synům svůj dům, kromě práva ho prodat někomu mimo rodinu“. Pak by si od Vydřigroše šlo to právo koupit nebo převést smlouvou. Ale to není smlouva o dědictví, to je normální smlouva „zaživa“.

Smlouva o dědictví má být vymáhána, když Ebenezer už není, a to je problém. Nevím, jestli to tak Rothbard myslel, ale vždy je třeba, aby tím právem k majetku (nebo jeho částí) někdo disponoval. Nemůže tím disponovat „majetek samotný“. Jak řekl:

Smluvní klauzule a jiná omezení nemohou být „svázány s majetkem“ navěky a převažovat tak nad přáním všech jeho žijících vlastníků.

Co to vlastně znamená? Špatně se to vyjadřuje: „majetek nemůže být držitelem zbylých práv sám na sebe“. Co by se třeba stalo, kdyby podmínkou pro získání dědictví bylo třeba dostudování na Harwardu? V etatistické zemi by majetek jednoduše držel stát, ale v našem případě? Co kdyby Harward dědic nedostudoval? To má zůstat majetek navěky zablokován sám v sobě? To vůbec nedává smysl.

Smluvní klauzule a jiná omezení nemohou být „svázány s majetkem“ navěky a převažovat tak nad přáním všech jeho žijících vlastníků. Tato podmínka vylučuje dědictví jako vymahatelné právo.

To znamená, že neexistuje dědictví?

Jedinou podmínkou je, že musí vždy existovat nějaký vlastník nebo vlastníci veškerých práv k danému majetku. Například v případě omezující smluvní klauzule musí existovat nějací vlastníci vyhrazeného práva.

Pokud vlastník říká, až zemřu, odkazuji majetek tomu a tomu, tak v případě úmrtí o vlastnické právo přišel, majetek již dále nespočívá v rukou žijícího člověka, a protože majetek nemůže mít vlastnické (nebo jiné) právo sám na sebe, tak se majetek stává volným a čekajícím na prvotního přivlastníka a nelze ho v žádném případě převést dědicům.

Prakticky by se dědictví v libertariánské společnosti řešilo tak, aby se předešlo situaci, že k majetku nemá právo žádná žijící osoba (protože zemřelá osoba nemůže posmrtně nic převádět). Řešením ale není dědická agentura, protože ta by právě v případě úmrtí dědice (:-D) nemusela plnit.

Řešení vidím v prvotním přivlastnění (jednoduché u typu „celý život bydlela u matky v bytě“) nebo v sepsání dědické smlouvy a jejím seznámení dědici před úmrtím – dědic by měl smlouvu s otcem o spoluvlastnictví domu, ale otec by si ponechal právo na jeho prodej. Ve chvíli, kdy by zemřel, by bylo právo na prodej „prvotně přivlastněno“ dědicem, a to automaticky. Možná to lépe pochopíte v následující podkapitole.

Na závěr by vás mohlo zajímat, co se stane, když někdo zemře a vůbec nevyřeší majetkové nároky. V libertariánské společnosti by takový majetek samozřejmě nepřipadl do rukou státu, ale byl by považován za volný statek.

Příbuzní by na něj neměli žádný právní nárok, což ale neznamená, že by si ho vždy přivlastnil někdo cizí. Uvědomme si, že stále existuje možnost ostrakizace. To, že lidé nesmějí páchat útočné násilí, ještě neznamená, že mohou jinými „vynucovacími“ prostředky vyjadřovat svojí osobní etiku.

V praxi to zjednodušeně znamená, že kdyby rodinné příslušníky v prvotním přivlastnění „předběhl“ cizinec, tak by ho lidi s moderními sdělovacími prostředky natolik legálně oddiskriminovali, že by byl „nucen“ majetek předat rodinným příslušníkům zemřelého.

Právo neuzavírat obchod nebo právo se svobodně vyjádřit (případně pomlouvat) přece neodporuje principu neagrese (přičemž musím poznamenat, že obě zmíněná práva jsou přímo vydedukována od vlastnických práv). Také nezapomínejme na to, že nemalá část lidí by si ani nedovolila něco takového udělat, takže v praxi by tato problematika byla ještě méně významná.

19.7.2 Omezení developerského projektu

Jedinou podmínkou je, že musí vždy existovat nějaký vlastník nebo vlastníci veškerých práv k danému majetku. Například případě omezující smluvní klauzule musí existovat nějací vlastníci vyhrazeného práva stavět vysoké budovy; není-li vlastníkem tohoto práva sám bytový developer, potom někdo, kdo toto právo zakoupil nebo dostal. Je-li vyhrazené právo zrušeno a žádná osoba již není jeho držitelem, potom může být vlastník domu považován za osobu, jež provedla „prvotní přivlastnění“ tohoto práva a může se tak vrhnout do výstavby vysoké budovy.

19.7.3 Prodej pozemku s pronájmem

Pokud prodám pozemek, k němuž se vázala nějaká smlouva, která ale byla uzavřena pouze oproti mě, bude mít nájemník s pětiletou smlouvou ode mě stejný nárok i vůči novému vlastníkovi? Ano, protože koupě neruší podnájem. Nájemník má nárok na pětiletý nájem, i když pozemek změnil vlastníka. Můžeme se na to dívat jako na věcné břemeno.

Prodej neruší pronájem.

První vlastník nájemníkovi prodal pětiletý nárok a jeho porušení by znamenalo okradení nájemníka o peníze, jež výměnou za něj poskytl. Pokud nový majitel pozemku tento nárok poruší a nájemce vyžene, po kom bude požadována náhrada? Všimněte si: majiteli patří vlastnické právo na pozemek, ale nevlastní pět let nároku na jeho užívání. Smlouvám se tak meze v určitém smyslu nekladou. Náhrada bude požadována po tom, kdo právo na nárok porušil, tedy po novém majiteli.

9.7.4 Moje poznámka – Poukaz na prostitutku

Tuto podkapitolu jsem sem vložil já, protože mi přišla celkem zajímavá. Poukaz na noc s milou slečnou není vymahatelná smlouva, protože je jejím předmětem budoucí vůle člověka. Tudíž by nebylo od věci ji opatřit něčím jako penalizační klauzulí v případě prostého odmítnutí ze strany sexuální pracovnice.

19.8 Smluvní teorie a společenská smlouva

Naše smluvní teorie převodu vlastnického titulu má v porovnání s teorií platných a vymahatelných smluv zakládající se na slibech jeden zásadně významný politický důsledek. Mělo by být jasné, že teorie převodu majetkového nároku okamžitě shazuje pod stůl veškeré varianty teorie „společenské smlouvy“ sloužící jako ospravedlnění pro existenci státu.

