Stát a násilí

Máme za sebou kapitoly Jádra webu zaměřené na lidské jednání, konkrétně na jeho užší ekonomickou a obecnější praxeologickou (= logika lidského jednání) rovinu. Nyní je na čase v krátkém čase poznamenat, že stát odporuje etice svobody.

Většina lidí násilí odmítá. Kryptozvědavec ale odmítá i násilí páchané ze strany státu, a v tom je naprosto unikátní a kontroverzní. Stát si své zákony totiž vynucuje útočným násilím, a to je nepřípustné. Z toho důvodu nikdy nemyslím právo v ústavním smyslu slova, ale ve smyslu přirozeného práva. Nemám nic proti „státu“, který používá útočné násilí, je plně dobrovolný a lze z jeho členství vystoupit a zřeknout se jeho služeb, to ale bohužel není stát.

Nebudu to teď plnohodnotně obhajovat (na to jsou jiní, já jsem především kryptolog), ale musím sem tuto kapitolu zařadit, aby bylo Jádro logicky návazné a abyste věděli, že Kryptozvědavec stát nemá rád. Problém je v nedostatku představivosti, jak přesně by byly všechny funkce státu nahrazeny trhem, protože jsme ve státu vyrůstali už od mala. Ale zcela pochopím, když proteď nebudete s touto kapitolou souhlasit.

Není úkolem práva, lépe řečeno pravidel a prostředků, pomocí nichž jsou násilně bráněny osoby a majetek, činit lidi morálními prostřednictvím legálního násilí.

Právní zásady jakékoliv společnosti lze stanovit třemi způsoby: zachováváním obyčejů kmene nebo kultury, podrobením se arbitrární vůli těch, kteří ovládají státní aparát nebo objevováním přirozeného zákona rozumem. Pro etiku svobody je úplně jedno, jestli se vladař zvolí nebo je „vladařů“ více a je jedno, že mají ideologickou oporu ve většinové společnosti. Jejich vůle je vynucovaná násilím, čímž se nikterak neliší od prostých banditů a mafiánů, a porušuje vlastnická práva.

Základem vlastnických práv je, že člověk vlastní svoje tělo. Zdánlivě samozřejmou věc může narušit konstatování, že stát si s námi může udělat prakticky cokoliv. Může nás nutit chodit k soudu, vystěhovat se z našeho vlastního domu na našem pozemku, jít se léčit, loupit naše peníze daněmi a tak dále. Je naprosto mylné se domnívat, že je to v pořádku a pro dobro společnosti.

Volbu v jednání provádí vždy jednotlivec, jehož svoboda musí být respektována. „Společnost“ nikdy nejedná, to je jen metafora. Vždy jednají jednotlivci. I za státy jednají jednotlivci ve vládách. Přisuzovat skupině lidí nějakou vlastní magickou identitu pro účely jednání je jako soudit kompletní národnostní menšinu za krádež. Nikdo ještě nespatřil národ, aniž by viděl jeho členy.

Společnost není samostatná entita, je to jen kolektivní koncept, nic víc. Stejně tak my nejsme stát; stát není složen z nás a v žádném smyslu nereprezentuje většinu lidí, ale i kdyby to byla pravda, i kdyby se 90 % lidí rozhodlo zavraždit zbývajících deset, potom je to stále vražda bez ohledu na to, kolik lidí se na této vraždě shodne.

Vrať se o kapitolu zpět, vyber jinou kapitolu nebo vyber další kapitolu.