Etika svobody

Máme za sebou výrobu světa od Robinzona až po civilizaci. V této kapitole Jádra webu se podíváme na etiku svobody, která z toho plyne. Říkám znovu, že etika svobody není osobní etika. Etika svobody je o společenských uspořádáních a o tom, co je a není ok v nejzazších mezích lidského jednání. Tvoří tedy něco jako „přirozený“ (nepsaný) zákon plynoucí z podstaty člověka. Odhalování přirozených zákonů v žádném případě nezávisí na tom, kolik lidí věří které teorii. Záleží na rozumu a na logice.

Etika svobody stojí na společenské svobodě. Moc a svoboda jsou však dvě různé věci – to, že nepřeskočím moře jedním skokem, není kvůli nedostatku svobody, ale moci ve smyslu schopnosti. Dle etiky svobody je svobodná společnost taková, kde není narušováno vlastnictví. Definujeme-li svobodu jako absenci útoku ze strany jednoho člověka proti majetku či osobě jiného člověka, je fatální záměna mezi svobodou a mocí konečně zažehnána.

Svoboda se zabývá pouze záležitostmi subjektivního práva (možnost chovat se určitým způsobem) a rovněž řádným nebo nesprávným použitím násilí v mezilidských vztazích. Význam tohoto rozlišení je zásadní. Proto etika svobody. Svoboda je klíčová ve smyslu, kam až sahají naše vlastnická práva ve světě, kde jednám a kde jsou věci přirozeně vzácné, tudíž může při jejich používání dojít k meziosobnímu konfliktu.

Svoboda je stav, kdy není zasahováno do vlastnických práv člověka.

Vlastnictví je zase klíčové proto, že člověk jedná, jelikož cítí nespokojenost plynoucí z omezenosti všech zdrojů, a to je v každé chvíli jeho života. Vlastnictví je přirozenou podstatou člověka. Ani běžné praxeologické (= věda o logice lidského jednání) a ekonomické pojmy nemohou být uvedeny bez předchozí teorie vlastnictví. A tak ji tady proto máme. Vlastnická práva nás tíží jenom proto, že tady nežije ten jeden jednoduchý Robinzon.

Člověk vlastní své tělo. Jasné. Tady máme jen dvě další alternativy. Způsob, kdy každý vlastní kousek (komunismus), nedává smysl, protože nikdo nemůže udělat nic bez souhlasu všech a ani to nelze prakticky provést. Způsob, kdy jedna skupina nás vlastní všechny (otroctví), nedává smysl, protože neplatí pro všechny stejně, což bychom od univerzálního a spravedlivého pravidla čekali.

S věcmi máme podobné možnosti. Vlastníkem ještě nevlastněné věci je ten, kdo si jí prvotně přivlastní (spojí s prací), a to v případě, že věc již nevlastní někdo jiný. Každé další jednání už je jen řetězec dobrovolných přenosů vlastnických práv.

Princip neagrese odvozený z vlastnictví a svobody jednoduše říká, že žádný člověk nesmí utočit na druhého nebo jeho majetek (nesmí mu ho sebrat či ničit). Z tohoto principu si můžeme odvodit etickou teorii trestů, odškodnění, krádeže, sebeobrany, práv dětí, smluvní teorii a tak dále, o tom ale jinde. Zde máme omezený prostor.

Vlastnická práva jsou lidská práva. Lidské právo totiž nemůže existovat samostatně a izolovaně od vlastnického práva. Svoboda slova se neobejde bez zohlednění vlastnictví místa, kde pronáším řeč, jinak bych k vám mohl přijít otevřeným oknem do domu, stoupnout si na stůl a obhájit se lidským právem. Jakákoliv etika musí být teorií vlastnictví, protože jen kvůli němu může vzniknout konflikt.

Etika svobody není nic nového. Když spojím nějaký zdroj se svou prací, je můj. Když ho spojí někdo jiný, je jeho. A nebudeme si to navzájem krást ani se bít a mrzačit. Proč bychom taky měli. Ty máš to a já zase tohle. What else.

Vrať se o kapitolu zpět, vyber jinou kapitolu nebo vyber další kapitolu.