Odhlédneme-li od historického problému, zda se vůbec takováto společenská smlouva někdy uskutečnila, mělo by být zřejmé, že společenská smlouva, ať už jde o hobbesovské zřeknutí se veškerých práv jedince, o lockeovské zřeknutí se práva na sebeobranu, nebo cokoli jiného, byla pouhým slibem budoucího chování (budoucí vůle) a v žádném případě nevedla k postoupení nároku k převoditelnému majetku. Bez ohledu na toho, kdo takový slib skutečně učinil, žádný slib učiněný v minulosti zcela jistě nemůže zavazovat pozdější generace.

  1. Nelze prodat vůli (nebo její části) státu (o tom proč ne, jsme se bavili v podkapitole o otroctví)
  2. Nelze zavázat budoucí generace společenskou smlouvou
  3. Slib minulé generace nezavazuje budoucí generaci (to je jako nedobrovolná smlouva, nedává smysl)

20 Krajní situace

Často se tvrdí, že existence extrémních nebo „krajních“ situací vyvrací jakoukoli teorii absolutních majetkových práv nebo absolutních práv na vlastnictví sebe sama. Je prohlašováno, že jelikož každá teorie individuálních práv se v takovýchto naštěstí vzácných situacích hroutí nebo funguje neuspokojivě, nemůže z tohoto důvodu existovat žádný koncept nedotknutelných práv. V typické krajní situaci je v záchranném člunu, který pluje od potápějící se lodi, řekněme osm volných míst, ale existuje více než osm lidí, kteří se snaží zachránit.

Kdo by měl v této situaci rozhodnout o tom, kdo bude zachráněn a kdo zahyne? A co se poté stane s právem na vlastnictví sebe sama, nebo, jak to někteří lidé vyjadřují, s „právem na život“? („Právo na život“ je klamnou frází, jelikož by mohlo vést k závěru, že „právo na život“, jež má A, může oprávněně vyžadovat zasahování do života a majetku někoho jiného, tj. do „práva na život“, jež má B, a všeho, co z něj vyplývá. „Právo A i B na vlastnictví sebe sama“ nám umožňuje se tohoto zmatení vyvarovat.).

V krajní situaci máme podle všeho válku všech proti všem a zpočátku se zdá, že zde neexistuje způsob, jak použít naši teorii vlastnictví sebe sama nebo teorii majetkových práv. V citovaném příkladu je tomu tak proto, že majetkové právo bylo doposud nejasně vymezeno. Zásadní otázkou totiž je: kdo vlastní záchranný člun? Pokud vlastník člunu nebo jeho zástupce (např. kapitán lodi) zemřel v troskách a pokud před ztroskotáním nestanovil známá pravidla pro přidělení míst v podobné krizi, potom je možné záchranný člun považovat – přinejmenším dočasně z důvodu nouze – za opuštěný, a tudíž nikým nevlastněný.

V tomto bodě vstupují do hry naše pravidla pro nevlastněný majetek: jmenovitě že nevlastněné zdroje se stávají majetkem lidí, kteří jsou jejich prvními držiteli. Stručně řečeno, prvních osm lidí, kteří dorazí k člunu, jsou dle naší teorie jeho řádnými „vlastníky“ a uživateli. Kdokoli, kdo je vyhodí z člunu ven, se poté dopouští aktu agrese tím, že porušuje majetkové právo „prvotního vlastníka“, jenž byl takto vyhozen. Poté co se vrátí na břeh, je agresor podroben soudnímu stíhání za svůj akt porušení majetkového práva (rovněž případně za vraždu osoby, kterou z člunu vyhodil). A dle našeho libertariánského trestního práva by si vůbec nepomohl, protože by za vraždu byl zabit :-D.

Těm, kdo se domnívají, že takovýto princip prvotního přivlastnění je nenáležitý a krutý, můžeme odpovědět (a), že se přece již nacházíme v nesnesitelně nepříjemné, naštěstí vzácné, situaci, kde žádné řešení nebude humánní nebo uspokojivé; a (b), že jakýkoli jiný princip přidělování míst by byl opravdu nepřijatelný.

Starodávný princip „ženy a děti první“ je z morálního hlediska bezpochyby nepřijatelný. Na základě jakého principu spravedlnosti mají muži na rozdíl od žen a dětí druhořadá práva na život nebo vlastnictví sebe sama? Totéž platí ohledně názoru, že „nadřazené“ mozky by měly být zachráněny na úkor „podřadných“. Bez ohledu na zásadní námitku ohledně toho, kdo bude rozhodovat o tom, kdo je nadřazený a kdo podřadný, a na základě jakého kritéria, tento názor předpokládá, že „nadřazení“ mají právo žít na úkor „podřadných“, což porušuje jakýkoli koncept rovných práv a činí pro lidstvo jakýkoli etický systém nemožným.

Proti naší teorii může být vznesena následující námitka: že teorie majetkových práv nebo i vlastnictví sebe sama jsou odvoditelné z podmínek, díky nimž člověk na tomto světě přežívá a prosperuje, a že tudíž v takto extrémní situaci, kdy člověk čelí volbě mezi vlastní smrtí nebo porušením majetkových práv vlastníka záchranného člunu (nebo jako tomu bylo ve výše uvedeném příkladě „prvotního vlastníka“ člunu), je absurdní od něj očekávat, že se vzdá svého života ve prospěch abstraktního principu majetkových práv.

Kvůli podobným úvahám mnozí libertariáni, kteří jinak věří v majetková práva, tato práva vážně oslabují ve prospěch „kontextualistického“ tvrzení, že člověk má za situace, kdy si musí zvolit mezi svým životem a agresí vůči něčímu majetku nebo dokonce i životu, morální oprávnění dopustit se agrese, a že tedy v takové situaci přestávají majetková práva existovat.

Omyl ze strany „kontextualistických“ libertariánů spočívá ve směšování otázky morálního způsobu jednání osoby nacházející se v takto tragické situaci se zcela odlišnou otázkou, zda zmocnění se místa v záchranném člunu nebo prkna prostřednictvím násilí představuje porušení majetkového práva jiné osoby.

V rámci budování teorie svobody a majetku, tj. „politické“ etiky, se totiž nezabýváme všemi osobními morálními principy. Nezajímá nás, zda je pro někoho morální nebo nemorální lhát, být dobrou osobou, rozvíjet své schopnosti, nebo být laskavý nebo ošklivý ke svým sousedům.

V této diskusi se zabýváme výhradně takovými otázkami „politické etiky“, jako jsou řádná úloha násilí, sféra práv, nebo definice kriminality a agrese. Zda je pro „Pavla“ – společníka vyloučeného vlastníkem z prkna nebo záchranného člunu – morální nebo nemorální vytlačit ze záchranného člunu někoho jiného, nebo zda by namísto toho měl hrdinně umřít, nás nezajímá a není to ani předmětem teorie politické etiky.

21 Práva zvířat

Pokud by byla práva zvířat jednoduše rozšířena na vše živé, tak lidstvo bezesporu zahyne. Etiku přirozených práv nelze rozšířit na nečlověka.

Vlk nepáchá proti mně agresi ani naopak, a dokonce ani proti jehňatům, protože to je jeho přirozenost. Zvířata nerespektují práva jiných zvířat. Koncept práv se vztahuje pouze na jednání lidí vůči lidem.

