V předešlé kapitole Jádra webu jsme si ukázali kryptografický zázrak, který by dokázal autorizovat cokoliv, co má svou digitální podobu. Dokument, fotografii, hudbu, video, smlouvu… Protože ale v kryptografii předpokládáme, že všechny komunikační cesty jsou nebezpečné, máme problém s předáním veřejného šifrovacího klíče.
Veřejná databáze je systém, který řeší problém distribuce jeho veřejných šifrovacích klíčů, tedy nástroje pro ověření jeho věrohodnosti.
Já jí říkám prostředí pravdy a problému distribuce říkám problém naprostého zveřejnění, protože odesílatel podepsaných dat musí příjemci veřejný klíč „naprosto zveřejnit“, aby jeho podobu nepřehlédl. Třeba tak, že do všech ulic vylepí plakát, že Franta Novák má klíč 6845. Toto může ale kdokoliv přelepit.
Pojem veřejná databáze je samozřejmě velmi nepřesný (je to technologie distribuovaných záznamů – DLT, Distributed Ledger Technology, kde část „ledger“ neznamená přímo účetní knihu, ale knihu se záznamy). Tato stránka sice není určena naprostým odborníkům a do názvu se mi nechtělo dávat zkratku, ale později byste byli velmi zmateni. Proto odteď říkejme DLT.
Moderní kryptografie po vynálezu legendárního Bitcoinu řeší problém naprostého zveřejnění blockchainem, což je typ DLT. Účastníci DLT principiálně provádí naprosté zveřejnění svých veřejných klíčů. Aby všichni měli u sebe nahranou naprosto stejnou podobu záznamů v DLT, tak musí být jasné, jak se rozhodne o její věrohodné podobě.
To zajišťuje rozhodovací „komodita“, třeba výpočetní výkon. Věří se té verzi DLT, za niž stojí nejvíc výpočetního výkonu. Ekonomika je zařízena tak, aby byla motivace záznamy nefalšovat a neobelhávat lidi, že něco v databázi je, i když to tam není, což je největší a jediné selhání, které může nastat. DLT nejčastěji používá jako podklad pro základní systémovou komunikaci internetovou síť.
Nedílnou součástí je nakonec anonymita, protože bez ní může někdo provést cílený útok a pozměnit zrovna ty vaše klíče. S anonymitou sice může většinový držitel komodity vytvářet falešné verze, ale když neví, kdo je kdo, jen těžko může útok zacílit. DLT není uložena nikde a vlastně všude – má ji každý, kdo ji používá. Proto má často přízvisko decentralizovaná.
DLT se používá tak, že skrz všechny účastníky nasdílíte požadovaný klíč a dle rozhodovací komodity ověříte, že je záznam skutečně v databázi. Třeba podle toho, že za věrohodnou databází stojí největší výpočetní výkon, což lze snadno ověřit (více si řekneme v kapitole o kryptoměnách) a jen těžko zfalšovat. Druhá strana je k síti připojená také, klíč uvidí, uloží a už je schopna s vámi bezpečně elektronicky podepisovat i komunikovat, i když komunikace je jen speciálním případem podepisování.
DLT jsou naprostým průlomem v šifrování a důvod pro to je úplně jednoduchý – dokáží zařídit, aby jedna strana viděla to samé, co strana druhá. Máme systém, na který se můžeme z principu spolehnout. Je to systém, který je výborným prostředníkem pro jakékoliv lidské aktivity, které mohou proběhnout přes digitální prostředí.
Bezpečné navázání spojení přes DLT je naprostý základ pro další kapitoly, kde se dozvíte návaznost s lidským jednáním a etikou svobody. Máme tedy elektronický podpis a DLT, jeho pravou ruku.
Vrať se o kapitolu zpět, vyber jinou kapitolu nebo vyber další kapitolu.