Proč jsme se ale vůbec v předešlých kapitolách Jádra webu bavili o elektronickém podpisu? Protože to je nejdokonalejší moderní prostředek pro autorizaci téměř jakéhokoliv úkonu, samozřejmě za předpokladu, že probíhá v prostředí výpočetní a komunikační techniky (v počítačích). A když máme něco takového, můžeme jednou provždy vyřešit ošemetný problém v lidském jednání – nazvu to věrohodností.
Jak člověk jedná, tak nevyhnutelně musí docházet k uzavírání smluv a k převodům vlastnictví mezi lidmi, protože vlastnictví vychází z omezených zdrojů a z lidského jednání. Vlastně jakákoliv dohoda mezi lidmi s vlastnictvím operuje.
Smlouva s taxikářem operuje s právem zabírat po určitou dobu prostor v taxi. Takové právo je odrůdou vlastnického práva k vozu. Podobně, když mám pracovní smlouvu, tak mám omezené právo na užívání výrobních strojů majitele. A konečně, když uzavřu obchodní smlouvu, tak mám právo na vlastnictví jejího předmětu.
Tyto neustálé převody jsou ale extrémně děravé už z principu, že většinou kompletně závisejí na lidské důvěře a interpretaci. To je však nic oproti jejich autorizaci, kterou provádí většinou normální papírový podpis, který je oproti tomu elektronickému bezpečný asi jako lepící páska přes dveře oproti sejfu. Teď to vypadá jako zbytečné pedantství, avšak jak uvidíme dále, právě tato nevěrohodnost v lidských dohodách a smlouvách je příčinou neřešitelných konfliktů ve společnosti. Elektronický podpis dokáže zajistit nejvyšší teoreticky dosažitelnou věrohodnost.
Pokud ale chci, aby předměty těchto převodů, těchto smluv, byly vynutitelné se stejnou dokonalostí jako elektronický podpis samotný, začínám se bavit o tzv. chytrém majetku. Šifrování dokáže s naprostou jistotou určit vlastníka informace, protože heslo leží jen a pouze ve vaší hlavě. To je metaforicky to nejpevnější vlastnické spojení, které existuje – když něco víte jen a pouze vy. To je přesně definované vlastnictví.
Heslo vůbec neřeší, jak dlouho se o něj staráte nebo zda jste projevili dostatečnou činnost, aby mohlo být uznáno jako vaše – vy to jednoduše demonstrujete tím, že ho máte v hlavě a nikdo nemá ani tu nejmenší šanci jeho vlastnictví zpochybnit. Samozřejmě, dokud si vás nenajde – proto je důležitá anonymita, aby tento koncept fungoval.
Tuto geniální vlastnost hesla však lze využít i pro fyzický majetek. Jak? Moje je sice to, co mám fyzicky, ale také to, co dokážu používat. Majetek, jehož kontrola závisí na znalosti informace, se nazývá chytrý majetek. Třeba plně elektrické auto je chytrý majetek – bez hesla nenastartuje a budu nucen ho poškodit.
Pokud bych chtěl takové auto prodat a nespoléhat se na papírové smlouvy, tak využiji chytrou smlouvu. Vůz pak bude principiálně vyžadovat elektronické podepisování startů od jiné dvojice soukromého a veřejného klíče. Za úmyslně brutálního předpokladu, že jsou všechna spojení s nákupcem nespolehlivá, smlouvu umístím do DLT, která zajistí plnou transparentnost, že oba podepíšeme to samé, že se identifikujeme a že nás nikdo neobelstí. Nemusíme věřit žádné autoritě nebo třetí straně.
Brutální předpoklad nespolehlivé běžné komunikace máme proto, aby nic nezáviselo na dobré vůli, protože pak bychom mluvili o digitální utopii. Může vám to připadat přehnané, ale jde jen o běžný myšlenkový postup, jak vymyslet neprůstřelný funkční systém pro digitální převod vlastnických práv. Dění kolem DLT a chytrých smluv závisí pouze na „sobeckém“ zájmu uživatelů.
Díky elektronickému podpisu, DLT a chytrým smlouvám tady máme svět, kde vlastnit znamená vědět, nebo ještě lépe vlastnictví rovná se soukromí, protože co je jen moje, to je soukromé. Chytré smlouvy mají obrovské množství výhod – jsou pro obě strany plně transparentní, každou potenciální díru ve znění lze napravit, jsou naprosto přesné a konkrétní, ani poškození veřejné databáze za vás nepodepíše smlouvu, kterou byste nechtěli a vše probíhá nefyzicky po síti v řádu milisekund.
Vrať se o kapitolu zpět, vyber jinou kapitolu nebo vyber další kapitolu.