Bylo by jistě absurdní tvrdit, že vlk je „zlý“, protože žije díky tomu, že požírá a „dopouští se agrese“ vůči jehňatům, kuřatům atd. Vlk není zlou bytostí, která se „dopouští agrese“ vůči ostatním druhům; prostě jen následuje přirozený zákon svého vlastního přežití. Taktéž činí i člověk. Je stejně tak absurdní tvrdit, že člověk se „dopouští agrese“ vůči kravám a vlkům, jako je absurdní tvrdit, že vlk se „dopouští agrese“ vůči ovcím.

21.1 Marťani

Co s problémem „Marťanů“? Pokud bychom někdy objevili bytosti z jiných planet a navázali s nimi kontakt, mohli bychom tvrdit, že mají stejná práva jako lidské bytosti? Záviselo by to na jejich povaze. Kdyby byli naši hypotetičtí „Marťané“ stejní jako lidské bytosti – vědomi si sebe sama, inteligentní, schopni s námi komunikovat a účastnit se dělby práce, potom by patrně měli taktéž práva, jež jsou nyní omezena na „se zemí spoutané“ lidi.

Předpokládejme na druhé straně, že by Marťané měli charakteristiky či povahu legendárního upíra a mohli by žít pouze z lidské krve. V takovém případě by byli Marťané bez ohledu na svou inteligenci našimi úhlavními nepřáteli a my bychom nemohli uvažovat o tom, že mají nárok na lidská práva.

Úhlavními nepřáteli nikoli proto, že by byli hříšnými agresory, ale kvůli potřebám a požadavkům plynoucím z jejich přirozenosti, jež by byly nevyhnutelně v rozporu s našimi.

21.2 Den, kdy budou mít zvířata práva

V notoricky známém vtipu o tom, že „uznáme práva zvířat, kdykoli o ně požádají“, se ve skutečnosti skrývá drsná pravda. Skutečnost, že zvířata samozřejmě nemohou požádat o svá „práva“, je součástí jejich přirozenosti a částečnou příčinou, proč jsou lidským bytostem zjevně nerovnocenná a nemají stejná práva (tímto jsme se také elegantně vyhnuli zdánlivě složité definici člověka). Pokud by někdo protestoval, že děti taktéž nemohou požádat o svá práva, odpovědí by samozřejmě bylo, že děti jsou budoucími dospělými lidmi, zatímco zvířata evidentně nikoli.

Část třetí: Stát vs svoboda

22 Povaha státu

22.1 Zdanění

V poslední době zastávali ekonomové názor, že zdanění je „fakticky“ dobrovolné, protože jde o způsob, jak se může každý ujistit, že všichni ostatní platí za jednohlasně požadovaný projekt.

Předpokládá se například, že všichni v oblasti si přejí, aby vláda postavila přehradu. Pokud však A a B přispívají na projekt dobrovolně, nemohou si být jisti, že C a D se stejným povinnostem nevyhnou. Proto tedy všichni jednotlivci A, B, C, D atd., z nichž si každý přeje přispět na stavbu přehrady, souhlasí, že k tomu jeden druhého přinutí prostřednictvím zdanění. Daň proto fakticky není násilím. V této doktríně je však velmi mnoho trhlin.

První z nich je vnitřní kontradikce mezi dobrovolností a násilím. Násilí všech proti všem nečiní jakékoli takové násilí „dobrovolným“. Za druhé, i kdybychom na chvíli předpokládali, že každý jednotlivec by chtěl na přehradu přispět, neexistuje způsob, jak zajistit, aby daň uvalená na každou osobu nečinila více, než kolik by byla ochotna dobrovolně zaplatit, i kdyby přispěli všichni ostatní.

Vláda může Petrovi zabavit 10 000 Kč, přestože si nemusel přát zaplatit více než 5000 Kč. Pointou je, že právě proto, že zdanění je nedobrovolné, neexistuje žádný způsob, jak zajistit (jako se tomu děje automaticky na svobodném trhu), že částka, kterou jakákoli osoba přispívá, je částkou, jíž by byla „fakticky“ ochotna zaplatit.

Zákazník, jenž si ve svobodné společnosti dobrovolně koupí televizní přijímač za 15 000 Kč, svým jednáním demonstruje, že pro něj má televizní přijímač vyšší hodnotu než 15 000 Kč, jichž se vzdává. Stručně řečeno, zákazník demonstruje, že 15 000 Kč je dobrovolná platba. Anebo člen klubu ve svobodné společnosti demonstruje placením ročních příspěvků ve výši 4000 Kč, že si cení výhod z členství v klubu přinejmenším na 4000 Kč.

Avšak v případě zdanění nedemonstruje částka odevzdaná jedincem pod hrozbou násilí dobrovolné preference pro jakékoli údajné užitky, jichž se mu dostává.

Protože je zdanění krádež, tak se rozvinula potřeba mít ji ospravedlněnou nějakou silnou ideologií. V tomto ohledu mohou být státu nápomocni někteří intelektuálové, jejichž služby by na volném trhu jen málokdo ocenil. Občanská legitimita vlády se také zakládá na veřejném mínění.

22.2 Stát jako legitimní vlastník svých území

Na základě jakého myslitelného práva si činí zločinci státu nárok na vlastnictví jeho půdní výměry? Skutečnost, že se zmocnili kontroly nad konečným rozhodováním o této oblasti, je sama o sobě dost negativní. Na základě jakého kritéria by jim případně mohlo být svěřeno oprávněné vlastnictví celého území?

Stát tedy může být definován jako taková organizace, která má jednu nebo obě (ve skutečnosti téměř vždy obě) z následujících vlastností: (a) získává svůj příjem fyzickým násilím (zdanění); a (b) prosazuje nucený monopol na použití síly a konečnou rozhodovací pravomoc nad daným územím. Obě tyto základní aktivity státu nevyhnutelně představují nezákonnou agresi a pošlapání spravedlivých práv jeho poddaných na soukromé vlastnictví (včetně vlastnictví sebe sama). První představuje a zavádí krádež v obrovském měřítku, zatímco druhá zakazuje svobodnou konkurenci obranných a soudních agentur v rámci dané oblasti tím, že zakazuje dobrovolný nákup a prodej obranných a soudních služeb.

23 Vnitřní rozpornost státu

Hlavním problémem při diskusích o nezbytnosti vlády je skutečnost, že všechny takové diskuze se nutně uskutečňují v rámci kontextu mnohasetleté existence státu a státní vlády – vlády, na niž si veřejnost zvykla. Ironické spojení dvou životních jistot do populárního motta „smrt a daně“ ukazuje, že se veřejnost smířila s existencí státu jako se zlou, avšak nevyhnutelnou přírodní silou, vůči níž neexistuje žádná alternativa. Síla zvyku jako faktor upevňující státní vládu byla rozpoznána již ve spisech de la Boetieho v šestnáctém století.

Abychom se však vymanili ze zajetí zvyku, logicky nesmíme pouze porovnávat existující stát s neznámou kvantitou, ale musíme začít ve společenském bodě nula, v logické fikci „přirozeného stavu“, a porovnat vzájemné argumenty pro zřízení státu s argumenty ve prospěch svobodné společnosti.

Tato kapitola je dosti Robinsonovská – v přirozeném stavu se na Zemi objevili lidé, a co pak? Použití logického modelu přirozeného stavu nám pomáhá zbavit se pout zvyku a jasně vidět např. kontradikce ideálu tzv. neutrálního státu, který je nesmyslný už třeba kvůli daním, jež už z principu nikdy neutrální být nemohou.

23.1 Omyl odevzdání zbraní

„Pokud bude každému z nás dovoleno, abychom zůstali ve všech ohledech svobodní, a zejména pokud bude každému z nás dovoleno ponechat si zbraně a právo na sebeobranu, potom proti sobě budeme navzájem válčit a společnost bude rozvrácena. Proto předejme všechny naše zbraně, veškerou naši rozhodovací pravomoc a oprávnění definovat a vymáhat naše práva Petrově rodině. Petrova rodina nás bude chránit před našimi zhoubnými instinkty, bude udržovat společenský mír a vymáhat spravedlnost.

Je myslitelné, že by kdokoli (snad vyjma samotné Petrovy rodiny) strávil jediný okamžik uvažováním nad tímto zjevně absurdním návrhem? Volání „kdo bude chránit nás před Petrovou rodinou, zvláště když jsme připraveni o naše zbraně?“ by postačovalo k umlčení takového návrhu. A přesto je získání legitimity na základě trvalé a dlouholeté vlády „Petrovy rodiny“ přesně tím typem argumentu, jehož se nyní slepě držíme.“

Sice nežijeme v konstituční monarchii ale v demokracii, avšak principy jsou stejné. Jediný rozdíl je ve zdánlivosti moci v rukou občanů pro navození pocitu legitimity. Přitom nejde o nic jiného než o logický krok, který místo trvalé agrese proti nesouhlasícím občanům jako typická diktatura používá trvalou agresi proti souhlasícím občanům na základě ideologie, což je výhodnější (šetří to peníze proti vzpourám, občané si myslí, že je správné je okrádat daněmi atd.).

23.2 Omyl omezené vlády

V zájmu vládců je vždy vládu rozšířit a sama vláda se nikdy omezit nedokáže. Samotné právo navíc nepochází od státu (!), protože pokud by pocházelo, tak by to znamenalo, že když mi můj věznitel určí podmínky existence, tak jsou právem a cokoliv jiného (třeba právo na mé tělo) právem není.

Samotné právo nepochází od státu.

Vláda, omezená jen na něco, má minimálně problém ekonomické kalkulace (bud. odkaz na Misese), protože jakmile začne cokoliv regulovat, využívá svůj násilný donucovací aparát a oslabuje úžasnou vlastnost trhu (o samoregulaci surovin zde, o samoregulaci všeho ostatního, včetně zaměstnanosti apod. je celé učení libertarianismu, jehož součástí je přirozeně i tato kniha).

23.3 Vláda omezená pouze na obranu osob a majetku

V tomto ohledu se ale následně musíme zeptat, proč omezit vládu pouze na tyto dvě činnosti, když při poskytování všeho ostatního jedná vláda úplně stejně amorálně jako při poskytování policejní ochrany?

24 Morální status vztahů ke státu

Stát je nemorální a nemůže legitimně vlastnit žádný majetek. Nedodržení kontraktů se zločinci je zcela v pořádku. Okrádání státu je zcela legitimní záležitost. Lhát státu je také v pořádku (lživé odpovídání lupiči), takže nenapsat všechno do daňového přiznání je opět zcela v pořádku.

Musíme se státem ale jednat jako s nepřítelem, který má převahu.

Investor do státních dluhopisů by mohl nad naším jednáním ustrnout (stejně jako kdokoliv, kdo se státem uzavírá nějaké kontrakty), ale je to on, kdo investuje do budoucí loupeže, protože státní dluhopisy jsou spláceny z našich daní.

Defenzivní státní úplatek je v pořádku.

24.1 Libertarián a volby

Mnozí anarchističtí libertariáni tvrdí, že je amorální hlasovat ve volbách nebo se angažovat v politice – argument zní, že tím, že se takto podílí na státní aktivitě, dává libertarián morální souhlas s existencí státního aparátu jako takového. Morální rozhodnutí však musí být svobodným rozhodnutím.

Stát umístil jednotlivce ve společnosti do nesvobodného prostředí plného násilí. Stát – naneštěstí – existuje a lidé se musí v rámci daného prostředí snažit napravit své podmínky. Jak upozornil Lysander Spooner, v prostředí státního donucení nevyjadřuje účast ve volbách dobrovolný souhlas. Samozřejmě, poskytuje-li nám stát možnost pravidelné volby vladařů, jakkoli může být omezena, jistě nelze považovat snahu využít této omezené volby k oslabení nebo zbavení se státní moci za amorální.

24.2 Člověk je tvorem společenským

Libertariánství toto nepopírá. Libertarián uznává život ve společnosti a všechny výhody z něj plynoucí (jako např. dělba práce), i když je individualista. Povaha člověka nevyžaduje v žádném smyslu existenci státu.

25 O vztazích mezi státy

Každý stát má v dané oblasti monopol na použití síly, přičemž jednotlivé oblasti se v závislosti na různých historických podmínkách liší svou velikostí. Zahraniční politiku nebo zahraniční vztahy lze definovat jako vztahy mezi libovolným státem A a ostatními státy B, C, D a mezi obyvateli žijícími v těchto státech.

V ideálním morálním světě, v němž by neexistovaly žádné státy, by samozřejmě nemohla existovat ani zahraniční politika. Vezmeme-li však existenci států na vědomí, je možné nalézt morální principy, jež by mohl libertarianismus použít jako kritéria pro zahraniční politiku? Odpověď je přibližně stejná jako v případě libertariánských morálních kritérií směřujících k „domácí politice“ jednotlivých států, a sice omezit míru násilí používaného státem proti jednotlivým osobám na minimum.

25.1 Boje a zbraně hromadného ničení

Nikdo nemá právo při bojích mezi sebou zainteresovat nedobrovolně i ostatní nezúčastněné.

Charakter zbraně:

  • Státní: zbraně hromadného ničení
  • Lidský: přesné zaměření

Moderní zbraně nemohou být použity selektivním (libertariánským) způsobem. Ve válce je pak agrese proti nevinným civilistům nevyhnutelná. O tom, že válka jde vést i bez zbraní hromadného ničení, se můžeme přesvědčit třeba u pouličních gangů, které si vyřizují účty pouze mezi sebou. Jedině války vlád používají atomové bomby a chemické zbraně hromadného ničení.

25.2 Zahraniční pomoc

Libertarián, který odsuzuje veškeré války bez ohledu na jejich motiv, ví, že míra provinění jednotlivých států může být pro jakoukoli specifickou válku značně odlišná. Avšak jeho prvořadou povinností je odsoudit jakoukoli státní účast ve válce. Postup libertariána je tudíž takový, že vyvíjí nátlak na všechny státy, aby nezačínaly války nebo se v nich neangažovaly, aby ukončily války již započaté a aby během trvající války snížily na obou stranách počty zraněných civilistů.

Logickým důsledkem libertariánské politiky mírového soužití a nevměšování se mezi státy je důsledné zdržení se jakékoli zahraniční pomoci, pomoci jednoho státu druhému. Jakákoli pomoc poskytnutá státem A státu B (1) má za následek zvýšení daňové agrese proti obyvatelům země A, a (2) zhoršuje útisk vlastních obyvatel státu B.

25.3 Důsledky války pro stát

Nakonec se musíme zmínit o domácí tyranii, jež je nevyhnutelným průvodním jevem války mezi státy a jež obvykle trvá ještě dlouho potom, co válka skončí. Randolph Bourne si uvědomoval, že „válka je zdravím státu“. Právě v období války zažívá stát svůj největší rozkvět: zvětší se státní moc, zvýší se počet lidí ve státních službách, naroste pýcha státních úřadů a stát získá naprostou nadvládu nad hospodářstvím a společností.

Podstatou mýtu, jenž umožňuje státu propagovat válku, je falešná víra, že válka je součástí ochrany, kterou stát poskytuje svým poddaným. Přesný opak je pravdou. Je-li válka zdravím státu, je pro něj také největším nebezpečím. Stát může „umřít“, pouze je-li poražen ve válce nebo smeten revolucí. Ve válce tudíž stát zběsile mobilizuje své obyvatele, aby za něj bojovali proti jinému státu pod záminkou, že se je tak snaží ochránit.

Společnost se stává militaristickou a zestátněnou, stává se z ní stádo, jež vesele obětuje pravdu pro údajný veřejný zájem a jež se snaží zabít své domnělé nepřátele, vykořenit a potlačit veškerý nesouhlas s oficiálním válečným programem. Ze společnosti se stává vojenský tábor vyznávající hodnoty a morálku – jak to jednou vyjádřil Albert Jay Nock – jež jsou typické pro „armádu na pochodu“.

Část čtvrtá: Moderní alternativní teorie svobody

Tato část bude mít svůj vlastní článek, jinak by tento natáhla na velikost menší knihy. Nyní proto přeskočíme rovnou na kapitolu 30.

Část pátá: O teorii strategie cesty ke svobodě

Rothbard ve svém Manifestu svobody má stejnou kapitolu, ale mimo jiné se zabývá i cílovými skupinami a tím, že vzdělávání nestačí.

30 O teorii strategie cesty ke svobodě

S pokusy rozpracovat systematickou teorii svobody se lze čas od času setkat, teorii strategie cesty ke svobodě nenabízí v podstatě nikdo. To samozřejmě neplatí jen pro cestu ke svobodě. Strategie dosažení jakéhokoli požadovaného společenského cíle mají obecně podobu spíše náhodných pokusů, nazdařbůh experimentování a pokusů a omylů. Může-li však filozofie formulovat teoretický rámec strategie cesty ke svobodě, je její povinností o to usilovat. Čtenáře však musíme varovat, že se pouštíme do nebezpečných vod.

Libertarianismus je tedy filozofií hledající správnou politiku. Co víc ale může libertariánská filozofie říci o strategii, o „politice“? Především, a opět Actonovými slovy, musí říci, že svoboda je „nejvyšší politický cíl“, hlavní meta libertariánské filosofie. Nejvyšší politický cíl samozřejmě neznamená, že by šlo pro člověka obecně o „nejvyšší cíl“. Každý jedinec má samozřejmě různé osobní cíle a odlišné hierarchie důležitosti těchto cílů na své osobní hodnotové škále.

Politická filozofie je podmnožinou filozofie etiky zabývající se konkrétně politikou, tj. hledáním náležité role násilí v lidském životě (a jde jí tedy o vysvětlení takových pojmů, jako je zločin a vlastnictví). Libertariánský svět by se samozřejmě vyznačoval tím, že by každý jedinec měl svobodu hledat a sledovat vlastní cíle, „hledat štěstí“.

Má-li být svoboda nejvyšším politickým cílem, z čeho tento cíl vyplývá? Z této knihy by mělo být zřejmé, že svoboda je zaprvé a především morálním principem, který vyplývá z podstaty člověka.

Především je to princip spravedlnosti, který představuje odstranění agresivního násilí z lidských vztahů. Aby byl tedy tento libertariánský cíl náležitě zakotven a sledován, musí o něj být usilováno v duchu naprosté oddanosti spravedlnosti.

Má-li být svobody dosaženo, motivem, jenž nás požene vpřed, musí být spravedlnost, a nikoli vetchá argumentace užitkem. Má-li být svoboda nejvyšším politickým cílem, vyplývá z toho, že je o svobodu třeba usilovat nejefektivnějšími prostředky, tj. prostředky, jež nás nejrychleji a nejdůsledněji dovedou k cíli. Z toho plyne, že libertarián musí být „abolicionistou“, tj. musí si přát dosažení cíle svobody co nejrychleji. To ale neznamená, že věříme v brzké zrušení veškerých útoků na svobodu.

30.1 Nerealistický cíl
  • Abolicismus = hnutí usilující o zrušení nějakého zákona nebo ustanovení
  • Radikalismus není extremismus a jeho spojování s násilím je zcela zavádějící stejně tak, jako spojování anarchie s násilím; slovo „radikální“ je odvozeno od latinského radix = kořen, původ, popřípadě radicalis= základní (za tuto připomínku děkuji Evě Hájkové z Deníku Referendum)

Odpůrci libertarianismu a radikalismu obvykle namítají, že takovýto abolicionismus je „nerealistický“. Touto námitkou ale beznadějně zaměňují požadovaný cíl se strategickým odhadem možné cesty k tomuto cíli. Konečný cíl je však nezbytně nutné odlišovat od strategické úvahy, jak ho dosáhnout. Cíl musí být stanoven, dříve než se začneme zabývat otázkami strategie či jeho „realističností“.

Cíle libertariánů – včetně okamžitého zrušení útoků na svobodu – jsou „realistické“ v tom smyslu, že je možné je uskutečnit, když s nimi bude souhlasit dostatečný počet lidí; a kdyby jich bylo dosaženo, nastolený libertariánský systém by byl životaschopný. Cíl okamžité svobody není nerealistický či „utopický“, jelikož (oproti takovým cílům, jako je např. „odstranění chudoby“) je jeho dosažení zcela závislé na lidské vůli. Kdyby se například nyní všichni najednou přiklonili k názoru, že svoboda je nezbytně nutná, pak by úplné svobody bylo okamžitě dosaženo. Strategický odhad toho, jak se na cestu ke svobodě dostat, je samozřejmě zcela jiná otázka.

Williamům Lhoydův Garrisonův strategický realismus samozřejmě spočíval v tom, že neočekával, že by k ukončení otroctví došlo okamžitě nebo najednou. Garrison pečlivě rozlišoval:

„I když budeme usilovat o okamžité zrušení otroctví ze všech sil, půjde bohužel nakonec o zrušení postupné. Nikdy jsme neříkali, že může být otroctví zrušeno naráz. Ale že by tak mělo být, to nikdy nepřestaneme tvrdit.“

30.2 Co znamená, že účel světí prostředky

Tvrdíme tedy, že „účel světí prostředky“? Tohle je běžná, ale zcela mylná výhrada, již často slýcháme o každé skupině, která obhajuje fundamentální či radikální společenskou změnu. Co jiného než konečný účel či cíl by mohl jakékoli prostředky ospravedlnit? Samotný pojem „prostředky“ znamená, že toto jednání je toliko instrumentem k dosažení cíle.

Když někdo hladoví a sní chléb, aby se nasytil, je snědení chleba pouhým prostředkem k dosažení cíle. Jediné ospravedlnění tohoto jednání vychází z jeho použití spotřebitelem jako cíle. Proč bychom jinak jedli chléb, nebo ve stejné logice, proč bychom ho kupovali nebo proč bychom kupovali suroviny na jeho výrobu? Nejedná se tedy vůbec o jakousi zavrženíhodnou doktrínu. Skutečnost, že cíl ospravedlňuje prostředky, je prostou filozofickou pravdou obsaženou v podstatě vztahu „prostředků“ a „cílů“.

Co mají kritici opravdu na mysli, když říkají, že „špatné prostředky“ mohou vést či vedou ke „špatným cílům“? Ve skutečnosti tvrdí, že zvolené prostředky poškodí jiné cíle, jež kritici považují za důležitější či hodnotnější než cíle lidí, jež kritizují. Vezměme si například komunisty, kteří se domnívají, že vražda je ospravedlněna, jestliže povede k diktatuře proletariátu.

Kritici takovéto vraždy (nebo takové obhajoby vraždy) ve skutečnosti netvrdí, že „účel světí prostředky“, nýbrž že vražda porušuje hodnotnější cíl (přinejmenším), totiž cíl, jímž je „nedopouštět se vraždy“ či neútočit na jiné lidi. A samozřejmě by tito kritici z pohledu libertariánů měli pravdu. Libertariánský cíl, jímž je vítězství svobody, tedy ospravedlňuje nejrychlejší možné prostředky k dosažení tohoto cíle, ale tyto prostředky nemohou být v rozporu s cílem samotným, jejž by tímto podkopaly.

Dalším neslučitelným prostředkem by bylo páchání agrese (tj. vražda a krádež) vůči osobám a jejich spravedlivě nabytému vlastnictví ve snaze o dosažení libertariánského cíle, jímž je neexistence agrese. Zde by také šlo o nepřípustný prostředek, jenž by nevedl k cíli. Využití agresivního jednání by bylo totiž v přímém rozporu se samotným cílem neagrese.

30.3 Přechodné požadavky

Musí-li tedy libertarián usilovat o okamžité zrušení státu jako organizovaného aparátu agrese a je-li gradualismus v teorii v rozporu s hlavním cílem (a proto nepřípustný), jaké další strategické kroky by měl libertarián podniknout ve světě, kde státy nadále zřetelně existují?

Musí se libertarián nutně omezit na obhajobu okamžitého zrušení státu? Stávají se proto přechodné požadavky, kroky ke svobodě v praxi, tudíž nelegitimními? Zcela jistě nikoli. Pak by totiž přestala realisticky existovat naděje na dosažení hlavního cíle. Je proto na každém libertariánovi, jenž chce dosáhnout svého cíle co nejrychleji, aby neustále posouval politické zřízení směrem k tomuto cíli.

Tento postup je zjevně obtížný, jelikož vždy existuje nebezpečí, že konečný cíl svobody ztratíme ze zřetele či dokonce budeme působit pro němu. Tento postup je však v našem světě, v minulosti, současnosti a představitelné budoucnosti, nezbytný, má-li svoboda vůbec někdy zvítězit.

Přechodné požadavky proto (a) musí vždy mít na zřeteli požadovaný cíl, k němuž na konci přechodového období chceme dojít; a (b) nikdy nesmí přijmout kroky či použít prostředky, jež jsou explicitně či implicitně v rozporu s tímto cílem.

30.3.1 Nebezpečí přechodných požadavků

Vezměme si například přechodový požadavek předkládaný různými libertariány: že by měl být státní rozpočet snižován každý rok o 10 procent po dobu deseti let, aby tak na konci tohoto období vláda zmizela.

Takovýto návrh může mít heuristickou či strategickou hodnotu za předpokladu, že navrhovatelé vždy nezastřeně říkají, že jde o minimální požadavky a že by samozřejmě nebylo nic špatného na tom (že by naopak bylo jen dobře), kdyby bylo tempo snižování rozpočtu zvýšeno, aby například rozpočet klesal o čtvrtinu ročně a stát by vymizel za čtyři roky, nebo v nejlepším případě, kdyby byl rozpočet snížen na nulu okamžitě.

Vyvstává zde totiž nebezpečí, že přímo či nepřímo bude usuzováno, že rychlejší tempo než 10 procent by bylo špatné a nežádoucí. Ještě větší nebezpečí obdobného druhu obsahuje myšlenka mnohých libertariánů vytvořit podrobný plán přechodu k úplné svobodě, např. že v prvním roce bude odstraněn zákon A, zákon B upraven, daň C snížena o 20 procent atd.; ve druhém roce bude odhlasován zánik zákona D, daň C snížena o dalších 10 procent atd.

Podrobný plán je daleko více zavádějící než prosté seškrtání rozpočtu a silně naznačuje, že například zákon D by neměl být rušen před druhým rokem tohoto plánu. Past filozofického gradualismu, gradualismu v teorii, by nabyla ohromného rozměru. Potenciální libertariánští plánovači by se v podstatě dostali do pozice odpůrců rychlého postupu ke svobodě (či by to alespoň takový dojem vyvolávalo).

  • Gradualismus = (z lat. graduare = odstupňovat, od gradus = krok) – reformistická představa sociálního rozvoje a pokroku založená na myšlence kontinuity, pozvolných, vývojových změn a odmítnutí revolucí

Podrobný program cesty ke svobodě trpí samozřejmě ještě dalšími závažnými problémy. Samotné pečlivé zvažování rychlosti a komplexní povaha plánu napovídají, že stát ve skutečnosti není nepřítelem lidstva, že je možné a žádoucí využívat státu při konstruování a dodržování plánovaného tempa cesty ke svobodě.

Pochopení skutečnosti, že stát je trvalým nepřítelem lidstva, naopak vede ke značně odlišnému strategickému pohledu: totiž že libertariáni usilují a ochotně přijímají jakékoli snížení státní moci či činnosti státu v jakékoli oblasti. Jakékoli takové omezení v jakýkoli okamžik představuje omezení zločinu a agrese a je snížením škod parazitismu, jímž státní moc vládne a hubí tak moc společnosti.

30.3.2 Priority libertariána

Znamená to, že libertarián si nikdy nestanovuje priority a nemůže soustřeďovat své úsilí na politické problémy, které považuje za nejdůležitější? Ovšemže ne. Čas a úsilí každého jsou totiž nutně omezené a nikdo nemůže věnovat stejné množství času každé konkrétní jednotlivosti v obsáhlém libertariánském učení.

Člověk, jenž mluví či píše o politických problémech, si musí nutně stanovovat priority důležitosti, priority, jež alespoň částečně závisejí na konkrétních problémech a okolnostech dané situace. Takže i když by libertarián v dnešním světě byl zcela jistě pro odstátnění majáků, nedá se příliš očekávat, že by otázce majáků dával větší prioritu než problematice povinné vojenské služby či zrušení daně z příjmu.

Libertarián musí používat svou strategickou inteligenci a znalosti problematiky dneška ke stanovení jejich priorit politické důležitosti. Kdyby na druhou stranu člověk žil na malém ostrově často zahaleném do mlhy a byl závislý na lodní dopravě, snadno by otázka majáků získala vyšší prioritu v politické agendě libertariánů. A kdyby navíc z nějakého důvodu vyvstala příležitost pro odstátnění majáků i v dnešní Americe, neměl by libertarián tuto možnost odvrhovat.

30.4 Argument pro zápal

Měli bychom ale zdůraznit, že myšlenky se samy nevznášejí ve vzduchoprázdnu. Jsou vlivné, pouze pokud jsou přijaty a prosazovány lidmi.

Aby myšlenka svobody mohla zvítězit, potřebuje aktivní skupinu oddaných libertariánů, lidí, kteří myšlenky svobody znají a jsou ochotni je šířit mezi ostatními.

Musí zkrátka existovat aktivní a sebevědomé libertariánské hnutí. Může se to zdát samozřejmé, ale mezi libertariány nacházíme často podivnou neochotu považovat se za součást uvědomělého a rozvíjejícího se hnutí či neochotu se do činnosti tohoto hnutí zapojit.

Považme však, zda nějaký obor či soustava myšlenek v minulosti, ať již šlo o buddhismus nebo moderní fyziku, se dokázaly rozvíjet a získat si renomé bez existence zapálených „kádrů“ buddhistů nebo fyziků? Každá nová myšlenka a každá nová disciplína nutně vzniká u jedince nebo malé skupiny lidí.

Pak se rozšiřuje mezi větší jádro konvertů a přívrženců. A i v plném rozmachu v důsledku velké pestrosti zájmů a schopností mezi lidmi budou profesionální jádro a libertariánské kádry tvořit pouze menšinu. Na volání po libertariánském „předvoji“ není nic zlovolného nebo „nedemokratického“, stejně jako tomu není, když hovoříme o předvoji buddhistů nebo fyziků.

Doufejme, že tento předvoj pomůže vytvořit většinu nebo velkou a vlivnou menšinu lidí, kteří se stanou přívrženci libertariánské ideologie (nebudou-li ji přímo naprosto oddáni). Existence libertariánské většiny mezi americkými revolucionáři a Angličany v 19. století ukazuje, že tento výsledek není nemožný.

V mezidobí můžeme na cestě k tomuto cíli chápat libertarianismus jako žebřík, kdy různí lidé a skupiny na různých příčkách tohoto žebříku postupují a stoupají od úplného kolektivismu či etatismu k čisté svobodě.

Jestliže libertarián nemůže zcela „pozvednout uvědomění lidí“ na nejvyšší příčku čisté svobody, pak může dosáhnout menšího, stále však důležitého cíle pomoci jim postoupit na žebříku o pár příček výše.

Z tohoto důvodu může být pro libertariána užitečné vstupovat do koalic s ne-libertariány kvůli prosazení nějaké jednotlivé, ad hoc aktivity. S ohledem na své priority důležitosti v dané situaci ve společnosti se libertarián může pustit s některými konzervativci do takových činností „jednotné fronty“, jako je pokus o odstranění daně z příjmu, nebo se spojit se stoupenci občanských libertariánů ve snaze zrušit povinnou vojenskou službu nebo zákaz pornografie nebo zákaz projevu „rozvracejícího republiku“.

30.5 Pravý okamžik pro úder svobody

Marxisté si správně uvědomili, že k vítězství jakéhokoli programu radikální společenské změny je zapotřebí splnění dvou podmínek. Nazývají je „objektivními“ a „subjektivními“ podmínkami. Subjektivní podmínky znamenají existenci sebevědomého hnutí oddaného vítězství určitého společenského ideálu, o němž jsme hovořili výše.

Objektivními podmínkami je objektivní existence „krizové situace“ stávajícího systému, krize.

Krize, jež je dost hluboká, aby ji každý zaznamenal, která je zároveň vnímaná jako selhání samotného systému.

Lidé už jsou zkrátka stavěni tak, že je hledání vad stávajícího systému nezajímá do té doby, dokud tento systému uspokojivě funguje. A i když se pár lidí o tyto vady zajímá, budou na celý problém obvykle nahlížet abstraktně, jako kdyby nijak neovlivňoval jejich každodenní život. Proto se ani nebudou pokoušet o nějakou změnu.

To se mění, až když dojde k rozvratu v důsledku krize. Takový rozvrat totiž najednou podnítí hledání nových alternativ společenského uspořádání – a právě nyní musí být k dispozici kádři alternativního hnutí („subjektivní podmínky“), aby tuto alternativu dodali a ukázali, že krize je výsledkem vnitřních vad samotného systému, a objasnili, jak by alternativní systém stávající krizi řešil a zabránil podobným problémům v budoucnosti. Ideálně by alternativní kádry měly doložit, že stávající krizi předpovídaly a dlouho před ní varovaly.

30.6 Ekonomická nutnost svobody

Naštěstí pro osud svobody dokázala ekonomická věda vysvětlit, že moderní průmyslová ekonomika nemůže donekonečna přežívat v takovýchto drakonických podmínkách. Moderní průmyslová ekonomika vyžaduje rozsáhlou síť směn na svobodném trhu a dělbu práce, jež mohou fungovat pouze v podmínkách svobody. Existuje-li provázanost mas lidí s průmyslovou ekonomikou a je-li moderní životní úroveň podmíněna tímto průmyslem, pak se vítězství svobodné tržní ekonomiky a konec etatismu stává v dlouhém období nevyhnutelný.

Intervencionismus vyčerpal zásoby kapitálu nashromážděného za relativní svobody. Dopady kroků vlády začínají mít okamžité důsledky. Rothbard to rozebíral v Manifestu svobody (odstavec nad tímto nadpisem konkr.).

30.7 Aféra Watergate a její přínos pro svobodu

Patrně nejlepším signálem ze všech, nejpříznivější ukázkou rozkladu mystičnosti státu bylo právě odhalení aféry Watergate v letech 1973–74. Watergate podnítila radikální posun v chování všech – bez ohledu na zastávanou ideologii – vůči státu samotnému. Watergate probudila veřejnost, která je nyní citlivá na útoky na osobní svobodu ze strany vlády.

Střední a jižní část komplexu Watergate. Zdroj: Wikipedia Commons (fotografka: Carol M. Highsmithová)

Důležitější ale je, že jí vyvolané odvolání prezidenta trvale zbavilo posvátnosti úřad prezidenta, který byl americkou veřejností dlouho považován téměř za neomezeného vládce. A ještě důležitější je, že této posvátnosti byla z velké části zbavena i vláda sama.

Dnes již nikdo žádnému politikovi či vládě nevěří. Lidé celou vládu považují za trvale nepřátelskou a nevěří jí, čímž se vracíme k oné zdravé nedůvěře vůči vládě, která byla typická pro americkou veřejnost a americké revolucionáře osmnáctého století.

Po Watergate by se již nikdo neodvážil vyřknout, že „my jsme vláda“, a proto vše, co volení zástupci udělají, je legitimní a správné. Pro úspěch svobody je nejklíčovější podmínkou zbavení vlády posvátnosti a její delegitimizace v očích veřejnosti. Aféra Watergate právě tohoto dosáhla.

Závěr

Myslím, že to, co Rothbard v této knize udělal, bylo velmi obdivuhodné a nutné. Je krásné mluvit o ekonomii, ale dokud skrze ni nevybudujete etický systém, zůstanou její hlavní myšlenky pohřbeny v záplavě protichůdných názorů na nekonečně mnoho aspektů lidského života. Je nezbytně nutné říci, co je ok a co není ok (spíše co je ok – proto tzv. pozitivní) – je třeba vyslovit teorii etiky, a ta bude vždy obsahovat hodnotový soud.

Závěrečné poznámky k tématům

Zdaleka nejkontroverznější část Etiky svobody jsou tresty a přiměřenost. Vynucování aktivity je otroctví, ale ztráta práv v důsledku odpovídajícího činu je prostě odpovídající ztráta práv. myslím, že Rothbard zde výrokem dva zuby za zub plus odškodnění za nejistotu sklouzl ke kritériu odstrašení, které sám kritizoval, a proto zde mám kritiku nejobsáhlejší.

Ohledně vlastnictví chci poznamenat, že prvotní přivlastnění se používá téměř a výhradně konceptuálně, a tudíž se nemusíme zabývat filozofickými plky, jak by to bylo na začátku civilizace správné (tehdy byla drtivá většina statků nepřivlastněná), zejména pak co přesně bych měl udělat, abych spojil práci s půdou.

Odtud bych navázal na detailisty, kteří údajně boří celou teorii přirozených práv tím, že si nejsou jisti, který způsob uzavření smlouvy (můžu se odvolávat na nedostatečná opatření, která mi umožnila porušit smlouvu? – vizte dále … ne, to není legitimní) lze považovat za smlouvu ve smyslu politické etiky. Dále pokračují nedostatečným ohraničením a definovaností smluv včetně současné nemožnosti vynucování některých z nich. Etika svobody ale tohle vůbec neřeší, to není její pole působnosti.

Jaká je nejnižší přípustná jednotka vyjádření smluvní dohody? A jak moc přesné identifikační údaje předmětů smlouvy by měla obsahovat? Je v pořádku mystický ráz „převodu“? ráz převodu je praxeologický a všechny ostatní otázky jsou pro etiku svobody irelevantní.

Etika svobody neříká nic o problematice realizace vynucování některých práv ani o tom, jakou formu smlouvy by lidé měli uznat, protože pojem „smlouva“ používá v čistě praxeologickém významu, tj. ve významu logiky lidského jednání. Pokud naše mysl spatřuje v jednání smlouvu, tak se jedná o tutéž smlouvu, o které se bavíme v Etice svobody. Smlouva je definována nějakou funkcí, kterou v jednání má. Tuto pojmovou oblast beze zbytku prozkoumal Ludwig von Mises Lidském jednání.

Z toho plyne, že jsme se rozhodování o závazné formě smlouvy a dalších záležitostech vyhli. Vyhli jsme se tomu, abychom je museli zařadit do politické filozofie. Vůbec ničemu to ale neškodí, protože pro účely etiky svobody jsme byli téměř nuceni použít např. pojem smlouva v přísně praxeologickém smyslu, který jsem popsal výše. Upozorňuji na to, protože tohle mi vlastně vrtalo hlavou přes tři roky mého studia libertarianismu.

Nyní můžu navázat na palčivou otázku lidí, kteří namítají, že je libertarianismus utopie. Politická etika skutečnosti versus politická etika v libertariánské teorii se totiž značně liší. Z toho mají lidé tendenci si myslet, že libertarián chce libertarianismus „zavést“ jako státní zřízení nebo vynucovat (jako státní zřízení). Celá tato kniha ale byla o tom, že zákon svobody je přirozený. Nejde tedy o pouhou prezentaci názoru a pohledu na věc, jak může ze slov „zavést“ a „vynucovat“ naznačovat. Jde o výklad a důkaz toho, že etika svobody je lidská přirozenost.

Nakonec moc rád poznamenám pro čtenáře s demokratickými tendencemi, že odhalování přirozených zákonů v žádném případě nezávisí na tom, kolik lidí dá které teorii kolik hlasů.

Záleží na rozumu a na logice. Není žádný důvod házet všechny teorie na jednu kupu a tíživou otázku etiky smést ze stolu pouhým konstatováním, že „je to moc složité, a tak nějak příliš sporné, než aby se tím normální zdravý člověk zabýval“.

Zpověď

Osobně neuznávám obchod s dětmi, distribuci drog, nezodpovědné matky, vyděrače, právní kličkaře, klub neonacistů, který ještě nic nezničil, uplácení a potraty.

To vše je mi naprosto odporné, ale nezakázal bych to, protože bych tím porušil svobodu lidí.

Komu by se zdálo, že knížky lehce rozšiřuji, tak se mu to nezdá :D. Strávil jsem desítky hodin uvažováním, jak knihu svými poznámkami a kritikami vhodně doplnit a podat čtenáři tak, aby pochopil krkolomný filozofický jazyk. Etika svobody je ale poměrně nová a může mít ve své teorii mouchy, a proto vás prosím o všechny připomínky a zlepšováky. Vyjádřete je dole v komentářích, a protože soukromý svět, tak emailovou adresu uveďte falešnou ;-).

 

Koncentrační poměr zhruba tento článek/kniha 15 %.

ISBN: 9788086389554

Zdroj obrázku v náhledu: Amazon

Neoznačené obrázky jsou z Pixabay s royalty free licencí a není zde povinnost uvádět zdroj.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..